„Myslíte, že to za to stojí?“ reagovala tichým hlasem pětadevadesátiletá žena na nápad britského designéra a obchodníka znovu uvést na trh její návrhy nábytku. Psal se rok 1973 a původem irská designérka a architektka Eileen Grayová (1878–1976) žila po odchodu z veřejného života dekády v ústraní a profesním zapomnění. Jak ukázal čas, za námahu to opravdu stálo.
„Jak je na tom současná česká architektura? Moje odpověď zní, že žádná neexistuje,“ otvírá svým kousavým tvrzením architekt Petr Hájek novou ročenku české architektury. Tu každý rok sestavuje jeden tuzemský praktikující (a nutno dodat respektovaný) architekt nebo architektka a pomocí třicítky vybraných realizací prezentuje to nejlepší, co naše scéna během posledních dvou let vyprodukovala – z těchto důvodů se na ni pokaždé soustřeďuje velká pozornost odborné veřejnosti.
Měl to být zbrusu nový fotbalový areál jednoho z největších favoritů letošního mistrovství Evropy. Dáno bylo jeho přesné umístění na severním okraji Bruselu i navrhované řešení elegantního bílého solitéru obtočeného červeným pruhem, který odkazoval na přezdívku belgického národního týmu Rudí ďáblové. Z velkých plánů se ale časem stala politická blamáž a celý projekt ztroskotal ještě před položením základního kamene.
V jedné pražské zahrádkářské kolonii se mezi korunami vzrostlých stromů ukrývá nenápadná poetická chatka patřící známým umělcům, kde se omšelost a obyčejnost staví hrdě na odiv. Občas se zapomíná, že na výsledné podobě každé stavby má zásadní podíl také investor, který svými rozhodnutími vymezuje hřiště, na kterém se pak architekt pohybuje – od rozpočtu přes místo až po samo zadání.
Společnost KKCG Real Estate Group představila nový komplex budov Bořislavka centra, kde budou zítra otevřeny první obchody. Kancelářsko-obchodní komplex sestává ze čtyř nepravidelných skleněných krystalů, které vytváří přímo nad stanicí metra Bořislavka živé lokální centrum a podtrhuje význam městské radiály Evropská. Moderní architekturu významně doplňují díla současných českých umělců. Do nových kanceláří se v průběhu června přestěhují mimo jiné i společnosti ze skupiny KKCG.
O nové koncertní síni pro Prahu se mluví už dlouho. K její výstavbě přitom mohlo dojít krátce po sametové revoluci. V roce 1990 o realizaci začal vyjednávat Václav Havel se zástupci Japonska, které mělo zájem na novou síň přispět i kvůli obdivu císařského dvora k hudbě Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Ambiciózní plán, který mohl zásadně nakopnout (nejen) českou architekturu, však nakonec bohužel z různých důvodů vyšuměl do ztracena.
Nestává se u nás často, aby rodinný dům vzbudil takovou pozornost ještě předtím, než jej oficiálně představí sami autoři a média obletí líbivé profesionální fotografie. Dům na znojemském nábřeží to dokázal a důvody jsou jasné. Byla by ale chyba soustředit se jen na exteriér.
Budova galerie zaujímá důležité postavení jak v tvorbě německého génia, tak i v kulturních dějinách Berlína. Jde totiž nejen o vůbec poslední realizaci Miese van der Rohe, dokončenou rok před jeho smrtí, ale také o jedinou jeho stavbu v rodném Německu po nucené emigraci v roce 1937. Podobně jako řada dalších významných modernistických architektů té doby totiž tehdy uprchl před nacisty do Spojených států, kde našel nový domov na následující dekády a kde si také vybudoval celosvětové renomé.
Očekávání bohatého a vlivného investora byla stejně veliká jako tvůrčí ambice jednoho z nejvýznamnějších amerických architektů dvacátého století. Už první pohled dokazuje, že nejde o obyčejný letištní terminál, ale o pravou katedrálu komerčního létání s nesmazatelnou futuristickou atmosférou.
Začalo to zvoničkou, zhmotněným poetickým protestem obyvatel proti obnově černouhelných dolů v srdci moravskoslezských Beskyd. Jak se ale později ukázalo, malá dřevěná stavba měla ještě jeden důležitý dopad – dala dohromady místního starostu Jiřího Novotného s regionálním patriotem a známým architektem Kamilem Mrvou, čímž odstartovala novou kapitolu malé moravskoslezské obce Trojanovice.
V centru Madridu se před několika lety odehrála jedna z největších akcí svého druhu v Evropě. Část své nejrušnější městské dálnice Španělé zakopali do podzemních tunelů, aby se zbavili dlouhotrvajících problémů. Tím se otevřel prostor pro velkolepou soustavu parků, náměstí a sportovišť o ploše dvou set fotbalových hřišť.
Před čtyřiceti lety přestřihl Gustáv Husák pásku nového kulturního a společenského komplexu, který nikdy neměl v očích veřejnosti (a vlastně ani odborníků) zrovna dvakrát pozitivní obraz – také proto se v minulosti vedly diskuse, zda budovu na prominentním místě hlavního města nesrovnat se zemí. Když ale odhlédneme od poněkud neforemného zevnějšku, díky kterému stavba získala výmluvnou přezdívku Moby-Dick, a vstoupíme dovnitř, objevíme ve spletitých útrobách úchvatné interiéry v nevídaně zachovalém stavu.
Jak se vypořádat s nutnými stavebními úpravami sto let starých domů, řeší v dnešní době řada lidí. Rekonstrukce, zateplení, celková přestavba, nebo nahrazení novostavbou. Univerzální recept neexistuje. Své o tom ví rodina z pražského Suchdola, pro kterou přední český architekt Jan Šépka navrhl odvážnou přestavbu založenou na mimořádně silném architektonickém konceptu s úzkým propojením estetické a technické stránky věci.
Česká komora architektů (ČKA) nesouhlasí se zástavbou volného prostranství u hotelu InterContinental v centru Prahy, jak to plánuje majitel objektu. Piazzetta nesoucí od roku 2018 jméno náměstí Miloše Formana není podle ČKA prolukou nebo parcelou určenou k zastavění, je nezastavitelným veřejným prostranstvím ve stabilizovaném území. Své stanovisko komora zveřejnila na webu. Plánovanou novou stavbu kritizují i někteří místní občané a politici. Hotel vlastní od ledna 2019 fond R2G podnikatelů Oldřicha Šlemra, Eduarda Kučery a Pavla Baudiše, kteří jej rekonstruují a plánují úpravy okolí.
Víc než přípravu na umělecký projekt to připomíná plánování špionážní mise. Andi Schmied nesměla podcenit žádný detail, protože jinak by hrozil krach celé akce. Namísto křestního jména začala používat své druhé rodné jméno a pro své nové alter ego vymyslela snadno uvěřitelný životní příběh: se svým bohatým manželem se z pracovních důvodů stěhuje do New Yorku, a pro rodinu proto intenzivně hledá byt.
Minulý týden jsme se dověděli jména letošních laureátů Pritzkerovy ceny, nejvyššího architektonického ocenění za celoživotní dílo. Proti výsledkům neprotestoval snad nikdo, Nobelovku za architekturu, jak se ceně také přezdívá, totiž získali velmi respektovaní architekti, kteří soudobé architektuře ukázali, že demolice by měla být vždy až tím posledním možným řešením.
Hlavní přínos sledované Ceny Evropské unie za současnou architekturu – Ceny Miese van der Rohe spočívá v propojení architektonické scény starého kontinentu, takže může dojít k její celkové reflexi a porovnání úrovně jednotlivých zemí. Jak název napovídá, za udílením ocenění stojí unijní orgány. Cenu dvacátým rokem organizuje barcelonská Nadace Miese van der Rohe společně s Evropskou komisí.
Glamping, hygge, ekoturistika. To jsou v současnosti nejskloňovanější trendy hýbající turismem a rekreací, jejichž dopad ještě posílila aktuální pandemie. Na těchto principech stojí také nový hotel ve francouzské vesnici zaručující maximální komfort v přírodě s ohledem na region a životní prostředí. V údolí malebného východofrancouzského regionu Alsasko, necelou hodinu cesty autem jižně od Štrasburku, leží malá a nenápadná vesnice Breitenbach. Ta nyní upoutala pozornost architektonických médií po celém světě díky otevření nového hotelu.
Pro uznávaného mistra soudobé architektury to byl dobře známý terén, na kterém se nemýlí. Využil tak svých letitých zkušeností s úpravami historických staveb a z areálu původně kapucínského kláštera vytvořil administrativní komplex, jehož hlavním znakem je harmonická souhra starého s novým.
Přesně před deseti lety své brány otevřela nová budova největší školy architektury u nás. Kromě přísných kulis pro výchovu studentů a studentek přinesl projekt také profesní vrchol nesmlouvavé dámě, která má jasný názor, jak se má architektura dělat. V jednom měli jasno hned na začátku – jak nová škola vypadat nemá. Odstrašující příklad nosili totiž v živé paměti. Dosavadní prostory Fakulty architektury připomínaly spíš než moderní univerzitní budovu kulisy z noční můry každého klaustrofobika.
Nebyl to odchod ze světa, který by odpovídal jeho renomé a postavení. V něčem se ale shodoval s jeho nekonvenčním životním stylem. Židovský emigrant z carského Ruska Louis Isadore Kahn zemřel na infarkt na toaletách newyorské železniční stanice, když se vracel z Indie, kde zrovna dokončoval jeden ze svých zásadních projektů. V pase měl (bůhvíproč) vymazanou adresu trvalého bydliště, a trvalo tak celé čtyři dny, než se zjistilo, o koho jde.
Zahlédnout aspoň jednu velrybu, nevyrušit papuchalky, stihnout polární záři, vykoupat se v horkém prameni. Seznam úkolů při cestě do země ohně a ledu je jasný. Místní nevyzpytatelné klima dokáže překazit všechny tyto zážitky. Až na jeden. Odvěká národní kultura geotermálních koupelí má kromě důležitého postavení v životě Islanďanů také jeden nečekaný aspekt týkající se podoby zdejších měst.
To, co tu na ně čekalo, by mnozí nebrali ani zadarmo. Malý a stísněný dvorek obklopený hladovými zdmi, ruina velké budovy, desítky tun suti a mezi tím polorozpadlý domek sloužící jako sklad. Nový majitel pozemku ale spolu se svým kamarádem architektem viděli v zapomenutém koutu východočeského maloměsta potenciál, který dokázali využít s úctyhodnou bravurou. Vůbec to ale nebylo zadarmo.
Pokusy zařadit její tvorbu do jasně vymezených škatulek jsou předem prohraný boj. Originalitou svého přístupu a kvalitou děl vyčnívala nad ostatní, ještě nedávno přitom o italsko-brazilské architektce a designérce prakticky nikdo nevěděl. Mohl by to být úspěšný námět na celovečerní drama. Absolventka architektury opouští rodný Řím, aby se vydala rozjet svoji kariéru do mnohem svobodomyslnějšího a modernějšího Milána.
Největší technologická společnost světa spojila síly s jednou z nejslavnějších architektonických kanceláří a několik let společně posouvají hranice kancelářských i retailových prostorů. Nezáleží na tom, patříte-li mezi fanoušky značky s nakousnutým jablkem v logu, jejich vlajkové prodejny nabízejí architektonickou úroveň, které se v současnosti nic nevyrovná.
Proces to byl komplikovaný a náročné požadavky prvorepublikového obchodníka s textilem celou věc rozhodně neulehčovaly. Po dlouhé řadě peripetií se ale během krátké doby zkraje třicátých podařilo na samotné hranici Starého Města pražského dokončit odvážný funkcionalistický palác, který své exponované okolí neovládal pouze přes den, ale i po setmění, kdy jeho dominantnost ještě zdůrazňovaly desítky metrů zářících neonových trubic – ty z něj ovšem zmizely ještě za socialismu a vrátily se až nyní po dlouhých třiceti letech.
Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.
Dva dny před koncem roku zemřel Luigi Snozzi – legenda (nejen) švýcarské architektury. Architekti často získávají mezinárodní renomé na základě svých realizovaných staveb, uznávaný pedagog, urbanista a v neposlední řadě také autor jízlivých aforismů Snozzi však proslul především svou třicetiletou prací při obnově jedné švýcarské obce v podhůří Alp.
Uzavřená brána s visacím zámkem, kterou přísně střeží vojáci Hradní stráže, a desky z dřevotřísky. Takový pohled mají již několik týdnů lidé, kteří procházejí kolem Jižních zahrad Pražského hradu, kde probíhá rekonstrukce. Kromě veřejnosti nevzhledné desky v blízkosti hlavní pražské pamětihodnosti kritizují i památkáři, podle kterých „hyzdí vzhled ušlechtilého portálu“. Pražský hrad se však hájí tím, že jde o běžný postup u renovací.
U architektury se občas trochu zapomíná na roli investora, který má ovšem na dobrém (i špatném) výsledku pokaždé lví podíl. Vůbec přitom nejde jen o výši investovaných peněz, úspěch projektu vždy závisí kromě jiného na tom, jestli si klient s architektem jednoduše sednou a vzájemně si pak důvěřují – což je také důvod, proč by se výběr vhodného architekta neměl podceňovat.
