Eseje

Písmák 20. století

„Cítím silný odpor k Vladimiru Putinovi. Nikdo na mezinárodní scéně ve mně nevzbudil takové znechucení od doby, kdy umřel Stalin. I když to není masový vrah Stalinových rozměrů, projevuje stejnou lhostejnost k lidskému životu. A má v sobě i kus stalinského gangsterismu: jeho nohsledi nosí masky a zbraně. Putin také připomíná Hitlera v ochotě využívat bojovné menšiny k rozšíření své moci. Jsem vůči němu příliš paranoidní? Doufám, že ne.“ V dnešní publicistice se to srovnáními s Hitlerem a Stalinem jen hemží, ale když taková slova roku 2014, po ruské invazi na Krym, použil ve svém článku Paul Johnson (1928–2023), měl jednu výhodu: působení obou jmenovaných diktátorů v mezinárodní politice znal ze svého mládí osobně, a měl tedy s čím srovnávat.

Referendum o Babišovi

Andrej Babiš je nejvíc polarizující, odpor většiny společnosti vyvolávající figurou, jakou česká politika po roce 1989 zažila. Tím, že se rozhodl kandidovat v přímé volbě hlavy státu ve většinovém dvoukolovém systému, se v ostrém světle obnažilo, co dlouhodobě ukazovaly průzkumy. Míra odporu vůči němu neklesala. V kampani se naopak jeho ostrou hrou s vyvoláváním strachu z války začala hrotit. Dávno pryč byl smířlivý strýc Andrej Babiš, jak se snažil prezentovat po ohlášení prezidentské kandidatury. Na scéně řádí Andrej Babiš, tak jak ho všichni znají od nástupu do politiky.

Co tak ještě přestat jíst?

Třiatřicetiletý Lukáš z Prahy si dává velký pozor na to, co sní. Zná složení každé potraviny, kterou kupuje, ví (nebo si aspoň myslí, že ví), odkud jídlo pochází, a mezi jednotlivými pokrmy si dopřává pauzu nejméně tři hodiny. Pozvat Lukáše na oběd je pro hostitele výzva. Patří mezi ty, kdo si důkladným výběrem jídla chrání své zdraví. „Už nejsem zvyklý trávit některé potraviny, když sním sýr, cítím se divně,“ přiznává. Podle něho za většinu nemocí může přemíra masa, mléka a všeho smaženého. To je důvod, proč lpí na zdravé stravě. A není sám.

Andrew Tate – falešný prorok mužství

Koncem prosince zažil Twitter souboj dvou opravdových gigantů. Jednoho z účastníků netřeba představovat, jde se o všeobecně oblíbenou prorokyni zelené zkázy a švédskou nepřítelkyni CO2 Gretu Thunbergovou. Na odpor se jí postavil Andrew Tate, ještě nedávno obskurní postava, který se během posledních pár let stal oblíbencem těch pochybnějších koutů pravicového internetu a guruem mladých mužů. Ve skutečnosti si Tate začal, když tweetoval, že má 33 aut a aby mu Thunbergová dala e-mailovou adresu, na kterou by jí mohl poslat kompletní seznam i s jejich „obřími emisemi“. Thunbergová ve své odpovědi naznačila, že Tate má malý penis.

Hle, Joseph Ratzinger

Když papež Jan Pavel II. oslovil Josepha Ratzingera, aby se stal prefektem Kongregace pro nauku víry, psal se rok 1980 a oslovený věděl, že odmítnout nelze. Přesto formuloval podmínku. Ano, beru, ale jsem teolog a chci dál psát knihy. Papež mu odpověděl, že se o věci bude muset poradit. Za několik dní se ozval: „Ano, existují precedenty. Pište.“ Ratzinger napsal za svůj život na čtyřicet knih, spolu s rozšířenými novými vydáními čítá jeho knihovna dokonce šestašedesát svazků. Jeho domovem bylo slovo. Sám tuto přináležitost nechápal jako osobní zvláštnost. Slovo je nejtěsněji spjaté s křesťanskou zvěstí.

Vyhraje ten, kdo vadí nejméně

Nekandiduji proti něčemu, kandiduji pro něco. Opakuje často v debatách Danuše Nerudová, která patří do trojice největších favoritů historicky třetí přímé prezidentské volby. Čtyři dny předtím, než v pondělí 9. ledna odešlo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, to ale vypadalo, že lidé volí spíš proti něčemu. Vybírají si kandidáta, kterého považují za nejméně špatnou volbu. Poslední dny kampaně mohou všechno otočit. Mohou přiletět černé labutě, které nikdo nečekal. Ve čtyřech dnech před uzávěrkou jich přiletělo docela hodně. I tento text nutně odráží stav a atmosféru k pondělnímu večeru.

Chléb, mléko a alkohol

Evropa není jen kontinent, je to především náš domov. Kdy jsme se ale stali Evropany a jaké jsou hlavní rysy této naší identity? Její počátky nalézají archeologové hluboko v pravěku. Zdá se, že mnoho našich zvyků, tradic a chování má své kořeny před víc než sedmi tisíci lety v době počátků zemědělského života evropského lidstva.

Šťastnou apokalypsu!

Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.

Čtyři fenomény roku 2023

Rok 2022 se vysmál do očí všem, kdo se před jeho začátkem pouštěli do odhadů, co se v něm bude dít. Byl to z mnoha pohledů nejtěžší rok v Evropě od pádu železné opony v roce 1989. Svými společenskými následky a změnou kurzu výrazně tvrdší než rok 2008 a to, co po něm následovalo. Poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra (ODS) před pár lety zmiňoval, jak přednášel studentům na letní škole v britské Cambridgi. Na začátku se jich zeptal, jestli považují za více přelomový rok 1989, nebo 2008.

Nejhorší rok v dějinách

Není žádná nadsázka, řekneme-li, že uplynulý rok patřil k těm horším. Regulérní válka v Evropě, inflace, hrozící recese, energetická krize. Výbušná kombinace, kvůli které řada lidí ráda dala roku 2022 vale. Ani ty předchozí roky, poznamenané pandemií covidu, nepatřily mezi ty nejšťastnější. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Například všichni můžeme být rádi, že nežijeme v roce 536, který je podle historiků horkým kandidátem na nejhorší rok dějin.

Tvořím, proto bohatnu a prosperuji

Generální ředitel J&T Banky Štěpán Ašer si přečetl aktuální průzkum vysněných firem a institucí, pro které by chtěli pracovat mladí absolventi ekonomie na českých vysokých školách. Výsledek ho vyděsil tak, že k němu napsal komentář do Hospodářských novin. „Studenti českých ekonomických škol chtějí pracovat pro stát. Mladá generace, která by měla brzy převzít otěže při tolik potřebném restartu české ekonomiky, si do top desítky ideálních zaměstnavatelů z poloviny navolila státní instituce? Znamená to snad konec podnikavosti mezi současnou mladou generací?“

Lstivé orchideje

Přírodovědci si často stěžují, kolik druhů rostlin či hmyzu je dnes ohrožených či téměř na vymření, ale ono to platí i o kytkách ve venkovských zahrádkách či za okny domů, kde místo třeba tradičních pelargonií stále častěji vidíme kultivary tropických orchidejí. Pochopitelně to je nejenom krásou těchto rostlin, ale i tím, že všichni nakupují ve stejných obchodních řetězcích. Česká zahrada se nám globalizovala. Některé orchideje jako nejvíc klamavé a nejvíc manipulativní rostliny celé botanické říše stojí přesně na roztřepeném rozhraní mezi krásou a hrůzou.

Julian Assange, spíš hrdina než padouch

Začátkem prosince se stalo něco, co lze vysvětlit snad jen předvánoční atmosférou a hnutím myslí k větší lidskosti, které v lidech advent umí vyvolat. Pětice slovutných médií – New York Times, Guardian, Spiegel, Le Monde a El País – se obrátila na amerického prezidenta Josepha Bidena s výzvou, aby upustil od stíhání Juliana Assange. Tento australský novinář a internetový vydavatel už třináctým rokem žije jako psanec, z toho devět let nepřímo a poslední tři roky přímo, totiž těžkým vězením, omezený na svobodě.

Ve jménu mizejícího otce…

„Můj otec byl muž mnoha talentů, ale opravdový génius byl v jediném – v mizení,“ poznamenává americký spisovatel a novinář John R. Moehringer ve své autobiografii Něžný bar, která tvořila předlohu pro stejnojmenný film. Pojednává o chlapci dospívajícím v baru: zde si vytváří první vazby, hledá otce a nachází závislost. Génius v mizení, takový je lecjaký otec. Snad ta slova vyjadřují i kulturní pocit, či přímo pachuť. „Chybějící otec“ obchází dvacáté století a ani v jednadvacátém to na návrat nevypadá. Pojem byl poprvé užit v souvislosti s dvěma světovými válkami, jimž otcové padli za oběť.

Zabít bílého Ježíše

Pokud jste dostatečně dlouho na Twitteru, je velká šance, že jste narazili na „pravou“ podobiznu Ježíše Krista. Jde o počítačově vygenerovanou tvář muže s olivovou barvou kůže, krátkými tmavými vlasy a vousy a s hnědýma očima. Pravidelně, snad každých šest měsíců, nějaký aktivistický účet tuto podobiznu sdílí se sdělením nesoucím se v rovině „ha ha, vy rasisté jste si mysleli, že Ježíš byl běloch, ale ve skutečnosti vypadal jako obyvatel Blízkého východu“. Na což většina věřících odpoví, že to není žádné překvapení, jelikož Ježíš byl obyvatelem Blízkého východu.

Twitter v zajetí ideologie

Twitter je jako heroin. Možná dokáže nabídnout chvilkové upokojení, ale vzniká na něm závislost a dlouhodobě člověku spíš škodí. Twitter je ale zároveň debatní prostor. Střetávají se zde novináři, aktivisté, profesoři, politici a další opinionmakeři. Není těžké získat pocit, že názory na Twitteru jsou i názory většinové populace. To připisuje sociální síti mnohem větší vliv, než by odpovídalo počtu uživatelů či finanční situaci. Je proto důležité, aby diskuse na platformě byla víceméně vyvážená a vedení firmy nenadržovalo ani jedné straně. Přesto není žádným velkým tajemstvím, že firma stranila liberální levici.

Co přijde po globalizaci?

Ty vůbec nejlepší věci často zažíváme, aniž si to uvědomujeme. Je celkem pravděpodobné, že právě s tímto pocitem se budeme za několik let dívat na tři mimořádné dekády vývoje vyspělého světa od pádu železné opony do nástupu covidu-19. Prožili jsme skutečně zlaté časy globalizace, rozvoje mezinárodního obchodu, otvírání hranic a bourání závor, volného pohybu lidí i kapitálu, celosvětové dělby práce a vtahování další a další pracovní síly do procesu tvorby celosvětového bohatství.

Smrt jako sociální systém

Kanadský módní řetězec La Maison Simons letos přišel opravdu s neobvyklou reklamou. V klipu zhruba třicetivteřinovém se rychle střídají scény, v nichž se stále ta samá sedící žena objevuje v nejrůznějších prostředích. Jednou na kraji moře, jindy v hlubokém lese, pak na nějaké oslavě. Do toho ženský hlas říká: „Poslední nadechnutí jsou svatá. Když si představím své poslední dny, vidím bubliny, vidím oceán, vidím hudbu. I nyní, kdy žádám o pomoc s ukončením svého života, stále existuje tolik nádhery, jen musíte být odvážní, abyste ji viděli.“

Kritika v postkritické době

Sociálními sítěmi krouží výrok „Neber kritiku od nikoho, za kým by sis nikdy nešel pro radu“. Hloupost to asi není, ale nejspíš jde stejně o marný výrok, aspoň podle evolučních biologů. Kritika i od člověka, o němž jsme přesvědčeni, že je hlupák, váží víc než pochvala od toho, koho respektujeme. Čím to? Reagovat výrazně na negativní stimuly člověka kdysi chránilo před lecjakou nepříjemností, třeba smrtí. Evoluce zkrátka upřednostňuje ty, kteří pohotově a mohutně reagují na negativitu.

Povím vám o sobě úplně všechno

Vystoupit veřejně před třiceti lety s přiznáním, že jste alkoholik, gambler, narkoman či vrah, bylo hodně odvážné. Když o svém problému s alkoholem promluvil v 90. letech herec Tomáš Hanák, byl to pro leckoho šok, nicméně otevřel téma, o kterém se doposud nemluvilo. Dnes se mluví o všem. Před dvěma lety Michaela Duffková vydala knihu Zápisník alkoholičky, získala za ni cenu Magnesia Litera, Blog roku 2019. Psalo se o ní, zvali ji před mikrofon, před kameru, její hvězda vyletěla vzhůru. Přiznání vlastních slabostí se nosí. Do televizních pořadů jsou vedle politiků, umělců a různých expertů zváni ti, kdo se proslavili jen tím, že šli s pravdou ven.

Jak vykuřovat barbarství

Dne 11. listopadu 2022 se v Divadle Husa na provázku konala premiéra inscenace Vykouření naší kauzy a vaší kauzy, která v režii Jiřího Havelky a na podkladě jeho scénáře, na němž se podílel celý tvůrčí kolektiv, evokovala události, které před více než čtyřmi lety rozbouřily brněnské divadelní ovzduší.

Podvod za účelem nejvyššího blaha

O kryptofinančnictví se říká, že se pomalu učí, proč byly zavedeny všechny ty otravné regulace a kontrolní mechanismy, které tak svazují tradiční finanční byznys. Obchodování s kryptoměnami je dynamické, svobodné a bez velkých byrokratických překážek. Pokud ale nastane krize, není žádná instituce, která by zasáhla a zachránila aspoň vklady běžných střadatelů. Minimum dohledu také znamená, že podvody a neetické jednání jsou mnohem pravděpodobnější než v běžném bankovnictví. Připomíná to 18. nebo 19. století, kdy bylo možné přes noc vydělat obří jmění a další noc ho ztratit.

Poslední náboj

„Na vestě nosím zastrčený jeden náboj. To je ten poslední pro případ, že bych se dostal do ruského zajetí. Pomohl by mi ukončit to trápení,“ říká Pavel, český dobrovolník, který spolu s dalšími ukrajinskými paramediky zachraňuje vojáky raněné na donbaské frontě. Padnout do zajetí by bylo horší než smrt. Jsme ve vesnici Terny, kde se nyní zastavila bojová linie. Kolem rozstřílených domů se ještě válejí mrtvoly ruských vojáků. Před pár dny se tu vedly tvrdé boje muže proti muži. Dřív vedla vesnicí udusaná cesta, dnes se proměnila v moře bláta, v němž se rýsují rozježděné koleje od tanků a jiných pásových vozidel.

Boomeři a jiní strejdové

Současnost je zabydlena bájnými tvory – sněhovými vločkami, starými bílými muži nebo zhroucenými mileniály. Tváří v tvář této mytické tvořivosti se člověku může vybavit pokřik Niklase Luhmanna, německého giganta sociologie. Když mu kdosi vyprávěl o tom, co si lidé myslí, přerušil jej výkřikem: „Jména! Adresy! Ať si to můžu osobně ověřit.“ Výzvu ke konkrétnosti je dobré mít na paměti v době, v níž lidé prý vědí, co si myslí ženy, studenti nebo ti „privilegovaní“ a v níž někoho každou chvíli prohlašujeme za mluvčího generace. K mytickému myšlení svádí zvlášť rétorika generací, v níž se vyžívají politici, veřejní intelektuálové a uživatelé sociálních sítí.

Nevyžádané rady klimatickému aktivistovi

Aktivismus vymysleli Němci. Kurt Hiller, německý esejista a právník židovského původu, organizoval roku 1919 první aktivistický kongres. Plánem bylo dát obsah slovu samému a založit pacifistický světonázor, odpor proti fetišizaci práce a nárok na sexuální svobodu. Hlavním výsledkem byl nakonec fakt, že se do širšího povědomí dostal sám aktivismus.

Liberalismus ještě neumřel

S radostí jsem přijal pozvání na mezinárodní konferenci o současné krizi liberalismu, která se pod tímto pesimistickým názvem konala v Praze, a nepřekvapilo mě, že většina řečníků si dělala o budoucnost liberální demokracie vážné starosti.

Spirituální cesta českých mužů

Mužské kruhy, mužské spolky, mužské ligy. Desetitisíce mužů u nás vyhledávají organizace, které se jim snaží najít zpět identitu, naučit se zacházet s „chlapáckou“ silou a pochopit současný svět, ve kterém začíná dominovat ženský princip. Muži neváhají místo dovolené jet na několik dní do ryze mužského světa a hledat své místo. Jako Daniel Krejčí, který se cítil nešťastný a v manželství nepochopený, svůj život změnil po Srazu hustých mužů, na kterém zhruba sto mužů sdílelo své příběhy na jednom statku u Pelhřimova. Pořádá je Richard Vojík, který také zorganizoval Vision quest na Šumavě, několikadenní pobyt pro muže plný rituálů a konstelací. Daniel se na základě toho vydal v životě jiným směrem. Například se rozvedl.

Krásný nový svět tří velmocí

„Strana říkala, že Oceánie nikdy nebyla v alianci s Eurasií. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla v alianci s Eurasií před pouhými čtyřmi roky.“ S koncem studené války se zdálo, že této fantazii George Orwella jsme unikli, že svět směřuje ke globalizaci. Jenže v posledních letech se již zcela otevřeně mluví o konci globalizace. V dokumentech vlád se mluví o geopolitickém soupeření, v odborných kruzích o ekonomickém „decouplingu“. Zdá se, že vize budoucnosti, jaké šíří frekventanti Světového ekonomického fóra v Davosujsou slepým ramenem vývoje.

Vláda pod tlakem zvyšování daní

S tím, jak s energetickou krizí prudce rostou výdaje a Fialův kabinet zatím nedokázal představit žádné výraznější systémové úspory, sílí ve veřejné debatě volání po zvýšení daní. S nápadem na zvyšování daní navíc čas od času koketuje přímo jeden z Fialových vicepremiérů. Ministr práce a sociálních věcí, lidovec Marian Jurečka. V minulých dnech do debaty zasáhl NERV. Poradní sbor, který si dal dohromady přímo ministerský předseda, přišel s katalogem nápadů, jak skoncovat s obřími rozpočtovými schodky. Řada z nich neměla přinejmenším nic společného s tím, co kabinet sliboval ve svém programu.

Vyhánění Trumpova ducha

Ve Spojených státech jsou v podstatě dva způsoby, jak předpovídat volby. První stojí na průzkumech veřejného mínění, druhý se opírá o „fundamenty“, ekonomická a politická fakta, která na základě historické zkušenosti ukazují výsledek. Před letošními „midterms“, jak se přezdívá volbám uprostřed prezidentského funkčního období, se předpoklady vycházející z průzkumů a fundamentů zásadně rozcházely. Což je hlavní důvod překvapení, neboť se nedostavilo očekávané republikánské tsunami, maximálně šlo o malou vlnku. Průzkumy od začátku ukazovaly na zápas víceméně vyrovnaný.

Zpět na hlavní stranu