Mám takového blízkého příbuzného, bude mu brzo pětadevadesát, to je tedy jen o jedenáct let míň než republika. Je to zajímavý člověk se zajímavým životem. Pokřtěn byl jako Johann, ale celý život je to Honza. Maminka byla asi spíš Češka, ale žila na Jihlavsku, takže měla německé školy, vzala si Němce, se kterým měla toho Honzu čili Johanna, ale ještě před válkou se s ním rozvedla a vzala si Čecha. Ten měl syna, který umřel poslední den války v Terezíně, zatímco její první manžel, tedy Honzův otec, se v uniformě wehrmachtu ztratil někde na východní frontě: to mělo ten efekt, že v osmdesátých letech, to byla dvojnásobnou vdovou, jí (západo)německý stát platil nějakou rentu, která tvořila podstatnou část jejího rozpočtu. Díky tomu měla vždycky doma nescafe z Tuzexu a nějaké bony na prodej.

Její dva bratři se v roce 1939 přihlásili k Němcům, narukovali, válku přežili, byli odsunuti, po letech jezdili ke své sestře v mercedesu a ukazovali fotografie domů, které postavili u Mnichova dětem a vnoučatům. Vždycky svou legrační češtinou říkali: jako uplny chudasek sme byli, jenom tyhle hende, jinak niks… A ukazovali ruce, které připomínaly pařáty, jak byly prací zkroucené, to už se nevidí.

Ty osudy, to je taková běžná historie asi třetiny občanů státu, k němuž se, a správně, 28. října hlásíme. Honza nejraději, vlastně teď už výhradně, vzpomíná na protektorát a vždycky začíná tím, že nechápe, jak se mu mohlo podařit, že ho nevzali na konci války do wehrmachtu, když na to měl věk i původ. Učil se v Praze v Hostivaři, kde byla prý nějaká škola pro hitlerjugend (účast byla pro německé hochy povinná) a v roce 1944, když německá vojska „slavně vítězila na všech frontách pro záchranu Evropy“ a Říše brala i sedmnáctileté, on při odvodu místo hajtla pozdravil dobrý den, načež odvodní komisař, který byl prý Čech jako poleno, ale dělal ze sebe Němce, se rozeřval Raus!, tak se Honza prý otočil, vyšel ven a odjel do Prahy do biografu a čekal, že si pro něho přijdou, ale mezitím válka skončila, takže on vždycky vtipně zopakuje, že to bez něj Hitler projel, že on mohl být jeho poslední šance.

Honzu navštěvuju několikrát ročně v jednom starobinci, on tomu tak zásadně říká a vždycky dodává, že tak se to také původně jmenovalo, protože to tak pojmenoval a nechal postavit jeden významný podnikatel první republiky, po válce samozřejmě zlikvidovaný.

Když jsem tam teď byl naposledy, měl pro mě překvapení. – Pojedeme na oběd, ale ne abys objednával taxíka. Já mám od města senior taxi, to je taková věc, to zaplatíš padesátikorunu a oni tě odvezou, kam budeš chtít, teda ne úplně, ale nám to stačí. – Tak jsme na něj čekali, on opravdu přijel, z dodávky vystoupil takový halama, Honza už nastupoval, já ho přidržoval, ale halama si mezi nás stoupl, doslova tělem zabránil v nástupu a říká: Pane, nejdřív mi ukažte průkazku. – Honza špatně slyší: Prosím, co je na ukázku? – Průkazku, povídám, měl jste ji mít připravenou. – Honza se udiveně podíval a pak si vzpomněl, že něco takového má. Začal tedy hledat v peněžence nejrůznější průkazky, mezi nimi třeba legitimaci svazu vodáků a dobrovolných požárníků, pak ji našel a vítězoslavně ji podával obéznímu chlapíkovi. Ten se na ni podíval a pronesl s výrazem triumfujícího debila: Tak to se ani nesnažte. Máte ji propadlou. V září jste si ji měl obnovit. To vás nevezmu. Na shledanou. – Já udiveně zíral a pak řekl: To snad nemyslíte vážně. – Myslím, řekl klidně a jaksi škodolibě on. – Tomu pánovi bude pětadevadesát. Myslíte si, že myslí na to, aby si obnovoval nějakou průkazku? A proč by si měl člověk v pětadevadesáti obnovovat průkazku? Myslíte si, že snad by ji mohl začít zneužívat? Nebo by na ni ztratil nárok, třeba by omládl?! On se těší, že mě někam díky vaší službě odveze, a vy mu to zkazíte. Opravdu byste nás nemohl vzít ten kilometr do hospody? Já vám to zaplatím jako taxi, navrhl jsem mu ještě. – To teda nemohl, ještě bych měl průšvih. Pán si to má kontrolovat. Nebo jste to měl udělat vy. A já jedu. – Stačil jsem mu říct pane, vy jste ale idiot… což dělám nerad, ale tady se to jaksi předpokládalo, a senior taxi zmizelo.

Honza udiveně hleděl, mlčel a pak řekl no tak půjdeme asi pěšky… Jiný taxikář byl za chvilku na místě. Honza zase mluvil, jak díky němu Hitler prohrál válku. A republika byla obnovena.