„Můj otec byl muž mnoha talentů, ale opravdový génius byl v jediném – v mizení,“ poznamenává americký spisovatel a novinář John R. Moehringer ve své autobiografii Něžný bar, která tvořila předlohu pro stejnojmenný film. Pojednává o chlapci dospívajícím v baru: zde si vytváří první vazby, hledá otce a nachází závislost.

Génius v mizení, takový je lecjaký otec. Snad ta slova vyjadřují i kulturní pocit, či přímo pachuť. „Chybějící otec“ obchází dvacáté století a ani v jednadvacátém to na návrat nevypadá. Pojem byl poprvé užit v souvislosti s dvěma světovými válkami, jimž otcové padli za oběť. Další převrat v rodinných záležitostech je spjat s kulturní revolucí šedesátých let.

Co na to říkají data z České republiky? Češi žili loni v téměř 4,5 milionu domácností, z nichž takřka deset procent tvořily neúplné rodiny. Jejich podíl stoupá, ale je třeba zohlednit, že děti jsou stále častěji svěřovány i otcům, navíc roste podíl střídavé péče. V roce 2021 svěřil soud dítě do střídavé péče v 17 procentech, což je ve srovnání s rokem 2014 dvojnásobek.

Nehledě na to, že rozpadlá rodina dnes neznamená ztrátu otce, dětí vyrůstajících bez otce (nebo jen s povrchním kontaktem) je stále tolik, že někteří sociologové hovoří o světě bez otců. Ze studií vyplývá, že dopady na děti bývají celoživotní: dosahují horších studijních výsledků, častěji trpí sklony k závislostem, psychickým poruchám a častěji jsou delikventní. Nemilosrdnou interpretaci nabídl filozof Björn Vedder: „Nemít otce a být asociální – to zkrátka souvisí.“

Co je zač ta osoba, jejíž nepřítomnost je natolik tíživá? Chce se říct, že touž osobou, jejíž přítomnost je nesnesitelná. Veškeré revoluční vzmachy a společenské proměny doprovází pád otců či přinejmenším jejich lítá kritika. Zdá se proto, že otec, přítomný či nepřítomný, je šifrou pro problém: svádí k bojům, vnitřním i vnějším.

Ale co to je za boje? Napoví kniha Soumrak otců od jungiánského psychoanalytika Luigiho Zoji, který vztah k otci vysvětluje na pozadí kulturních archetypů. Matka se v tomto kontextu jeví jako ta, která stojí na straně přírody – s dítětem je spjata tělesně a nabízí mu základní ochranu. Otec nestojí na straně přírody, ale kultury, a jeho role je proto proměnlivější. Navzdory tomu existuje něco, co otce různých kultur spojuje – zastupují řád, autoritu a vnější svět. Proto je tak strašné, když nejsou; proto je tak hrozné, když jsou.

Zmíněné kulturní rozlišení se poeticky vtělilo do věty Matka učí člověka žít, otec umírat. Matka dává lásku, otec uznání, které není nepodmíněné ani samozřejmé. Proto bývá vztah k otci ohrožující, málokdy snadný a leckdy neudržitelný.

Že to jsou klišé? Asi ano, ale i z těch jsme živi. Jistě, i matka člověka učí řádu a otec dítě miluje. Revoluční útoky na otcovskou autoritu a patriarchální kulturu přesto svědčí o tom, že zkratka „otec-řád“ je evropské kultuře vlastní. Jakmile se mění společnost, jde se otcům po krku. Nakonec i ono „o. k., boomer“ spadá do tohoto kulturního portfolia.

Kdo zabil rodinu?

Dějiny Západu nejsou jen útokem na otce, ve hře je celá rodina. O její rozpuštění usilovaly komunismus i nacismus. Podle obou ideologií je třeba člověka vyvázat z tyranie omezených vazeb, které nemají cit pro velké cíle. Ale ani kapitalismus netrpí slabostí pro rodinu. Třeba Josef A. Schumpeter, ekonom a někdejší rakouský ministr financí v době poválečné hyperinflace, měl za to, že „kreativní destrukce“ číhající v nitru kapitalismu se nevyhnutelně dotkne i intimních vazeb. Jakmile člověk jednou začne uvažovat o nákladech a užitku, bude se zdráhat mít děti.

Ve světle těchto moderních útoků se jeví jako povážlivé tvrzení, podle kterého je rodina moderním vynálezem. Naopak se zdá, že moderna je pro ni nehostinné období, zatímco takový křesťanský příběh tkvící v základě Západu je veskrze rodinným dramatem. Zdaleka nejde o příběh. Naposled ukázal třeba Joseph Henrich ve své knize The Weirdest People, že rodinné zázemí bylo základem pro vzestup křesťanství a spolu s ním i západního světa.

Z tohoto hlediska tvoří křesťanství a rodina vzájemně se podmiňující síly: padá-li jedno, padá i druhé – a mnozí mají podezření, že i to třetí, západní společnost. Ve své knize Primal Screams to tvrdí americká esejistka Mary Eberstadtová. Západ je prý na trpké cestě regresu, ocitl se ve víru identitní či kmenové logiky. Motorem těchto změn je nejistota, kým jsme. Z této nevolnosti vystupňované až do chorobného stavu vznikla přepjatá odpověď v podobě identitářství, tedy politiky zaměřené na potřeby konkrétních etnických a kulturních skupin či sexuálních menšin.

Hybnou silou tohoto vývoje jsou mladí lidé z generace rozpadlých rodin. Politické kmeny jim nabízejí to, co nenašli v rodině: pocit, že někým jsou, a přináležitost. Problém podle Eberstadtové je, že takováto politika je v rozporu s demokratickými hodnotami. Krom toho, že identitní světonázor podřizuje svobodu jednotlivce skupině, nabízí falešné společenství, společenství založené na stejnosti.

Identitní hnutí se tak spíš podobají skupinám, o nichž píše Michel Houellebecq v Elementárních částicích. Lidé budoucnosti jsou geneticky upravováni tak, aby se snesli. Jinými slovy, jsou technologicky zestejněni již při „výrobě“. Podle Eberstadtové jsme obdobného efektu docílili již nyní algoritmy. Nezasahujeme do těl, nevhodné kandidáty rovnou vyloučíme z případné diskuse a uděláme si pohodlí uprostřed svých „kmenů“.

V jiném kontextu se Eberstadtová reprodukčních technologií přece jen dotkne. Zajímá se o dárcovství spermatu, které chápe jako krajní případ nepřítomného otce. Ve svých úvahách se opírá o studii Můj táta se jmenuje Dárce (2010) od Elizabeth Marquardtové. Ta sestavila vzorek 485 dospělých ve věku od osmnácti do pětačtyřiceti let, jejichž matka využila služeb dárce spermatu, a porovnala výsledky průzkumu se skupinou 563 dospělých, kteří byli vychováváni biologickými rodiči či kteří aspoň věděli, kdo otcem je. Lidé počatí prostřednictvím dárcovství udávali větší životní nespokojenost a vyšší míru nejistoty. Častěji onemocněli psychickými poruchami, stali se delikventními a zneužívali návykové látky. Takřka polovina z těch, kteří byli počati díky dárcovství, navíc vyjadřovala rozpaky či přímo smutek nad svým původem.

Ale lze na tomto základě tvrdit, že existuje přímočarý vztah mezi nejistotou v rodinách a identitářskou politikou? Pravděpodobnější je, že rodina bude jen jedním z faktorů. Nesamozřejmé je navíc autorčino tvrzení, že za vším nakonec hledejme sexuální revoluci z šedesátých let. Rodiny nemusela rozkolísat nevázanost jako spíš kalkul. Kdysi jsme byli kvůli vyšší úmrtnosti odkázáni na vysokou porodnost. Nyní tomu tak není a lidé chtějí žít pohodlnější život. Jak píše již připomenutý Schumpeter: „Proč bychom měli omezovat své touhy a ochuzovat svůj život? Aby námi na stará kolena naše děti opovrhovaly?“

Otec není dobrá tradice

Idylické vztahy nepanovaly ani ve svaté rodině. I Josef je „pouhým“ zástupcem řádu, kterým je Bůh, Ježíšův pravý otec. Ježíš navíc není zrovna uvědomělý syn. Když mu učedníci oznamují, že dorazila jeho matka, odpoví tvrdě: „Kdo je má matka?“ Rodina je pro křesťanský příběh sice ústřední, ale poslední slovo nemá.

Člověk je víc než příslušník k rodině, víc než příslušník k jakékoli skupině. Samotu, která je východiskem svobodného vztahu, zakusí nejednou i Ježíš – nejostřeji na kříži, když pronese slova Bože můj, proč jsi mě opustil? Takže i Ježíšův otec je génius v mizení? Jako by přítomný otec snad ani nebyl otcem. Jako by úlohou otce bylo učit nás žít s tím, že vždycky bude něco chybět.

Sám o sobě není otec dobrá tradice. Vždyť Evropa stojí od svých počátků na svobodě a zpochybňování autority. Dobrou tradicí je vzít otcovu labilní přítomnost, dokonce jeho chybění za základ pro touhu jít dál, navzdory tomu, že všechno je tak nedokonalé.

Vraťme se do Něžného baru. Chlapec zoufale hledá otce – je to tak, nepřítomní otcové jsou velkou bolestí. Ale těžké je to i s dětmi, které se smíří s prázdnotou. Chlapec z Něžného baru se nesmířil, hledal otce, a místo táty našel sebe sama. Ne otec, ale hledání otce naučilo chlapce žít. Máme tedy povinnost „rozchodit“ opuštění?

To zní tvrdě, ale snad i o tom je Ježíšův příběh. V Evangeliu podle Matouše čteme Ježíšovu výzvu: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Upracovaní a obtížení mají někam jít? Proč nejde on za nimi? Odpovědí je vánoční příběh. Stvořit svět lze pouhým slovem; naděje si žádá nasazení celého člověka.