Vystoupit veřejně před třiceti lety s přiznáním, že jste alkoholik, gambler, narkoman či vrah, bylo hodně odvážné. Když o svém problému s alkoholem promluvil v 90. letech herec Tomáš Hanák, byl to pro leckoho šok, nicméně otevřel téma, o kterém se doposud nemluvilo. Dnes se mluví o všem. Před dvěma lety Michaela Duffková vydala knihu Zápisník alkoholičky, získala za ni cenu Magnesia Litera, Blog roku 2019. Psalo se o ní, zvali ji před mikrofon, před kameru, její hvězda vyletěla vzhůru.

Přiznání vlastních slabostí se nosí. Do televizních pořadů jsou vedle politiků, umělců a různých expertů zváni ti, kdo se proslavili jen tím, že šli s pravdou ven. Internetová televize DVTV před necelým rokem vyzpovídala gamblera Martina Svobodu, který se zadlužil až po uši a kterému na platformě Donio.cz na jeho návrat do života přispěli lidé půl milion korun. „Dnes lidi trpí ztrátou identity. Pokud by neexistovali, nikdo si toho nevšimne, napsat knihu o sobě je způsob, jak uchopit vlastní identitu. Když jim to pomůže, tak je to jen dobře,“ míní psycholog Jeroným Klimeš. Nicméně většina lidí, kteří napíší o své slabosti, tvrdí, že to nedělají pro sebe, ale pro druhé. Jako zatím neznámý Petr Sýkora, jenž prohrál za svůj život pět milionů korun a nyní se pokouší vydat knihu s názvem Diagnóza gambler. Když se ho zeptáte, proč má takový úmysl, odpoví, že chce pomoci ostatním, odradit je od hraní. To je častá mantra těch, kdo se veřejně zpovídají ze svých hříchů. Dnes se to cení snad víc než úspěch. Překonání něčeho, co je obtížné, bývá často obdivuhodnější než to, co se podařilo, než výsledky. A přiznání našich temných stránek dostává lidi úplně do rauše, stačí se podívat na pořad České televize Třináctá komnata.

Český herec Miroslav Šimůnek se také přiznal, bral denně až třicet prášků, buď na spaní, tedy hypnotika, či na uklidnění. Musel na odvykací kúru a nebojí se o tom mluvit. Zcela otevřeně o své rakovině dávala report Anna Slováčková, dcera Dády Patrasové a Felixe Slováčka. Celý národ (tedy koho to zajímalo) mohl docela detailně sledovat její boj se smrtelnou chorobou. Znáte Crohnovu nemoc a umělý vývod střev? Jde o chorobu, o které nemocní spíše mlčí. Je tomu tak šest let, co se americká modelka Bethany Townsendová vyfotografovala s pytlíky na těle, které slouží jako vývod střev, a snímky zveřejnila. Strhla tím lavinu a získala statisíce lajků, což pro modelku pochopitelně není bez významu.

Před časem natočil Netflix dokumentární sérii Já jsem vrah. To bylo pro diváky pošušňáníčko, dívat se na americké vězně, jak se zpovídají z těch nejtěžších zločinů. Není to tak dávno, co hrdinou u nás byl Jiří Kajínek. Hledáte-li ho na Wikipedii, co vám vypadne jako první? Český vrah. A potom celebrita, ba dokonce influencer. A skutečně, když se podíváte na jeho Instagram, který má téměř 35 tisíc sledovatelů, zjistíte povětšinou, jakou restauraci máte navštívit, kde je dobré kasino v Brně či jak krásná je neděle u brněnské přehrady.

Agáta, tohle jméno si pamatuj

Kdo by neznal Agátu Hanychovou a její soukromí. Ta se rozhodně nebojí jít ven s čímkoli. I když to pak popře. Před deseti let vznikl dokument s názvem Burianův den žen s Agátou Hanychovou, kde Jan Burian vyslýchá jednu z nejkontroverznějších celebrit u nás. Hanychová zcela vážně říká, jak je vůči médiím upřímná, ale pak jedním dechem dodává, že jim lže, a to zcela záměrně. Vytvářela image, kterou jí čtenáři bulvárních plátků věřili. Tedy mladé, rozhýřené pařmenky, která nic nedělá, jen pije a střídá muže. Nicméně je dost možné, že to byla jen póza, Hanychová totiž miluje peníze, a to víc než prohýřený den. Vztahem s Jaromírem Soukupem, který máme možnost všichni sledovat jako ve výloze, posílila ještě víc svůj mediální obraz. Rozhodně si nemyslete, že nějak trpí pod návalem urážejících komentářů.

„Slavní lidé pro to, aby uspěli, potřebují hromadit specifický druh osobního kapitálu, který se získává opakovaným objevováním se v médiích, a to nejen v těch tradičních, ale i na sociálních sítích. Tento druh kapitálu se dá proměnit do finančního – a celebrity jsou si toho dobře vědomy,“ vysvětluje vedoucí Centra pro mediální etiku a dialog při katedře mediálních studií FSS MUNI Jan Motal. Čím to je, že dnes celebrity nechávají nás ostatní tak snadno nahlédnout do svého soukromí? V současné době víc než produkt sám prodává příběh, který je za tím. „Od 70. let 20. století došlo k proměně průmyslové společnosti, v níž lidé na trhu prodávali svoji práci, k přechodu k trochu jiné formě hospodářství, v němž – zjednodušeně řečeno – prodáváme sami sebe. Proto jsou dnes i ty nejbanálnější produkty opatřeny osobními příběhy. S trochou nadsázky jsme do té pasti chyceni všichni, neboť tzv. síťová ekonomika nás všechny proměnila v podnikatele svých vlastní já, kdy jsme nuceni vytvářet si vlastní značku, abychom uspěli,“ upřesňuje Motal.

Zaměření na naše ego zkoumal ve své knize Kultura narcismu americký autor Christopher Lasch už v 70. letech, od té doby se narcismus rozšířil z Ameriky přes Atlantik do Evropy. Lasch zdůrazňuje sociální tlak užít si, být teď a tady, nehledět na minulost ani budoucnost. Samozřejmě zmiňuje i Freudovu teorii o traumatech z dětství, která se později převtělí do egoismu, ale všímá si především celospolečenského nárůstu narcismu, který pramení z protežování osobní pohody, psychického zdraví, okamžitého potěšení, jež ale za chvíli zmizí a zbude neuspokojená touha.

Do popředí se podle Lasche dostává kultura soutěživého individualismu. Přehnaným narcismem trpí čím dál víc lidí. Zatímco dřív stačil lidem obyčejný život v jedné chalupě a jednou za čas veselka, dneska se nemůžeme vynadívat na sebe na několika různých sociálních sítích, nebojíme se zveřejnit na sebe cokoli a zdá se, že stále nejsme nasyceni. Německý terapeut Heinz-Peter Röhr v knize Hraniční porucha osobnosti upozorňuje na fakt, že „svět je plný lidí, kteří za trochu uznání dělají mnohem víc, než by byli ochotni udělat, kdyby se dokázali osvobodit od očekávání, že za výkon se jim dostane pozornosti“.

Kdo nemá duševní poruchu, není zajímavý

Stačí se podívat na sociální sítích, jaká videa mají úspěch. „Při brouzdání sociálními sítěmi se občas zdá, jako by se z psychických potíží stala móda. Některá videa s hashtagem #neurodivergent mají na TikToku přes 3,5 miliardy zhlédnutí a podle většiny z nich to vypadá, jako kdyby nejrůznější psychiatrické diagnózy byly inspirativní a obohacující věcí, která z vás udělá zajímavějšího člověka. Hemží se to v nich krásnými mladými lidmi, kteří vtipně glosují poruchy pozornosti nebo deprese a okolo takzvané neurodivergence (česky snad duševní odlišnosti) budují takřka fanouškovskou komunitu,“ píše publicista Matouš Hrdina na Seznamzpravy.cz ve svém newsletteru Pod čarou.

Sociální sítě narcistnímu boomu jen nahrávají. Ti šikovnější se zveřejňováním svého soukromí živí, zbytek si jen počítá lajky. Největší influenceři v České republice mají i půl milionů sledujících. Kouzlo úspěchu tkví mimo jiné ve frekvenci, sociální sítě se zkrátka musejí stále krmit. Nyní se do českých kin dostal film švédského režiséra Rubena Östlunda, kde hlavní postava, krásná influencerka, pořizuje na luxusní lodi jeden snímek za druhým při běžných činnostech, jako je opalování či stravování. Zvláštní kapitolou jsou ti, kdo se snaží na sebe upoutat pozornost přes své nedostatky, a tak se ženy obřích rozměrů neváhají svléknout do spodního prádla.

Profesionální influenceři válcují herce a zpěváky, stačí se jen podívat, kolik lajků má pod příspěvky například zpěvačka Leona Machálková či herec Jan Budař (většinou sto) a kolik pro většinu Čechů neznámí influenceři (jsou to desetitisíce). A tak se české celebrity snaží, přidávají plyn, dělají ze sebe šašky jako třeba Roman Vojtek, který se nezdráhá líčit jako žena nebo fotografovat se v kýčovitém vánočním svetru – a taky to nese ovoce a počet lajků stoupá. Veřejnosti dává všanc své soukromí i zpěvačka Dara Rolins, která docela otevřeně vyjmenovává plastiky na svém těle.

A ti, kdo nejsou celebritami a v ničem nevynikají? Body honí jinde, vulgaritami, nahotou, zesměšňováním sebe samých a odhalením svého soukromí. Pro někoho zcela běžná záležitost, fotografovat si ráno snídani, sdílet náladu, podělit se o hádku v práci a pocity ze sexu. Otázka ovšem je, kam dál. Lidé se už na sociálních sítí svlékli, vyfotografovali se po pohlavním styku, na střeše nejvyšších budov, vyjmenovali všechna možná sprostá slova anebo jen mlčeli. Viděli jste v poslední době Instagram popové hvězdy Madonny? Ta už, zdá se, nemá kam dál zajít, leda by si vytáhla svá střeva, omotala si je okolo krku a zazpívala u toho Like a virgin.

Chlubit se vlastními negativními stránkami je čím dál víc in, pracovní pohovory začínají dotazem, jaké máme nejhorší vlastnosti. I psychologové se v našich temných zákoutích krásně rochní.