Pokusy zařadit její tvorbu do jasně vymezených škatulek jsou předem prohraný boj. Originalitou svého přístupu a kvalitou děl vyčnívala nad ostatní, ještě nedávno přitom o italsko-brazilské architektce a designérce prakticky nikdo nevěděl.

Příběh začíná

Mohl by to být úspěšný námět na celovečerní drama. Absolventka architektury opouští rodný Řím, aby se vydala rozjet svoji kariéru do mnohem svobodomyslnějšího a modernějšího Milána. V tom samém roce ale vstupuje Itálie do druhé světové války a šestadvacetiletá Achillina Bo si kromě práce v kancelářích předních představitelů italské fašistické architektury přivydělává ilustracemi – už od dětství totiž oplývala výtvarným nadáním. Její pokus o založení vlastního studia v osmadvaceti letech kvůli tehdejšímu nedostatku práce architektů sice úplně nevyšel, v roce 1944 už ale působí jako zástupce šéfredaktora vlivného magazínu o architektuře a designu Domus.

Vzhůru nohama se život architektce obrátil s koncem války, kdy potkala vlivného kritika a obchodníka s uměním Pietra Mariu Bardiho. Zanedlouho se vzali a odletěli společně na druhý konec světa. Těžko říct, proč se tak rozhodli a z jakého důvodu si vybrali právě Brazílii. Svou roli sehrály jistě Bardiho pletky s Mussoliniho režimem, rozvíjející se jihoamerická země navíc slibovala příležitost pro obchod s uměním. Volba se jim každopádně vyplatila. Záhy po emigraci se totiž v Riu seznámili s kontroverzním mediálním magnátem a politikem Assisem Chateaubriandem, pro kterého Bardi coby expert na evropské umění začal nakupovat obrazy od Goyi přes Bosche po Rembrandta – za poválečné krize nebyla o podobné kousky na trhu nouze.

Chateaubriand si časem vybudoval největší sbírku evropského umění v Latinské Americe a pověřil Bardiho založením a řízením nové Galerie současného umění v São Paulu. Ten návrhem budovy automaticky pověřil svou manželku, vystupující už pod zkráceným jménem Lina Bo Bardi. Vznikla po všech stranách svérázná stavba, jejíž monumentalitu a reprezentativnost hodnou velké kulturní budovy zajišťuje „pouze“ úctyhodná železobetonová konstrukce vynášející pětasedmdesát metrů dlouhou hmotu vysoko nad zem. Kromě samotného brutalistního muzea tak zároveň vznikl nový veřejný prostor přímo v centru města.

Žádná misionářka

Navzdory nespornému talentu a schopnostem nebylo ale pro Bo Bardi jednoduché se prosadit. Muži mají v architektuře mnohem silnější hlas i dnes, natož v Brazílii druhé poloviny minulého století. Projekt muzea byl pro ni vedle vlastního rodinného domu zásadní příležitostí ukázat, co umí. Bo Bardi se stále víc a víc zajímala o brazilské tradice a místní kulturu, které pak zcela osobitým způsobem propisovala do svých moderních návrhů. Hezky to ilustruje například její návrh kliky připomínající tvar býčího rohu nebo dřevěné schodiště, které vzniklo s využitím odvěké techniky výroby volských povozů. Nestala se pouhou misionářkou hlásající správné zásady evropského modernismu, ale zasloužila se o autentický rozvoj moderní jihoamerické architektury a designu.

Pionýrkou se Bo Bardi stala také v otázce konverzí industriálních budov. Když se dostala k proměně vysloužilé továrny v São Paulu na volnočasové a kulturním centrum SESC Pompéia, odmítla návrh na její demolici. Ve svém projektu naopak usilovala o udržení paměti místa zachováním stávajících budov, které doplnila o nové zásahy. Počínala si přitom velmi střízlivě a inovativně – bez ignorance a zároveň bez sentimentu. Přesně tak, jak k podobným úkolům přistupují také oceňovaní současní architekti.

Během svého života se Bo Bardi zaslouženého uznání a oficiálních ocenění nedočkala, přestože je dnes už zcela jasné, že šlo o zdaleka nejvýznamnější architektku její generace. Po smrti upadlo architektčino jméno do zapomnění a do celosvětové pozornosti se dílo Bo Bardi dostalo až po roce 2008, kdy její tvorbu představila reedice jedné publikace. Také proto ji anglický kritik architektury Rowan Moore označil za nejnedoceněnější postavu moderní architektury – bez ohledu na pohlaví.