Sociálními sítěmi krouží výrok „Neber kritiku od nikoho, za kým by sis nikdy nešel pro radu“. Hloupost to asi není, ale nejspíš jde stejně o marný výrok, aspoň podle evolučních biologů. Kritika i od člověka, o němž jsme přesvědčeni, že je hlupák, váží víc než pochvala od toho, koho respektujeme. Čím to? Reagovat výrazně na negativní stimuly člověka kdysi chránilo před lecjakou nepříjemností, třeba smrtí. Evoluce zkrátka upřednostňuje ty, kteří pohotově a mohutně reagují na negativitu.

Přiměřená – což v tomto případě znamená silná – reakce na kritiku je základem přežití, nejen toho fyzického. Jürgen Habermas ukázal ve své klasické knize Strukturální proměna veřejnosti z roku 1962, která nedávno vyšla v druhém českém vydání, že rodištěm moderní veřejné sféry byla právě kritika. Letos vydal tento poslední žijící velikán německé filozofie esej Nová strukturální přeměna veřejné sféry a deliberativní politika. Zde si klade otázku, jak moc se vlivem nových médií proměnila demokracie.

O co v případě těchto dvou strukturálních proměn vlastně jde? Podívejme se nejprve na tu první. Ta je spjata se skokovým nárůstem gramotnosti během osmnáctého století a se jménem Immanuela Kanta. Ten nazval osvícenství dobou kritiky, dobou proto veskrze negativní. Osvícenství totiž netkví v hromadění nových informací. Platí opak. Poznání je třeba nikoli rozšiřovat, ale omezovat. Nejcennější je vědět, co nevím. Když totiž nevíme, že nevíme, dopouštíme se snáze zkázonosných činů, než když víme, že nevíme.

To Kant vztáhl na víru, a přitom zopakoval něco nepřekvapivého: Když věřím, nevím. Člověk, který tvrdí, že věří třeba v křesťanského Boha, netvrdí, že ví, že tento Bůh existuje. Víra je víra, ne poznání. Jenže tato banalita nebyla po celá staletí zjevná. Nejen Kant, všichni osvícenci si všímali toho, že lidé rozpoutávají války kvůli něčemu, o čem se mylně domnívají, že mají objektivní poznání. Kant proto vysloví známou, ale přesto převratnou věc. „Musel jsem omezit vědění, abych učinil prostor pro víru.“

Dopady tohoto vhledu jsou filozofické i politické. Jakmile člověk ví, že neví, obtížněji povstává proti nepříteli. Tatáž reflexivita může zhatit lecjakou svatou válku. Z lidské sféry tím mizí metafyzický zápal pro pravdu a spásu a svět pozbývá drama. Za omyl vás nikdo neupálí. Ale ani pravda už není to, co bývala. Nevztahuje se k nejzazším otázkám. Existuje Bůh? Máme se chystat na poslední soud? Těžko říct, ale jestli chcete a můžete, věřte; jestli ne, také dobře. Ale hlavně: ani jedním neobtěžujte druhé.

Zapomeňte na kritické myšlení

Přirozeně nejde jen o filozofy, v téže době se uskutečňuje sociální proměna. Gramotnost proniká společností, dokonce vzniká výraz pro obsesivní čtení, pro „čtenářskou vzteklinu“ (Lesewut). Tyto změny ústí v novou podobu svobody, na osobní i občanské rovině. Právě pro tu druhou je stěžejní, že člověk umí číst, debatovat a rovněž ví, že ledacos neví (a vědět nemůže). Poslední řečené souvisí s nejvyšším nárokem na člověka, s myšlením.

Ale víme vlastně, co to je – myslet? Začněme kriticky, tedy u toho, kde bývá problém. Kant si v pojednání Co je osvícenství? z roku 1784 všímá toho, že normální je nemyslet. Nejčastěji nám schází odvaha, navíc jsme líní. Proto si pořizujeme rádce. „Důstojník říká: Nerozumujte, nýbrž exercírujte! Finanční rada: Nerozumujte, nýbrž plaťte! Duchovní: Nerozumujte, nýbrž věřte!“ Kant nabádá, abychom se osvobodili od této nesvéprávnosti. Jako by vyzýval k tomu, co nazýváme kritickým myšlením.

Až na to, že německý osvícenec tento výraz nikdy neužil. Náhoda to nebyla. Zmíněné spojení, které na veřejnosti opakujeme do zblbnutí (jak příznačné!), nedává smysl. „Kritické“ znamená „rozlišené“, myslet bez rozlišování nelze, a proto nelze myslet nekriticky. Samo spojení „kritické myšlení“ je symptomem toho, že povstaly vychytralé verze nekritičnosti. Vychytralé proto, že se tváří, jako by dokonale ztělesňovaly osvícenecký ideál. Přitom jsou samy výrazem marných rozlišení.

Kant říká: Myslete za sebe sama, nenechte si radit! Dnešní kouč kritického myšlení říká: Myslete kriticky, takže si nechte poradit od odborníků! Kant vyzývá k radikalitě, dnešní vzývatelé kritického myšlení ke konformitě. Ale nemají naši koučové pravdu? Copak toho spoustu nevíme? Copak nám nezbývá než si dát poradit?

Jistě, jsme-li nemocní, jdeme k lékaři. Ale poslední slovo musíme mít stejně my, navzdory našemu nevědění. Naše poznání je sice z odborného hlediska žalostně omezené, ale rovněž jedinečné a nezastupitelné. My jsme ti, kteří znají své tělo z první perspektivy, my za něj neseme poslední odpovědnost. Že toto „myšlení za sebe sama“ často dopadá špatně? Pravda, záruku bezchybnosti nám nikdo nenabízí. Jenže svobodný lze být jen takto bez záruk a s vědomím nevědění.

„Feedback is a gift“

Zatímco tu první sociální přeměnu provází nárůst čtenářů, současnou transformaci vystihují, ba vytvářejí autoři. Těmi jsme my všichni. Sociální sítě umožnily všem psát, utvářet tím veřejnost, být komentátorem veřejného dění. Jestliže se osvícenský důraz na myšlení zvulgarizoval do hesla „kritické myšlení“, s kritikou, která kdysi podle Habermase ustavovala veřejnou sféru, to nedopadlo lépe. Její postkritická verze nese jméno zpětná vazba, feedback, a třeba díky investoru Warrenu Buffettovi zlidověl obrat „feedback is a gift“ – zpětná vazba je dar.

Jaký je rozdíl mezi klasickou kritikou a „feedbackem“? V době, která se emancipovala od aristokratického dvora, byl kritik klíčovou postavou. Do mnohosti vnášel nový typ řádu, řád spočívající na soudnosti a vzdělání. Byl to řád nikoli aristokratický, ale řád, který mohl z principu každý utvářet. Podmínkou bylo vzdělání a dlouhodobá kultivace vkusu a soudu. Není náhoda, že Kant odmítl větu De gustibus non est disputandum, O vkusu se nelze přít. To samozřejmě lze, a jistěže má někdo lepší, někdo horší vkus.

Tvrdit, že soudy o krásnu jsou čistě subjektivní, popírá podle Kanta samu jejich podstatu. Když o něčem řeknu „Je to krásné“, míním tím, že to za krásné považují i ostatní. Říct „Je to krásné, akorát to všem připadá ohavné“ nedává smysl. Soud má ze své podstaty obecný nárok. Tváříme se, že to nevíme, ale nejspíš to tušíme. Snad proto je na Facebooku, v domovině všech postkritických kritiků, tlačítko „líbí se mi to“. Takový emotikon už obecný nárok nevznáší. Nevyjadřuje nic než emoci, sebe sama.

Zatímco první transformace zchladila absolutní nárok na pravdu a nepravdu a díky tomu vytvořila prostor pro diskusi, ta druhá jej vrátila do hry, ale osvobodila od myšlení. Novým zápalem, byť ne metafyzickým, ale řekněme třeba terapeutickým se vznítil vlastní názor či pocit. Na to má každý nárok, a kdo kritizuje něčí vyjádření, bývá označován za ukrutnou bytost riskující raněné city, napadající vlastně celou osobnost.

A co kritik? Pláče…

V listopadu se v německém Bonnu konalo mezinárodní sympozium tematizující otázku, co s kritikou v době, která je vyčerpaná nutkavým sklonem k feedbacku. O pozoruhodnou podívanou se zasloužila americká umělkyně a aktivistka Cassie Thorntonová. Do sálu posadila japonského performera Mičijasua Furutaniho. Ten sice reprezentoval postavu kritika, ale neřečnil z pódia. Seděl mezi diváky. Navíc nic neříkal. Usedavě plakal.

Plačící osoba v publiku měla upozornit na to, že kritik neví víc než prostý divák. Kritika by se navíc měla otvírat novým polohám, měla by být empatická. Ostatně když si zadáte do vyhledávačů heslo kProč za zpětnou vazbu neděkovat (ani ze slušnosti)ritika, mezi prvními odkazy naleznete tipy, jak se s ní vypořádat a proč tolik bolí. To není nepochopitelné. Nikdy v dějinách člověk nečelil tolika ohlasům na své bytí jako dnes. Zlhostejnit vůči soustavnému feedbacku je podmínkou toho, aby se existence nevyčerpávala ve snaze zalíbit se druhým.

Vydat se cestou plačícího kritika, pěstovat empatii a ujišťovat se o všeobecné zranitelnosti je přesto slepá cesta. Ne že by empatie nebyla podstatná. Ale vciťování se do druhého nesmí vyústit v rezignaci na vlastní stanovisko. V tom případě by nám totiž nezbylo než se s druhým dojmout, ideálně si i poplakat. Možná mu tím uděláme dobře.

Jenže co když v tradiční kritice nešlo o kritika ani o kritizovaného? Není podstatnější prostor, který vzniká mezi nimi? Kant měl za to, že tímto prostorem je obecnost, která nám umožňuje překročit pouhé city a třeba něco i vymyslet, vybřednout ze sebe sama. Podmínkou tohoto prostoru je umět formulovat vlastní stanovisko, nejen cítit, ale i argumentovat a vidět slabiny vlastní i druhého – a nehroutit se pod tíhou tohoto vědění.

Osvícenecký étos zůstává nepřekonaný. Kritika netkví v seznání „já to takhle cítím“, ale v intelektuálním úsilí, které vytváří veřejnost, tedy diskutující obec. Teprve jsme-li schopni v nás samých obsáhnout víc pozic, odlišit je a zhodnotit je, stáváme se soudnými a teprve potom se s druhým také můžeme smysluplně bavit. Důraz na empatii bez soudnosti je klamná cesta k druhému.

Díky – a teď vypadněte

Kdybychom se na kritiku podívali z tohoto úhlu, naše obsese s hodnocením by polevila. Snad bychom si uvědomili, že soudná kritika stojí na práci, ne-li dřině, i znalosti, a v tom případě je stejně náročná jako výjimečná. Také bychom seznali, že normální je druhému feedback nenabízet. Většinou nám k tomu chybí vše potřebné: kritický talent, vědění o druhém, o jeho podmínkách a záměrech.

Nic to nemění na tom, že nakolik myslíme, kritizujeme, tedy něco tříbíme, přesněji: tříbíme sebe sama. Myšlení nás nečiní silnějšími. Spíš získáváme schopnost jemněji uchopit skutečnost a kultivovat poznání toho, v čem všem se můžeme mýlit. Kdo myslí, je ochoten snášet nejistotu.

Co že je tedy vlastně myšlení? Kant v Kritice soudnosti navrhuje jednoduchou sadu otázek, která ověřuje, zda jsme se vůbec zamysleli. Když myslíme, umíme si negativně odpovědět na tyto tři otázky. Není moje stanovisko výrazem emocí či ctižádosti? Neopomněl(a) jsem dostatečně a spravedlivě zohlednit hledisko druhého? Nezastávám něco, co je vnitřně sporné?

Thomas Bernhard tvrdil, že základem všeho dobrého je ignorovat potlesk i hanu. A Jean Cocteau pronesl: „Co vám vytýkají, to si pěstujte, to jste vy.“ Ani jeden výrok není v rozporu s důležitostí kritiky. Kritika totiž neslouží k tomu, abychom od svého záměru upustili. Její místo je jinde. Vstupuje do toho, jak děláme to, pro co jsme se rozhodli, třeba s okázalou lhostejností vůči chvále i haně. Rozhodnutí je svéhlavé, ale sám výkon již ladíme podle hlasů vybraných kritiků. Svobodní jsme ze sebe, ale dobří díky citlivosti k druhým.