Jak se vypořádat s nutnými stavebními úpravami sto let starých domů, řeší v dnešní době řada lidí. Rekonstrukce, zateplení, celková přestavba, nebo nahrazení novostavbou. Univerzální recept neexistuje. Své o tom ví rodina z pražského Suchdola, pro kterou přední český architekt Jan Šépka navrhl odvážnou přestavbu založenou na mimořádně silném architektonickém konceptu s úzkým propojením estetické a technické stránky věci.

Umíte normální dům?

Nedávno dostal architekt a profesor pražské VŠUP dotaz, jestli dokáže navrhnout „normální dům“. „Odpověď neznám. Vzhledem k tomu, že mi tuto otázku klade i moje žena již víc než pětadvacet let, tak se nad tím budu muset zamyslet,“ reagoval Jan Šépka na svém populárním facebookovém účtu, kde často iniciuje podnětné diskuse. Ty jsou vyvolávány také prakticky všemi Šépkovými projekty. Důvod je jasný: přestože nemá vyhraněný styl, jeho návrhy pokaždé stojí na výrazném výtvarném řešení, takže někdy připomínají spíš sochy než běžné budovy, což často drásá nejen veřejnost, ale i jeho profesní kolegy.

Pro Šépku je důležité najít u každého zadání ten správný koncept a jeho hledání neváhá poctivě vysedět. V případě jeho nejnovější realizace vypracoval dokonce neuvěřitelných sto třicet různých variant, jak lze k přestavbě technicky nevyhovujícího rodinného domu přistoupit – od těch konzervativnějších až po stěží představitelné experimenty. Ve shodě s investory se nicméně Šépka postupně dopracoval k návrhu, který celému projektu zajistil příznačný název Dům v ocelovém korzetu.

Žádná grimasa

Původně rekreační stavba z 30. let prošla v průběhu času několika fázemi úprav pro účely trvalého bydlení, které se ve výsledku projevily na jejím bídném stavu, a to jak po stránce statické, tak uživatelské. Největší problém přitom představovala tenká mansardová střecha. Tu nechal architekt nakonec úplně odstranit, takže se otevřel prostor pro nové řešení horního patra přesně podle potřeb majitelů, zatímco přízemí zůstalo do velké míry zachováno.

Vtip Šépkova návrhu spočívá v předsazené ocelové konstrukci, která není jen pouhou estetickou grimasou, ale důležitou statickou součástí domu. Ocelový korzet svařený z jednoduchých „L“ profilů totiž celou stavbu konstrukčně ztužuje a zároveň propůjčuje domu jeho nezaměnitelný výraz. Korzet s vlastními základy po obvodu domu pomáhá vynášet železobetonovou desku nové ploché střechy, na které navíc vznikla pobytová zelená terasa značně rozšiřující omezenou plochu zahrady – majitelé ji zatím prý příliš nevyužívají, dost možná se to ale změní, až kolem dokola zaroste zelení, a vytvoří tak skrytý intimní prostor pod širým nebem s dalekým výhledem na Prahu. Po ocelovém korzetu totiž už nyní šplhají šlahouny různých popínavých rostlin včetně vinné révy, jejichž skladbu vybírala zahradní architektka Martina Forejtová s ohledem na světové strany, tak aby se jim co nejlépe dařilo a zároveň vytvářely pestrý zelený „kabát“ domu.

Všechny nově použité materiály měly podle plánů Jana Šépky zůstat tak, jak jsou. V interiéru patra je pak vidět architektova práce prakticky na každém centimetru. Místnosti doplňuje autorsky navržený nábytek, dveře a další detaily z březové překližky, vestavěné skříně s posuvnými panely ze sklolaminátu jantarové barvy (materiál, který architekt s oblibou využívá už přes deset let), a dokonce i výrazné závěsy, které speciálně pro tento dům navrhla textilní designérka Jitka Škopová. Prostorovou výjimečnost pak interiéru dodávají v první řadě velké celoprosklené stěny.

Majitelé domu dnes přiznávají, že k řadě nápadů Jana Šépky byli zpočátku skeptičtí, pochybovali nad jejich vhodností pro každodenní život, nikde se s nimi totiž předtím na vlastní kůži nesetkali. Rodina už ale v domě pár let bydlí a s výsledkem je naprosto spokojená. To je také nakonec ta největší pochvala pro samotného architekta – v mnohém důležitější než nominace na prestižní evropskou Cenu Miese van der Rohe 2022, kde tento projekt po zásluze reprezentuje Česko jako jediný rodinný dům.