Stát se o památky, které má svěřené, stará asi tak na padesát procent. Norma má být stoprocentní péče! Památky v rukou státu nemají mít chybu. Tak je to v Bavorsku nebo v Rakousku. Nechápu, proč by to nemohlo být u nás. – To říká Zděnek Troup, člověk, který doslova vyrval z trosek klášter Zlatá Koruna u Českého Krumlova a který léta objížděl a mapoval stav státních objektů, hradů, zámků, klášterů. Nemůže se smířit s tím, že se někdo, kdo to má jako povinnost, „nechová s péčí řádného hospodáře“.

Jako malému se mi moc líbilo, když se na úvod prohlídky říkalo: Vítáme vás na státním hradě. Znělo mi to tak nějak hrdě a slavnostně. Bylo to lepší, než kdyby se říkalo třeba: národní podnik Karlštejn nebo národní podnik Křivoklát. Ale co to znamená, že je nějaká památka státní? A je to taková výhoda, že je státní?

Státní znamená, že je to památka v rukou státu, vlastnictví vykonává stát prostřednictvím Národního památkového ústavu. Mimochodem, zajímavé je, že se neříká „státní klášter“, přitom třeba klášter Zlatá Koruna je taky státní. Zní to tak divně, že to nemohlo existovat. Těch objektů je zhruba sto. To je ohromná síla a ohromný závazek, který stát má. Lidé si většinou neuvědomují, co to číslo znamená, velikost a dosah tohoto kulturního dědictví jako celku. Je podstatnou součástí hodnot naší země a souvisí s vnímáním našeho vlastenectví. Prakticky co objekt, to monument s přesahujícím významem. Historií, architekturou, umělecky a tak dále. A aby nebylo mýlky, to, že je něco státní, není komunistický vynález. Státní hrady byly už za první republiky, typickým příkladem jsou Konopiště, o které přišli Habsburkové, nebo Karlštejn, který patřil státu, tedy koruně, vždycky. Ale turistické prohlídky se často konaly i na šlechtických hradech nebo zámcích, které byly v soukromých rukou. To je jako teď.

Je těch „státních objektů“ méně než před rokem 1989?

Je jich zhruba stejně. Něco se vracelo, třeba Orlík Schwarzenbergům nebo Blatná Hildprandtům atd. Něco naopak Národní památkový ústav převzal, třeba Invalidovnu v Praze-Karlíně nebo zámek Vimperk, který byl ve vlastnictví národního parku Šumava, jenže ten na to neměl sílu. Stát by měl zaručit, že žádný objekt s přesahujícím významem nebude ve špatném stavu. To by měla být samozřejmost.

A není to samozřejmost?

Ne! U nás rozhodně ne. A přitom je i v zákoně napsáno, že o tyto památky se stát má starat s „péčí řádného hospodáře“. To se přitom neděje. Národní památkový ústav zaměstnává výborné odborníky, lidi zapálené a obětavé, jenomže ti nejenže jsou mizerně zaplaceni, ale mají často prázdné ruce.

Který státní objekt je v nejhorším stavu?

Je jich víc. Třeba barokní hospodářský dvůr v Zákupech: tam se před pár lety probořily krovy, přitom ten dvůr je možná cennější než zámek. Nebo pivovar v Kynžvartu. Nebo Manětín u Plzně. Veveří u Brna. Ani Bezděz na tom není dobře.

Bezděz jsou trosky, ne?

Je to mohutné hradní torzo složené z několika objektů v různých stadiích zachovalosti. Ale i o přiznaná torza je nutno se odpovídajícím způsobem starat. A to se až příliš často neděje.

Je to otázka peněz?

Ano. Má-li stát dostát svému závazku, tedy péči řádného hospodáře, je potřeba mít na to lidi a každý rok vybavit odpovědnou instituci, tedy Národní památkový ústav, ne dvěma miliardami, ale aspoň čtyřmi.

Takhle je to jednoduché?

Ano, je. A přitom by se nemělo zapomenout na to, že řádná péče znamená tvorbu rozpočtu od potřeb objektů a pomalou soustavnou péči a údržbu. Každý pořádný kastelán přesně ví, co jeho objekt potřebuje, a když se bude moci spolehnout, že na to bude mít prostředky, tak není důvod, aby státní hrady a zámky nebyly v perfektním stavu, jak je to zvykem třeba v Bavorsku nebo v Rakousku. Tam je norma stoprocentní stav, prostě tam nenajdete chybu. U nás bych to odhadl tak na padesát procent. Přitom za deset let se při vhodném financování dá dát dohromady každá ruina. Dneska je praxe taková, že se to nechá dojít až k havarijnímu stavu, pak se požádá o velké peníze z Bruselu, pak se vysoutěží nejnižší cena, potom se to co nejrychleji opraví, jenže rychlost většinou památkám škodí, to se musí dělat opatrně a důkladně. Pak se kašle na údržbu, protože na to nejsou prostředky, takže se to za dvacet zase přivede do havarijního stavu.

Příklad?

Přesně tohle se stalo třeba v palácových zahradách pod Pražským hradem. Ty se opravovaly za velké peníze, Havel tam vodil prince Charlese, nyní krále Karla, ten na to přispěl ze svých zdrojů, hezky se to opravilo, ale protože tam nebyla žádná údržba, dokonce ani zahradníka tam neměli, tak to za těch dvacet let zase zpustlo, dovedlo se to do havarijního stavu a teď se to zas za velké peníze opravovalo. Takhle se to prostě dělat nemá. Přitom by stačil zedník a zahradník, kteří by se o to starali. A to nemluvím o tom, že tam nikdo nechodí, protože tam současný prezident zavřel z Hradu přístup.

Já bych řekl, že údržba nám moc nejde. Často se něco opraví a pak se to nechá, dokud to zas úplně nepadá. A pozoruju, jak Němci nebo Rakušané pořád o ty věci pečují, pořád je pucují a leští. To nám někdy připadá směšné, ale pak to podle toho vypadá. Doma přitom taky člověk neuklízí jenom jednou za půl roku. Svinčík se uklízí vždycky hůř.

Ano, v tom si rozumíme. Stát se prostě má starat o národní kulturní poklad, má na to lidi, má na to instituci, má na to odborníky, ale s nedostatečnými finančními prostředky to nejde. Nyní se návrh rozpočtu na rok 2023 bude projednávat. Jsou náznaky, že by příslušná kapitola měla být navýšena. Kéž by se to podařilo! Nejde přitom o stovky miliard, ale zhruba o dvojnásobek současného rozpočtu, který by zajistil trvalou kvalitní péči. Chápu, že jsme v nějaké situaci, ekonomické, politické, byl tady covid, teď je válka na Ukrajině, to všechno chápu. Ale tohle je něco, co se prostě udělat musí! A ještě jedna věc: jak se tvoří rozpočty jednotlivých památkových objektů? Ne podle jejich potřeb, ale podle toho, jaký měly rozpočet minulý rok. To je úplně absurdní! Potřebná výše přitom musí vycházet od kastelánů. Oni tomu nejlépe rozumějí, oni vědí, co jejich hrad potřebuje! Mám takový příklad: před lety jsme dělali fasády na Hluboké. Tak jsme udělali rozpočet, vyšlo nám to na sto padesát milionů. Ty jsme neměli, proto jsme rozdělili práci na sedm etap, udělali jsme výběrová řízení s místními menšími firmami a začali jsme. Trvalo to sedm let, doposud to skvěle drží a celková suma byla čtyřicet milionů.

Hlubokou by si každý přál… Ale někdy je historická památka pro obec nebo pro stát přítěž: musí se o ni starat, nemůže si s ní jen tak dělat, co chce…

Nikdy to není zátěž, vždycky je to přínos! Vždycky z toho plynou efekty. Multiplikační efekty, jak se teď říká. Můžou z toho mít prospěch místní služby, hotely, ale i zedníci, řemeslníci, taxislužba, každý… Každá památka je pro obec požehnání. Samozřejmě se o to musí starat. Teď jsem byl na Kunětické hoře a napočítal jsme tam aspoň jedenáct podniků, které přímo souvisejí s tím hradem. Vždycky je z toho efekt.

Za socialismu se s oblibou opakovalo, jak se stát stará o své kulturní dědictví…

To byla lež. Bylo pár objektů, na kterých se to mělo demonstrovat, třeba Zvíkov, ale vcelku se na to strašně kašlalo. A udělalo se strašné množství chyb: i ten Zvíkov byl na nádvoří nesmyslně vydlážděn přehradní žulou. Rekonstrukce Jindřichova Hradce? Katastrofa… Nebo beton na Lipnici…

Udělaly se nějaké takové hrůzy i po roce 1989?

Myslím, že se to celkově posunulo. My ve Zlaté Koruně jsme taky udělali památkářskou chybu. Když jsem tam přišel, tak baráky byly prakticky bez střechy, zatékalo do nich, prostě hrůza. Ale tehdy byla výroba pálené krytiny v takové krizi, že bobrovky, které se tam měly použít, by se musely příští rok vyhodit. Šupinovatěly a prakticky se rozpadaly. Tehdy se v Hodoníně začaly dělat betonové tašky, barvili je na červeno, aby se daly použít. Použili jsme je. Korektní z památkářského hlediska to úplně nebylo, ale já jsem se musel rozhodnout, buď do toho nechat téct, nebo s tím něco udělat. Tak tam jsou holt betonové tašky. Ale většině lidí to nevadí. Jednou se vymění za kvalitní pálenou krytinu.

Kdy a jak jste se do Zlaté Koruny dostal?

Na pražské filozofické fakultě jsem vystudoval knihovnictví, takže jsem tam nastoupil jako knihovník. Správcem jsem se stal v roce 1983, to tam končila paní správcová. Bylo mi osmadvacet. Jako knihovník jsem tam původně nastoupil proto, že ve Zlaté Koruně měl vzniknout Jihočeský literární archiv, vlastně na podobném principu jako Památník národního písemnictví v Praze na Strahově: z kláštera bude památník literatury.

Takže jste odešel z Prahy na venkov...

Původem jsem z Prachatic. Je to můj kraj. A ve Zlaté Koruně jsem si to hned oblíbil a zamiloval. Teče tam Vltava, já byl vodák a lyžař. No, ve skutečnosti jsem se v létě na vodu moc nedostal.

V klášteře jste i bydlel?

Ano, nejdřív tam, kde jsou teď záchody pro návštěvníky, potom v takové sklepní místnosti, kde nad mou hlavou bylo asi pět centimetrů do stropu, když se nám narodily děti, tak jsme si upravili pár místností, kuchyň byla bez vody…

Jak tehdy Zlatá Koruna vypadala?

Strašně. Chodilo se tam po kotníky v blátě. Ale to je jedno. Já jsem si prostě řekl, že s tím něco musím udělat. A za dvacet let se to podařilo. V roce 2006 jsme rekonstrukci uzavřeli vědeckou konferencí, vydali jsme k tomu velkou knihu. Myslím, že takhle by se to mělo dít s každým takovým objektem. Postupná rekonstrukce provázená odborným výzkumem, pak završení obnovy, rekapitulace a pečlivé udržování perfektního stavu.

Dějiny připravily Zlaté Koruně těžké zkoušky: klášter taky vypálil Žižka…

Ano, v roce 1420, dokonce dvakrát, jen není jasné, jestli u toho byl osobně. Klášter byl zrušen výnosem Josefa II. roku 1785. Pak tam byly manufakturní provozy včetně slévárny, patřilo to Schwarzenbergům, potom se to zestátnilo, něco se tam opravilo, ale hlavně se to nechalo chátrat. Za socialismu nebyl žádný velký zájem starat se o církevní památky. Taky se tam nastěhovali lidi, měli tam slepice, králíky, hospodařili tam… No prostě to byla z velké části ruina.

A tu jste začal křísit. Knihovnická průprava k tomu byla zajisté velmi vhodná.

Zajisté. Já jsem o tom, jak to dát dohromady, zpočátku nevěděl vůbec nic. Ale začali jsme. Kanalizace tam nebyla, věž opatství padala, tak se tam daly kůly. Začal jsem tak, že jsem se ptal lidí. Dal jsem se do řeči s jednou mladou inženýrkou a ta mi říkala, že pracuje na SURPMO, to byl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, a že to zkusíme. A dali jsme nejdřív vytvořit studii využití, což byl základ. Tím jsme začali, je nutné ze všeho nejdřív udělat plán. Pak se to rozjelo. Dvacet let se na tom dělalo.

Slyšel jsem, že se tam zastavil v 90. letech princ Charles.

To je pravda. V roce 1992. Byl tehdy v Českém Krumlově. A když odjížděl, tak nečekaně zavelel, ať se odbočí a vezmou to do Zlaté Koruny.

Pamatujete si, co vám říkal?

No, jak bych to… Tak já se k tomu přiznám. Bylo to v zimě a já byl právě na lyžích. Provázel ho kolega.