Sváteční dny na přelomu roku jsou čas, kdy svět (aspoň ten západní) trochu přibrzdí, autoři tzv. názorových textů (například já) tak mohou trpět nedostatkem témat k instantním analýzám. Přichází tedy čas prognóz, vytváření hypotetických scénářů pro dění v roce, který se užuž rodí. Přispěju svou troškou do mlýna a troufnu si odhadnout, že rok 2025 nebude nudný. Píšu to s lítostí a lehkou obavou.

Často bývá citováno přání „dejž Bůh, aby nežil ve vzrušujících časech“. Je to přání velmi rozumné, časy totiž většinou nebývají vzrušující způsobem, který by si lidé – zvláště my starší – zrovna užívali. Nudná doba v nudné zemi se zdá být jako ideál – všechno nějakým způsobem nevzrušivě fungují a nic zvláštního se neděje.

Existuje ale jedna forma nudy, kterou je možné si i ve vzrušujících časech vydobýt. A lidé, kteří třeba mají silnější vůli než já, by v tom měli jít příkladem, třeba nás ostatní strhnout. Je to nuda způsobená absencí rozptylujících vjemů, nuda, jež se stává velice vzácnou, člověk ji musí aktivně vyhledávat, nedolehne na něj sama.

Blaise Pascal kdysi řekl, že veškeré problémy lidstva pramení z neschopnosti člověka sedět sám v klidu v místnosti. Sedět (tedy nikoliv ležet, ležet sám v místnosti umí každý). Sám. V klidu (tedy nečinný a nerozptylovaný). V místnosti. V tom tvrzení je zjevná racionalita. Člověk, který sedí sám v místnosti, nelítá ulicemi a nerozpoutává v nich takovou či onakou revoluci. Ale Pascal, myslím, netvrdí, že by člověk měl v té místnosti sám sedět pořád, jen by toho měl být schopný a občas to asi i praktikovat.

Člověk, který sám v klidu sedí v místnosti, se nudí. Doléhá na něj nuda akutní a zdrcující, čas pro něj plyne jinou rychlostí a člověk může v bázni nahlédnout jeho nekonečnost a vlastní titěrnost vedle ní. A v absenci vjemů, hlasů, které jindy člověku soustavně padají do hlavy, může člověk, když vydrží, třeba zaslechnout sebe anebo hlas světa, promlouvající z těch čtyř stěn kolem a všeho toho za nimi, hlas ticha, které najednou může znít jinak, plné nějakého významu.

To všechno může potkat člověka v klidu sedícího v místnosti, nudícího se člověka. Nic jiného mu totiž uprostřed vší té nudy nezbývá. A když má tuhle zkušenost zažitou, nemusí se jí už tolik bát, stavět jí nejrůznější zábrany, často otupující víc než nečinnost. Ví, že až se zvedne ze židle, otevře dveře místnosti a projde jimi ven, půjde se mu třeba trochu jinak, možná líp.

Možná na té židli z nudy vymyslel vynález nebo román, možná přišel na něco o sobě, možná si vzpomněl, jakou barvu měla hračka, kterou si jako malý lačně prohlížel ve výkladu. Kdo má místnost a židli, měl by vědět, co dělat. Vydobýt si trochu plodné nudy v časech nudného vzrušení. Toto je má nevyžádaná rada pro rok 2025.