HIMARS je zkratka pro High Mobility Artillery Rocket System. „Systém“ netřeba vysvětlovat, jde o samostatně působící zbraň. Střílí raketami a jeho pohyblivost je dána tím, že je to vlastně „náklaďák“, kolové vozidlo s raketometem místo korby. A co se vysoké mobility týče, po silnici dokáže jezdit rychlostí až 85 km/h, tedy srovnatelnou s běžným kamionem.

Pěkné. Ale k tomu, abychom pochopili, čím je taková zbraň pro ukrajinskou armádu užitečná, vrátíme se nejprve na chvíli o víc než sto let zpátky.

Na západní frontě palba

První světová válka, která vypukla roku 1914, přerušila velmi dlouhé období míru mezi evropskými velmocemi. Tu předešlou, prusko-francouzskou, už si pamatovali jenom starci; od jejího skončení došlo ke značnému technologickému vývoji. Na opačném konci světa sice v letech 1904–1905 proběhla válka rusko-japonská, ale bylo to tak daleko, že si z ní jen málokdo vzal poučení. Na vlastní oči viděl průběh bojů u Port Arthuru jen málokterý Evropan a televize ještě neexistovala. Z toho plynulo, že neexistovala přesná představa, jak bude válka probíhat – všechno se muselo zjistit až takříkajíc v akci. A za velmi vysokou cenu.

První týdny války byly pohyblivé, ale situace se poměrně rychle změnila v zákopovou válku, ve které na sebe milionové armády hleděly přes pár set metrů země nikoho. V této zákopové válce se jako nejsilnější zbraň ukázalo dělostřelectvo, které dokázalo zasáhnout i vojáky v zákopech a krytech. Válčící strany se intenzivní dělostřelbou bombardovaly celé roky, jen na západní frontě bylo za dobu trvání války vypáleno asi 1,5 miliardy granátů – tedy v průměru zhruba milion denně. Západní fronta sice sahala od moře až k Alpám, ale i tak je to stěží představitelné číslo.

Nejslabší artilerii mělo ze všech válčících velmocí Rusko, které také roku 1917 definitivně podlehlo německému náporu. (Nebyl to samozřejmě jediný důvod.) Jedním z mnoha důsledků této porážky byla skutečnost, že budoucí Sovětský svaz začal klást daleko větší důraz na posílení dělostřelectva. Artilerie, „bůh války“, hrála v sovětské doktríně zásadní roli, nejprve jen klasická, později i raketová. Při ofenzivách proti nacistickému Německu se Sovětům tento způsob boje velmi osvědčil. Útok maršála Žukova na Odře roku 1945 provázela palba tisíců děl a raketometů, rozbíjejících poslední obranné pozice Němců napadrť.

Důraz na dělostřelectvo zdědila i dnešní ruská armáda, přičemž může těžit ze značných zásob děl i munice, vyrobených ještě za sovětské éry. Přesná čísla nikdo nezná, ale odhaduje se, že na začátku války měli Rusové k dispozici víc než deset tisíc děl a několik desítek milionů kusů granátů pro ně. Část této munice je už degradovaná stářím, ale většina je ještě ve funkčním stavu. Jde tedy o zásobu víc než dostatečnou k tomu, aby ruské velení mohlo nechat rozstřílet, co se mu zachce.

A tato situace skutečně nastala v červnu při bojích o město Severodoněck. Zde vyhrála ruská armáda měsíc trvající krvavou bitvu zejména díky masivnímu nasazení dělostřelby. Ukrajinci téměř nikdy nezveřejňují údaje o svých vlastních ztrátách, ale z různých kanálů, od těch oficiálnějších až po ty vysloveně okrajové, šlo vypozorovat, že Severodoněck a Lysyčansk stály ukrajinskou armádu příliš mnoho padlých – a také nějakou tu morálku. Jednu chvíli působily prosby ukrajinských představitelů o lepší vojenské vybavení téměř zoufale. Být terčem masivního ostřelování po celé týdny, to dokáže zlomit i ty nejodolnější povahy; i to už bylo známo za první světové války.

Každý systém má ale svoje slabiny. A slabina masivního ostřelování spočívá v jeho logistice.

Hladová děla, velké sklady

Jeden dělostřelecký granát sovětské ráže 152 mm váží zhruba 40 kilogramů netto, což znamená, že při intenzivní palbě (50–60 tisíc výstřelů denně) spotřebuje ruská artilerie přes 2000 tun munice každý den. Tak obrovské množství munice se musí někde skladovat, a to ideálně nepříliš daleko od frontových linií. Každý kilometr navíc, který musejí nákladní vozy s municí při pendlování mezi sklady a aktuálními pozicemi dělostřelců ujet, snižuje efektivitu zásobování a také je zpomaluje. A pokud jde o umístění muničních skladů, v případě ruské armády jsou ve hře ještě další faktory. Jedním z nich je to, že při přesunech materiálu na velké vzdálenosti se Rusko silně spoléhá na železnici, což znamená, že takové sklady se budují poblíž železničních tratí. Ale svoji roli hraje i skutečnost, že ruská armáda při manipulaci s municí téměř vůbec nepoužívá palety a paletové vozíky. Bedny se vesměs nosí po jedné a ručně. Z toho plyne, že jednou zřízený sklad není možno rychle přesunout jinam.

Lokace ruských muničních skladů byla rozvědkám NATO i Ukrajiny patrně známa již velmi dlouho. Teprve HIMARS ale Ukrajincům umožnil začít je ničit. Dostřel 80–90 km, kterého je možno se standardními raketami GMLRS dosáhnout, totiž znamenal schopnost „dosáhnout“ i velmi daleko do okupovaných oblastí – například dovnitř samotného města Chersonu, obsazeného Izjumu nebo důležitých uzlů v separatistických republikách na Donbase, jako jsou Alčevsk a Luhansk. Muniční sklady jsou přitom mimořádně vděčnými terči, protože úspěšný zásah se víceméně rovná jistotě naprosté devastace cíle. Pokud vybuchující raketa zapálí aspoň pár kusů munice uvnitř, ty už zažehnou další munici kolem sebe a následuje pekelná řetězová reakce. Veškeré zásoby munice ve skladu jsou při takové události samozřejmě zničeny, a navíc je z dalšího válečného využití vyřazeno i samotné místo, kde sklad stál – je na něm totiž příliš mnoho nevybuchlých či nestabilních kusů munice, kterých se lze zbavit jen pečlivým pyrotechnickým průzkumem.

Příjezd prvních HIMARS na Ukrajinu se velmi rychle projevil sérií převážně nočních videí se spektakulárními výbuchy a požáry. Během prvního měsíce nasazení HIMARS zničila Ukrajina zhruba padesát ruských muničních skladů. S přihlédnutím k velikosti výbuchů a mnohahodinovému trvání následujících požárů lze odhadnout, že zlikvidováno přitom bylo nejméně 100 000 tun ruské munice, pravděpodobně ale ještě daleko více.

To mělo dopad i na frontě. Z obrazových dat satelitů FIRMS, které mapují výskyt požárů na celé planetě, je vidět, jak silný utlumující efekt na ruskou dělostřelbu tato skutečnost měla. (Výbuch každého dělostřeleckého granátu se totiž z hlediska satelitu jeví jako místní požár.) Ještě v červnu byla linie kontaktu na Donbase vidět coby tlustá červená čára, kdežto v srpnu a září už šlo jen o pár rozptýlených teček.

Po měsíci začalo hlášení o zničených muničních skladech ubývat – cílů tohoto typu je koneckonců v dostřelu jen omezené množství. Déšť raket vystřelených HIMARS ale začal dopadat i jinam, například na vojenská velitelství, pontonové i pevné mosty, garáže s vojenskými vozidly atd. Poslední dobou je patrné, že si ukrajinské velení může dovolit použít HIMARS i proti cílům méně vojensky významným. Například proti generální prokuratuře Luhanské lidové republiky daleko za frontou.

Plusy a minusy

Nejsilnějším potenciálním atributem HIMARS jsou vyspělé rakety ATACMS s doletem 300 km, které ovšem zatím Ukrajina nemá a možná je ani nikdy mít nebude. USA se poněkud zdráhají je dodat, snad proto, aby je Ukrajinci nepoužili proti ruským městům hluboko v týlu.

HIMARS je také extrémně náročný na logistiku. Jedna salva šesti raket GMLRS vyjde zhruba na milion dolarů a systém je v maximálním nasazení schopen vystřelit téměř sto salv za den. Kdyby bylo každé vozidlo využito opravdu 24 hodin denně, znamenalo by to nutnost vozit mu rakety plným nákladním letadlem každé dva dny. Takovou zásobu munice pro HIMARS ovšem ani Američané nemají. Americká doktrína silně staví na letecké převaze, ne na dělostřelectvu a raketách, které hrají sekundární roli, tudíž zásoby raket jsou značně omezené a kapacita pro jejich výrobu také.

Jako každé vozidlo je HIMARS samozřejmě také zranitelný ze vzduchu, zejména pak sebevražednými drony, jako je například Šahíd, model nyní Ruskem nakoupený od Íránu. Ukrajinská armáda na to reaguje tím, že nasazuje HIMARS hlavně v noci, proto se v mezinárodní komunitě pro noční videa z ostřelování vžilo úsloví „himars o’clock“. Vzniklo také několik desítek atrap, které mají posloužit jako klamné cíle. Právě tato skutečnost možná vysvětluje neúměrně optimistické zprávy Moskvy o zničení HIMARS, které se ale nijak neprojevují úbytkem reálné aktivity raketometů na frontě.

K osvobození dobytých území HIMARS nestačí. V oslabení protivníka, které musí každé ofenzivě předcházet, ale sehrává zásadní a těžko nahraditelnou roli. S využitím HIMARS narostly ukrajinské armádě dlouhé a přesné prsty, které umějí zasáhnout ta nejcitlivější místa nepřítele. Zatím se nezdá, že by ruská armáda našla na tuto hrozbu odpověď.