V jedné pražské zahrádkářské kolonii se mezi korunami vzrostlých stromů ukrývá nenápadná poetická chatka patřící známým umělcům, kde se omšelost a obyčejnost staví hrdě na odiv.

Vymezit hřiště

Občas se zapomíná, že na výsledné podobě každé stavby má zásadní podíl také investor, který svými rozhodnutími vymezuje hřiště, na kterém se pak architekt pohybuje – od rozpočtu přes místo až po samo zadání. Není přitom důležité, jestli se bavíme o veřejných, nebo soukromých zakázkách, projekt dokáže nakopnout (nebo naopak pohřbít) individuální klient stejně dobře jako třeba zastupitelstvo obce. Vše totiž závisí na tom, jestli investor najde s architektem společnou řeč, zda si důvěřují a jeden druhého respektuje.

Ukázkový příklad takové synergie architekta s investorem najdeme v podobě malé rodinné chaty utopené v zeleni zahrádkářské kolonie v pražské Libni. Při práci na projektu totiž spojili síly architekti ze studia ARCHWERK.cz s uznávanými umělci Michaelou a Jiřím Černickými, kteří se svou mírou zapojení do celého procesu stali rovnou spoluautory stavby. Martina Klodu, zakladatele ateliéru ARCHWERK.cz, známého experimentálními dřevostavbami, navíc s Jiřím Černickým pojí téměř třicetileté přátelství už od studií na VŠUP. Kromě toho se už v minulosti párkrát pracovně potkali u jiných projektů.

Když Černických architekty oslovili, měli o své budoucí chatě jasnou představu. Na malé pronajaté zahrádce měli v plánu postavit svými rozměry skromný objekt, přičemž důležité pro majitele bylo, aby měli v chatě dostatek denního světla a interiér byl v úzkém kontaktu s okolní zelení. A rozhodnuti byli rovněž v tom, že chata má v co největším rozsahu vzniknout ze starého stavebního materiálu a již použitých a vyřazených prvků od dveří po židle, které by jinak skončily na skládce nebo ve spalovně odpadu.

Trochu se uskromnit

Stěžejní bod návrhu chaty od začátku představovaly zamýšlené stěny ze starých oken různých tvarů, velikostí i rámů. Jejich seskládáním vznikl vizuálně rozmanitý patchwork, který skvěle zapadá do celkového konceptu stavby a zároveň rozostřuje hranici mezi interiérem a exteriérem. To je taky jeden z důvodů, proč tady velmi snadno pocítíte závan Japonska. Své místo v tomto záplatovaném plášti našly přitom vedle obyčejných laciných oken třeba i původní secesní dveře, které zrestaurovala sama Michaela Černická. Povedlo se vytvořit takové prostředí, kde si každá věc najde své místo, takže nepřekvapí ani pila upevněná jako mříže proti vloupání.

Stavba byla kompletně realizována svépomocí. Na architektech bylo najít správné umístění chaty na pozemku, zvolit efektivní konstrukční řešení a vymyslet dispozici, vše ostatní si už zajistili sami majitelé. Základem jednoduché konstrukce jsou smrkové profily, které přímo na zahradě během dvou týdnů sestavili do formy hrubé stavby autoři za pomocí studentů Martina Klody z Fakulty architektury ČVUT i Černického Ateliéru malby na VŠUP.

Architekti se s majiteli také shodli na tom, že ponechají interiér z větší části otevřený na celou výšku, takže si i přes malé rozměry (zastavěná plocha chaty je pětatřicet metrů čtverečních) udržel příjemnou prostorovou velkorysost. V přízemí najdeme vedle společné místnosti toaletu, saunu a dílnu, patro nabízí dva malé oddělené pokoje a ochoz s pracovním stolem a přístupem na verandu, kde pod střechou majitelé chovají dokonce včely. A pokud by vás zajímala životnost stavby, měla by se pohybovat jako u běžných dřevostaveb okolo padesáti let.

Není to jen vizuální stránka věci, díky které chata na první pohled zaujme, tady je sympatický i upřímný přístup k udržitelnosti, která se stává tím nejdůležitějším tématem soudobé architektury. A v tomto ohledu projekt vysílá ještě jeden důležitý vzkaz – někdy se opravdu stačí jen trochu uskromnit a nebát se hledat smysluplné alternativy ke konvenčním způsobům zajeté praxe. Ale to už se nebavíme jen o architektuře.