V centru Madridu se před několika lety odehrála jedna z největších akcí svého druhu v Evropě. Část své nejrušnější městské dálnice Španělé zakopali do podzemních tunelů, aby se zbavili dlouhotrvajících problémů. Tím se otevřel prostor pro velkolepou soustavu parků, náměstí a sportovišť o ploše dvou set fotbalových hřišť.

Zabít koně

Stejně jako v dalších městech po celém světě to ve své době vypadalo jako nejlepší (a jediné možné) řešení. Z dálnic vedoucích centry metropolí se ale postupem času vyklubal trojský kůň, se kterým se místní samosprávy perou celé dekády – někde úspěšněji, někde méně. V Madridu nadšení z nového dálničního okruhu lemujícího historické jádro města dlouho nevydrželo. S výstavbou několikaproudového obchvatu M30 se začalo v 60. letech, kompletní dokončení ale proběhlo až v polovině 90. let. Negativa byla jasná ihned. Část tříproudové dálnice vedla hustou zástavbou, což generovalo neustálé kolony a nehody (Madrid má proti Praze víc než dvojnásobnou hustotu zalidnění). Ročně docházelo průměrně k šesti stům nehodám, z toho osmi smrtelným. Kromě enormního zhoršení ovzduší a hluku došlo také k faktickému odříznutí a blokaci břehů řeky Manzanares od zbytku města.

Rozhodnutí s tímto stavem zatočit padlo záhy. Vedení tříapůlmilionového města přišlo se záměrem „zakopat“ část jihozápadního obchvatu do podzemních tunelů už v roce 2003, tedy necelých deset let po dokončení okružní dálnice M30. Výsledkem obřího projektu přímo v centru města mělo být v první řadě vybudování celkem šesti kilometrů podzemních tunelů. Dopravní operace se podařila během čtyř let.

Akce s sebou ovšem nesla ještě jednu rovinu. Zasunutím kilometrů asfaltových dálnic pod zem se poblíž centra otevřela obrovská plocha, se kterou šlo naložit bezpočtem způsobů. Spolu s výstavbou tunelů tak v roce 2005 proběhla mezinárodní krajinářsko-architektonická soutěž, do které se zapojila přední světová studia. Na vítězném návrhu se podílely hned čtyři architektonické společnosti vedené lokálním architektem a urbanistou Ginésem Garridem ze studia Burgos & Garrido, které z Madridu dále doplnily Porras & La Casta, Rubio & Álvarez-Sala a rotterdamští West 8.

Stromy a voda

Primárním nástrojem proměny území se stala krajinářská architektura – uvolněné lukrativní pozemky totiž neměla pojmout nová zástavba, ale sestava parků a sportovišť. Páteřní kostrou projektu se stal lineární borový park podél nábřeží o délce šesti kilometrů a šířce pětadvaceti metrů. Autoři si přitom dali pozor na to, aby nenavrhli předimenzované anonymní prostory. Místo toho území rozdělili do několika sektorů s jednoznačně daným charakterem, aby si každý mohl vybrat podle svého gusta. Parky se tak hodí jak k rekreaci, tak pro sportování. Kromě dětských a fotbalových hřišť nebo skateparků území křižuje celkem třicet kilometrů nových cyklostezek. Tématem samo o sobě byla také práce s řekou, u které vznikla nová městská pláž, vodu z ní do přilehlých parků přivádí soustava kanálů a lepšímu propojení toku s městem napomáhá navíc tucet nových lávek pro pěší.

Tímto způsobem využití plochy došlo k cennému obohacení rozpáleného centra o novou přírodní vrstvu, která, jak ukázal loňský výzkum Polytechnické univerzity v Madridu, významně zlepšila dopravu, ovzduší a měla také značně pozitivní dopad na místní obyvatele po sociální stránce. Parky totiž zároveň spojily různé sociální vrstvy společnosti z bohatých i chudších čtvrtí. Ze zásahu navíc neprofitují jen místní, stal se také velkým turistickým lákadlem.

Z celkových nákladů na projekt okolo čtyř miliard eur šlo na řešení veřejného prostoru s občanskou vybaveností deset procent. Výsledek přitáhl velkou pozornost a Madrid od té doby navštívilo mnoho představitelů dalších evropských měst, která řeší stejné téma. Ve vlně euforie z úspěšného projektu je ale potřeba pamatovat na fakt, že řešení nelze jednoduše zkopírovat. Co je dobré pro jedno město, může jinému uškodit. To jen až se bude opět mluvit o zakopání magistrály.