Tag: společnost

Články k tagu

Závislost je krajní forma lásky

Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili při příležitosti jeho návštěvy uměleckého festivalu Fall, organizovaného pražským kulturním centrem DOX.

Němci se letos nejvíce bojí rostoucích cen a migrace, uvádí studie

Němci mají letos největší obavy kvůli stoupajícím cenám a následkům migrace. Vyplývá to ze studie, kterou ve středu v Berlíně představila pojišťovací společnosti R+V Versicherung. Podle ní je ale průměrný strach ve společnosti ve srovnání s předchozím rokem o něco nižší. „Lidé vnímají aktuální vývoj skepticky,“ uvedl hlavní autor studie Grischa Bower-Rabinowitsch. Pozitivní zprávy o vývoji inflace, která je nyní v Německu na nejnižší úrovni od února 2021, podle něj Němce neuklidnily..

Kameruňané si myslí, že jejich prezident je mrtvý, vláda to popírá

Paul Biya, nejstarší úřadující prezident na světě, je podle přesvědčení mnohých Kameruňanů mrtev. Vláda to popírá a tvrdí, že hlava státu se těší dobrému zdraví a momentálně pobývá v Ženevě, píší média. O prezidentovi je dlouhodobě známo, že je nemocný. Přesné informace o jeho zdraví však veřejnost nezná. Kamerunská vláda tento týden vydala prohlášení, ve kterém ujišťovala, že prezident je živý a zdravotně v pořádku. V prohlášení označila lidi, kteří spekulují nad možným skonem 91letého prezidenta, za „zlomyslné“.

Bob Dylan ve službách „náčelníka“

Třikrát za sebou v Praze koncem minulého týdne koncertoval Bob Dylan, uctívaný písničkář, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z nejvýznamnějších světových umělců posledních desetiletí. Co třiaosmdesátiletý hudebník v Praze předvedl? Jaká je tvorba jeho pozdního období a co vlastně Dylana jako tvůrce definuje? V Salonu Echa o tom redaktor Ondřej Štindl mluvil s anglistou a editorem českých vydání Dylanových textů Petrem Onuferem, nakladatelem a předním „dylanologem“ Michalem Plzákem a hudebnicí Zuzanou Barincovou.

Izrael sundal rukavice

Minulý týden Izrael oznámil, že zabil v Gaze Azize Salhu. Ten nechvalně proslul v roce 2000, kdy dav Palestinců zlynčoval dva izraelské armádní rezervisty, kteří špatně zatočili a vjeli do středu Ramalláhu. Salha byl jedním z vrahů. Je zvěčněn na fotografii, kde davu ukazuje své zakrvácené ruce. Následně byl odsouzen na doživotí, ale v roce 2011 propuštěn v rámci výměny za Gilada Šalita, vojáka zadržovaného Hamásem. Nezdá se, že by Salha byl nějak vysoce postaveným teroristou. Jeho likvidace je hlavně zprávou Izraele nepřátelům: Dostaneme vás všechny. Sedmý říjen 2023 je přelomový den v dějinách Blízkého východu.

Porovnejme si mytologie

Když Leonard Cohen v roce 2016 při propagaci desky You Want It Darker (zemřel dva týdny po jejím vydání) prohlásil, že jeho zdravotní stav není nic moc a že je „připraven zemřít“, hned se kolem toho vzedmula vlna fanouškovské hysterie. Neumírej, prosím, ty ne! Naštěstí umělec tehdy přispěchal s uklidňujícím vysvětlením: „Trochu jsem přeháněl. Vždycky jsem měl tendence dramatizovat záležitosti kolem své osoby. Nebojte, rozhodl jsem se, že budu žít navždy.“

Ani Holanďani nedostali výjimky z blbosti

Nástup Marka Rutteho do čela NATO mě přiměl překonat jistou vnitřní bariéru, jíž filtruju zprávy z Nizozemska dle principu „Žádné zprávy, dobré zprávy“. Prostě pokud hrozí, že by novinky byly zlé, je lepší se novinkám vyhýbat. Důvod je ryze sentimentální. V Nizozemsku jsem kdysi prožila dva a půl roku, a ačkoli bych si na to tenkrát nevsadila ani gulden (ano, tak to bylo dávno!), čas učesal některé z těch dramatičtějších situací a země dnes v mých vzpomínkách figuruje sice ne přímo jako Šangri-La, ale určitě jako kout světa, který mám ráda.

Zahyneme na naši největší ctnost?

Po komunikační a informační revoluci pohltily veřejný prostor digitální mělčiny. Formuje se v nich „vůle lidu“ jako ve veřejných prostorech v předdigitálním věku? V pohledu privilegovaných vrstev liberálních demokracií ne, nejsou to prostory, kde by „neviditelná ruka svobodné komunikace“ umožňovala agregaci názorů, a měnila tak démos v logos – politické většiny v nositele kolektivní racionality. Naopak, vidí v nich prostory ovládané principem hororu: To, co jsme spláchli do kanálů, co jsme překonali jako iracionální minulost, se vrací: společnost zaplavují splašky minulosti.

Na symboly štěstí věří tři čtvrtiny Čechů. Nejvíce pověrčivá je mladá generace, tvrdí průzkum

Pověry a symboly štěstí jsou v Česku velmi rozšířené. Nový průzkum agentury PerfectCrowd, kterou zadala sázková kancelář Sazka, přináší zajímavé zjištění o roli pověr a symbolů štěstí v životě Čechů. Podle průzkumu pověrčivost není fenoménem pouze starších generací, ale naopak je výrazně rozšířená mezi mladými lidmi. Z průzkumu provedeného na vzorku 1 020 respondentů ve věku 18 až 70 let vyplývá, že pověrám věří až 72 % Čechů.

Libanon: země prokletá diverzitou

Moderní stát Libanon je rozhádaným svazkem komunit křesťanů, šíitů, sunnitů a drúzů, jejichž bohové na sebe žárlí (aspoň v hlavách svých vyznavačů), a nevedou-li spolu rukama svých věrných vysloveně válku, aspoň vytvářejí znepřátelené a oddělené politické struktury, které svým tvrdým soupeřením oslabují už beztak dost slabý stát a vtahují do něj vnější hráče, jako je Sýrie, Írán a Izrael.

Ruce jste si myli? A můžu to vidět?

Na Borneu jsem byla před dvaceti lety a mně už zbylo jen pár dojmů. Třeba že v zemi tak zelené a šťavnaté působí islámské šátky jak pěst na oko. Že islámská přísnost a betonové regule třeba dávají nějaký smysl v poušti arabského poloostrova, kde člověka může představa kruté vertikály asi nějak dohnat, a k lecčemu, ale že tady, uprostřed džungle, na pozadí té úžasně kýčovité flóry, co tou svojí mlsnou přebujelostí demonstruje nekomplikovanou radost ze života, zůstává islám prvkem uměle vneseným a cizím.

Jsem poměrně šťastný nihilista

„Nesměji se, protože v mém životě není nic k smíchu,“ odpovídá se značnou ironií v hlase hudebník a spisovatel Lias Saoudi fotografce na prosbu, jestli by se nemohl tvářit trochu veseleji. Saoudi není, jak ostatně naznačuje příjmení, původem z Británie. Narodil se alžírskému otci a matce z Yorkshiru, nějakou dobu žil ve Skotsku a v Severním Irsku, nakonec zakotvil v Londýně.

Americká stochastická politika

Se stoupající dávkou ionizujícího záření stoupá pravděpodobnost poškození organismu (wiki). Stochastický – nový módní výraz amerických komentátorů, jenž má charakterizovat agresivní slovní zamoření veřejného prostoru zvyšující příklon labilnějších osob k terorismu. Po dvou měsících od atentátu na Donalda Trumpa zažila Amerika opět trauma z druhého pokusu o jeho život.

Tolyamory: make hřích a stud great again

Na tomto místě jsme již podstoupili mnohá nebezpečenství postmoderní existence. Za pěkného počasí jsme smrděli doma, protože sunshine guilt. Na body pozitivních festivalech jsme normalizovali extrémní obezitu a snažili se stihnout umřít do čtyřicítky. V rámci bedrottingu jsme vlezli do postele zaživa hnijící mládeže. Nechali jsme si od DINKAŘŮ vysvětlit, že jenom bez dětí stojí za to žít. Aktuálně se z chorých záhybů kolektivní mysli vynořila tolyamorie. Krátký exkurz se může hodit nejen s ohledem na nadcházející čtvrteční Mezinárodní den antikoncepce.

Patří ještě Hašek na Hrad?

Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřanech, tedy na tehdy pořád ještě čerstvě dostavěném sídlišti určeném primárně pro zaměstnance policie a jejich rodiny, protože přes hlavní cestu sídlila Vysoká škola SNB. Paradox propojení oné školy se zmíněným plakátem mi jako klukovi nedocházel, ale pamatuji si, jak silně na mě působil vizuál plakátu.

Nedejme si zahynouti!

Vážení spoluobčané, tento dopis je datován na svátek sv. Ludmily, naší první světice a zároveň našeho prvního křesťanského státníka. Jde mi o to, aby se určitě dostal ke čtenářům v den sv. Václava, dědice České země, vladaře, který se stal vzorem a úměrou všech našich vladařů. Není třeba připomínat, že ho vychovala právě jeho babička, sv. Ludmila.

Buďme na sebe hrdí, máme na co

Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijeme ve zvláštním, neobyčejném, vlastně výjimečném nebo polovýjimečném stavu, což má za následek, že se – vystresovaní z přemíry špatných zpráv  méně, nebo dokonce málo ptáme na to, jak politici spravují věci, které mají spravovat, jako jsou třeba výše inflace nebo daní.

Sebevražda ve sladkém životě

Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky.

Nick Cave a koktání svaté Kateřiny

Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba.

Žijme zdravě, žijme pro stát

Na lockdowny málokdo vzpomíná rád, takže si asi málokdo pamatuje na jeden konkrétní argument, který se ani tehdy v záplavě jiných příliš neujal. Ale zazněl. Občané by prý měli převzít odpovědnost za své zdraví, zněl ten argument. Jako že si mají sami rozhodnout, jestli zůstat doma, nebo se případně nakazit. Ty lockdowny nejspíš k ničemu moc nebyly, takže můžeme říct, že ti lidé ve jménu požadavku, jenž se ukázal jako správný, sáhli po argumentu, který je poněkud bizarní a těžko nad ním přemýšleli déle než deset sekund. Že má každý převzít odpovědnost sám za sebe a za své zdraví, to jsme naposledy slýchali leda z úst politiků ODS model cca 1995

Dezoláti po dvou letech

Třetího září uplynou dva roky od velkých protivládních demonstrací na Václavském náměstí. Už tehdy bylo jasné, že jde o vystoupení části české společnosti, která má odlišné představy o uspořádání a směřování státu. Pro toho hnutí se vžilo nepřesné označení dezoláti. Dnes jsou rozseti do různých politických skupin a zdá se, že svůj vliv poztráceli. Výrazně však ovlivnili politickou a mediální atmosféru v zemi. Ve prospěch opozice sehráli podobnou roli jako uskupení Milion chvilek pro demokracii pro dnešní vládní koalici.

James Scott a jeho kronika lidské nečitelnosti

Mezi čtenáři Echa jsou jistě lidé, kteří s gustem naslouchají příběhům o selhání centrálního plánování. Je to pochopitelná a zdravá záliba vlastní i antikomunistům i libertariánům. Vynikajícím zásobníkem těchto příběhů je kniha Vidět jako stát (1998), což napovídá její podtitul: Jak selhaly určité plány na zlepšení lidského údělu. Její autor, americký antropolog James C. Scott, zemřel v červenci ve věku 87 let.

Nácviky v netečnosti

„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí. Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.

Dávno jsem viděl, kam to se Zelenými spěje

Šlechtic usídlený v krásném renesančním zámku mezi Mnichovem a Alpami, muž v kožených kalhotách s padacím mostem, který Příbram vyslovuje Pšíbram – a přesto také, jak zdůrazňuje, syn „českého nacionalisty“. Rozhovor s princem Erichem Lobkowiczem byl dvojsečný. Mluvili jsme jak o politice, která ve střední Evropě právě vede k viditelnému úpadku ekonomiky, tak o historii Lobkowiczů a šlechty vůbec jak v Čechách, tak ve střední Evropě. I čtenář, který se před šlechticem neplazí v prachu, může být zvědavý, jak příslušník bývalé elity vidí příslušníky elity nastupující.

Politika pohledu

Před mnoha a mnoha lety jsem navštívil New York, místní kamarádi mě varovali, abych se při cestách metrem vyhýbal očnímu kontaktu se spolucestujícími. Člověk tam prý může narazit na všelijaké typy, třeba i nebezpečné, mají sklon vyložit si přímý pohled jako pobídku ke konfrontaci, projev nedostatečného respektu. Tou radou jsem se řídil, moje představy o podobě newyorské každodennosti taky formovaly dost drsné filmy.

Ztrátě svobody vždy asistovala intelektuální elita

Na HBO Max je stále možné vidět všechny čtyři série německého seriálu Babylon Berlín, který se odehrává na konci dvacátých a na začátku třicátých let minulého století v Německu. Jde o výjimečné filmové dílo s úžasnou výpravou ukazující módu té doby, podmanivě výtvarně zpracované, plné tónů swingu, vhledu do různých sociálních vrstev.

Kam kráčí KDU-ČSL?

Před KDU-ČSL jsou zářijové volby, v nich lidovci obhajují 53 krajských mandátů, jedno hejtmanské a dvě senátorská křesla. Pár týdnů nato je čeká celostátní sjezd, možná klíčový. V historii samostatné České republiky už lidovci procházejí třetím přelomovým obdobím. V tom prvním se jejich předseda Josef Lux pokusil, zvlášť v letech 1996–1998, přeformátovat lidovce na hlavní sílu na české pravici. Ostře se tehdy vymezil vůči ODS a Václavu Klausovi, rozehrál velkou hru spojenou s jeho odvoláním z pozice premiéra, ale výsledkem bylo jen necelých devět procent hlasů v předčasných volbách.

Víkend bez mobilu jako strach a chvění

„Jedu a nevím kam“ není jen poctivou odpovědí na bytostné otázky existence; je to i vynalézavý koncept víkendových „spontánních výletů“, jak je vymyslela Tereza Schindlerová, autorka turistického blogu Cestuj za babku. Jedu a nevím kam se v praxi provozuje tak, že se zájemce o dobrodružství dostaví na vlakové nádraží, zařadí se do fronty k pokladnám, a až se dostane na řadu, zakoupí si jízdenku tam, kam cestující před ním. S sebou na celý víkend, což je klíčové, může mít pouze tři věci. Například kartáček na zuby, pastu a jedny čisté ponožky. Nebo čisté ponožky dvoje – na každý den jeden pár – ale pak už jen kartáček bez pasty.

Známé duo Eva a Vašek končí. Pár se po 35 letech rozvedl

Hudební duo Eva a Vašek končí. Manželé Ševčíkovi se 30. července po 35 letech rozvedli, informoval deník Aha. Václav Ševčík uvedl, že důvodem měla být manželčina touha „uspořádat si život po svém“. Pěvecké duo oznámilo konec vystupování už letos v červnu. Důvodem rozpadu hudebního uskupení je rozvod manželů. Zpěvák sdělil, že se rozvedli na konci července, přičemž problémy mezi nimi byly již minulý rok. Zatímco se Václav Ševčík rozhodl s kariérou muzikanta skončit, jeho bývalá manželka v ní chce pokračovat.