Ptají-li se v rozhovorech novináři takzvaných hitmakerů, zda předem o některé své písni věděli, že půjde o šlágr, či zda to aspoň tušili, dostane se jim od dotazovaného zpravidla udiveného výrazu a odpovědi, že zajisté nikdo předem netuší, co se chytne a co ne. Stejně se to má s tématy hovorů – kdo by ještě před dvěma třemi dny hádal, jaký zájem a rozruch vzbudí jméno nového britského krále, jenž se doposud coby princ více než sedm desítek let vyskytoval v češtině po anglicku jako Charles, zatímco jako král je najednou Karel?

Strhla se kolem toho mela, takže do věci raději vnesla jasno vyjádřením autorita nejvyšší, totiž Ústav pro jazyk český tuzemské Akademie věd, ale vyslovili se rovněž historici, a dokonce vznikla i zpráva ČTK. Nový britský král smí mít v češtině dvě podoby jména: z dosavadního, řekněme mediálního zvyku se může zůstat u Charlese, ale zároveň platí, že v češtině je kulturním zvykem jména panovníků počešťovat, byť také z tohoto pravidla existují výjimky (doposud patrně nikdy se našinec tak často neodvolával na španělskou hlavu státu jako v uplynulých třech dnech).

Zato autoři české Wikipedie jsou patrně tradicionalisté, protože věc vzali z gruntu. Takže ačkoliv v pátek bylo lze v titulku tamního hesla nového krále ještě zahlédnout, jak se plynule mění z Charlese na Karla, v sobotu již byl Charles k dohledání pouze přes vyhledávače jako podřadná stránka té Karlově – a zanedlouho z českého internetu zmizí úplně kdesi v jeho historii. Z obou příkladů je zjevné, že jmenná novinka si zjevně ještě bude sedat a hledat svou cestu (dlouho to ale trvat nebude, přece jen britského panovníka nepotřebujeme řešit a hovořit o něm každý den, třebaže teď v období po skonu a kolem pohřbu jeho matky a následného, patrně několikaměsíčního čekání na jeho oficiální korunovaci s ním budeme jako s vděčnou atrakcí trávit jistě více času, než by bylo nutné).

Čárls – Korla – Josephus Vigstein

Nebudeme-li zdejší jazykové klání posledních dní personalizovat a zůstaneme-li u něj jako u jednoho z případů pospolného vztažení mluvčích k mateřštině, můžeme konstatovat, že po čase zažíváme momenty dokládající, že čeština je nástroj, nad nímž jeho uživatelé přemýšlejí, jak s ním vlastně zacházet. Úlevné je na tom zjištění, že nás jako společnost naštěstí zajímá více jevů, než je zdánlivě nekonečný boj o přechylování ženských příjmení. Třebaže vlastně jde o totéž: problém, jak v češtině nakládat se jmény aneb jak se vztahovat ke svému okolí. Obhájci originálních tvarů se rádi prezentují jako lidé tolerantnější než ti, kteří chtějí jít českou cestou. Zpravidla používají argument, jenž má ambici zakončit jakoukoli rozpravu o jmenných potížích jednou a provždy: „Ten člověk se nějak jmenuje, my to musíme respektovat, a jestliže jeho jméno měníme podle nějakých svých pofidérních pravidel, przníme jej a děláme z takového člověka někoho jiného, než kým je.“ Leč takové stanovisko dokládá, že jeho použivatel se v chování a zvycích jazyků neorientuje. (Bylo by poutavé konfrontovat takové teoretiky se zápisem jejich jména v srbštině, jež používá fonetický pravopis – tedy zapisuje podle výslovnosti. U nás Charles, nebo Karel, v Srbsku prostě Čarls.)

Úcta k cizím není automaticky hodnotnější než úcta k vlastním, je táž. Způsoby, jimiž zapisujeme cizí jména, nevypovídají o našem vztahu k nim, pouze nám pomáhají snadněji se dorozumět mezi sebou – přesněji s mluvčími dominantního jazyka kolem nás. Přejdeme-li do jiného jazyka, změníme podle jeho návyků vztah k lecčemu, tedy i ke jménům. Konkrétně: je-li někdo živ ve vícejazyčném prostoru, má standardně třeba dvě podoby jména. (Pro příklad nemusíme daleko: Lužičtí Srbové v Německu mají jak německou, tak lužickosrbskou variantu jména, obě se vyskytují paralelně v různých pramenech a je třeba obě znát, aby bylo jasné, že se hovoří či píše stále o témže člověku. A naopak: vyskytne-li se v lužickosrbském textu například jméno Martin Neumann, jehož lužickosrbské znění je Měrćin Nowak, lze danou situaci číst tak, že onen muž není lužickosrbského původu, ale že je to ryzí Němec. Mimochodem, lužickosrbsky je nový britský král Korla.)

Rovněž v českých zemích bývalo běžné, že jeden člověk prošel životem s více variantami svého jména. Ve zdejších matrikách a úředních lejstrech se ještě v pozdním 18. století dá dohledat, že jeden a týž člověk byl psán porůznu v několika variantách – jinak německy, jinak latinsky, jinak tehdejší češtinou (jež se od současné dost liší). Prostě podle toho, jak byl matrikář nebo úředník zvyklý psát. Spisovatel a překladatel Vratislav Kadlec takto na Facebooku zmínil případ svého „praprapraprapradědečka Jozefa Vyštejna (narozen 1756). Protože zrovna tenhle matrikář psal do matriky latinsky, je malý Pepíček zapsán jako Josephus Vigstein. Ano, nejen že se přeložilo křestní jméno, ale lišil se i zápis příjmení. V dalších matričních zápisech se stejná osoba objevuje jako Josephus Wischtein, Joseph Wysstein, Jozef Wisstein i Jozef Wyssteyn.“

Carles – Séarles – Čārlzs

Od této praxe se ustoupilo až s usazováním školní docházky, se zvyšováním gramotnosti, s ustavováním jediného státního či národního jazyka, s vyhnáním Němců, potlačením latiny v církevním životě, s byrokratizací a zpřehledňováním státní správy… Beru to historicky pro potřeby tohoto článku jistěže hopem a na přeskáčku, ale zkrátka došlo k harmonizaci úředních zápisů, takže my už potenciální problémy, jakým mohl čelit Jozef Vyštejn, nemusíme řešit. Starší úzus však přetrval u jmen světců, panovníků a – jak rovněž upozornil Kadlec – také v dětské literatuře, kde jména hrdinů překládáme standardně dodnes a podezřelé to přijde málokomu. Všechny tři oblasti mají své historické důvody, u prvých dvou se společnost potřebovala vyznat jak ve své víře, tak v posloupnosti svých monarchů – čili v agendě své organizace (ale nebudeme se zde pouštět do toho, že i ta je problematická: jak je možné, že na českém trůnu seděl nejprve Karel IV., následně Karel VI. a nakonec Karel I., si každý dohledá sám).

Dalším problémem je grafický zápis jmen: zastánci originálních zápisů obvykle odmítají vnímat, že už přenos jména z jedné grafické soustavy do jiné je veliký posun jeho tvaru. Zápis asijských jmen si přizpůsobujeme proto, abychom je vůbec dokázali přečíst (naše indoevropské jazyky stojí na jiných principech než asijské jazyky tónové, v nichž význam zápisu je pozměňován tím, jak je vyřčen – s tím v češtině vůbec nepracujeme). Totéž ale platí i pro bližší azbuku nebo cyrilici, ale taky třeba pro jazyky keltské, které rovněž oplývají grafémy, jimiž my nedisponujeme – britský král je tedy velšsky Siarl, irsky Séarlas. Baltské jazyky jsou z českého pohledu ještě troufalejší: Čārlzs je nový král lotyšsky, litevsky je Karolis. Nu a třeba okcitánsky (to je románský jazyk) je Carles.

Po takovémto, jistěže letmém výčtu si snáz lze uvědomit, že ani česká jména nejsou uchráněna zásahů a že se v zahraniční také mění: přespolní jazyky nám běžně odnímají háčky a čárky – jelikož je neznají a neumějí rozlišit. A tak lépe bychom logiku, charakter a nároky vlastního jazyka chápali a akceptovali, kdybychom byli dennodenně vystaveni soužití s jazykem jiným, a díky tomu viděli, že netropíme nic výjimečného, když Charlesovi začneme říkat Karel – čímž jednoduše česky vyjadřujeme, jaký titul nyní nosí. Pravda, u nového britského krále skutečně lze vzít v potaz argument zvykem užití. Na druhou stranu, vládnout tak dlouho jako jeho matka nebude, takže následující změna panovníka nás čeká zanedlouho. A čím bude častější, tím snadněji si zvykneme, že i britský král může nosit české jméno. (To, jaké potíže přineslo němčině, že si papež zvolil jméno František čili Franz, si necháme zase na jindy.)