„Myslíte, že to za to stojí?“ reagovala tichým hlasem pětadevadesátiletá žena na nápad britského designéra a obchodníka znovu uvést na trh její návrhy nábytku. Psal se rok 1973 a původem irská designérka a architektka Eileen Grayová (1878–1976) žila po odchodu z veřejného života dekády v ústraní a profesním zapomnění. Jak ukázal čas, za námahu to opravdu stálo. Po reprodukcích jejího nábytku byla velká poptávka a v roce 2009 se dokonce původní křeslo Dragon chair prodalo v pařížské aukci za 26 milionů dolarů – šlo o rekordní částku zaplacenou za nábytkový kus navržený ve dvacátém století.

Hypertrofie smyslnosti

Eileen Grayová patřila mezi nejvýznamnější designérky a designéry své doby, ale velký vliv měla také na rozvoj architektonické avantgardy meziválečného období, ač architekturu nevystudovala. Za důvodem tohoto přínosu se musíme vydat do pitoreskního středověkého městečka Roquebrune-Cap-Martin na Azurovém pobřeží. Právě zde, co by kamenem dohodil od Monaka, se totiž v polovině dvacátých let Grayová rozhodla vybudovat intimní hnízdo lásky. Tou dobou již úspěšná designérka chodila s rumunským architektem a kritikem Jeanem Badovicim, který ji přesvědčil, aby projekt vily za pomoci jeho odborných technických znalostí sama navrhla. Pokud by ale dokázala předvídat budoucnost, s nejvyšší pravděpodobností by se tato introvertní bisexuálka do projektu vůbec nepouštěla.

Vila vyrazila dech každému, kdo ji navštívil. Takto novátorsky řešené domy se totiž v roce 1929, kdy milenci vilu po třech letech dokončili, stále ještě vyskytovaly převážně jen na stránkách architektonických časopisů. Elegantní bílý kvádr zasazený do svahu strmě klesajícího až k mořské hladině působil v sousedství starých kamenných domků jako vyslanec moderní doby. Eileen Grayová při návrhu vycházela ze zásad prosazující se funkcionalistické architektury, které ale osvěžila a zjemnila svým citem pro detail. Odmítala dobový názor, že dům má být řešen ryze účelně jako „stroj na bydlení“, protože v jejích očích „bída modernistické architektury pramení z atrofie smyslnosti“. Pro designérku bylo důležité, aby dům nabízel útulně zařízené interiéry, přičemž forma nesměla být na úkor funkce – vzhledem k horkému podnebí věnovala Grayová velkou pozornost směru větru a úhlu slunečních paprsků v průběhu celého roku, aby budova nabídla co nejpříjemnější klima.

Pohodlí vily s názvem E-1027 (kód vychází z iniciál milenců) si ale designérka dlouho neužila. Její vztah s Badovicim brzy skončil a s ním i její návštěvy mistrovského díla. Naopak velmi častým hostem domu se stal nejslavnější architekt své doby, kterého do domu pozval už v roce 1930 jeho nadšený obdivovatel Badovici. Le Corbusier se sám označoval za „dítě Středozemí“, zamiloval se do nekonečného obzoru azurově modrého moře a tehdy ještě ospalá díra Roquebrune-Cap-Martin se měla stát jeho osudovou destinací.

Značkování teritoria

Přehled, s jakým Grayová vilu navrhla, musel zarazit i samého Le Corbusiera. Nijak totiž neskrývá inspiraci jeho názory na novou architekturu, které demonstroval tehdy dokončovanou vilou Savoye. Těžko už ale říct, co ho vedlo k tomu, aby při jednom ze svých letních pobytů pomaloval bílé zdi domu hned osmi velkými obrazy kubisticky zdeformovaných žen v erotických pozicích. To autorku a majitelku objektu, jež věnovala mimořádnou péči i těm nejmenším detailům stavby, rozlítilo a Corbusier už nebyl napříště vítán. Místa se ale vzdát nehodlal a po válce si postavil vlastní spartánskou chatu ze dřeva na pozemku nad vilou, odkud si v létě 1965 naposledy vyšel zaplavat – tehdy jej v moři postihl srdeční infarkt.

Corbusierův projev arogance zastínil i Eileen Grayovou; v souvislosti s touto průkopnickou stavbou se primárně skloňuje právě jeho jméno. Dnes je vila E-1027 chráněna jako kulturní památka (včetně kontroverzních murálů) a po dlouhé generální rekonstrukci se před pár lety otevřela veřejnosti. Při cestě po Azurovém pobřeží můžete nasát dobovou atmosféru a projít se místy spojenými s érou architektonické avantgardy.