Dva dny před koncem roku zemřel Luigi Snozzi – legenda (nejen) švýcarské architektury. Architekti často získávají mezinárodní renomé na základě svých realizovaných staveb, uznávaný pedagog, urbanista a v neposlední řadě také autor jízlivých aforismů Snozzi však proslul především svou třicetiletou prací při obnově jedné švýcarské obce v podhůří Alp.

Nič s rozmyslem!

Se jménem a odkazem Luigiho Snozziho se pojí nejjižnější švýcarský kanton Ticino. Tady se v létě roku 1932 narodil, prožil většinu svého profesního života a 29. prosince 2020 v jednom ticinském městečku také zemřel (na následky nákazy koronavirem). Do italsky mluvícího kantonu se Snozzi vrátil po studiích v Curychu a spolu se svými kolegy obohatil Ticino o mnoho a mnoho úžasných děl v duchu pozdní moderny.

Platil za poněkud výstřední, svéhlavou a nekompromisní osobnost. Jen málokdy sundal svou bekovku a cigaretu típal, aby si mohl připálit další. Dlouhé odborné stati nesepisoval, ale redukoval je na aforismy, kterými výstižně a jízlivě zdůrazňoval své názory na architekturu.

„Rád ničím. Člověk ale musí nejprve vědět, co vlastně ničí. Každý architekt je nucen ničit, ať už se mu to líbí, nebo ne. Problémem není ničení samo o sobě, ale otázka, co a proč se ničí. Pokud stavíte na louce, prvním krokem musí být zničení této louky, přestože je součástí země a přináší lidem potřebné plodiny. Pokud ale někdo není schopen vytvořit dobrou architekturu, nemá právo ničit. To je etický a morální problém,“ reagoval Snozzi před deseti lety v rozhovoru pro německý magazín BauNetz na jeden ze svých starších aforismů o tom, že architekti musejí pracovat s náležitým rozmyslem.

A v čele budu já

Bod zlomu nastal v roce 1977, kdy Snozzi přijal pozvání starosty malé obce Monte Carasso na jihu Švýcarska, aby posoudil projekt výstavby nové základní školy. Její plánované umístění na okraj obce u dálnice ale důrazně zamítl a místo toho navrhl, aby škola vznikla revitalizací a dostavbou chátrajícího historického kláštera v samotném středu Monte Carassa. Snozzi totiž uvažoval s ohledem na budoucí rozvoj obce, která se postupně stávala satelitem a pouhou noclehárnou lidí pracujících v sousední Bellinzoně – to ostatně dobře známe i z mnohých českých měst. Zároveň také panovala obava, že dojde k pohlcení v té době ještě nezávislé obce hlavním městem kantonu i po stránce samosprávní. Cílem architekta bylo pomocí dlouhodobého plánování a postupných stavebních zásahů navrátit obci ztracenou identitu, na kterou budou hrdí starousedlíci i noví obyvatelé.

Proměna kláštera na školu, kde se zcela samozřejmě prolínají historické a soudobé vrstvy architektury a dohromady vytvářejí zcela jedinečný celek, byla prvním tahem Snozziho, jak vytvořit plnohodnotné centrum obce. V něm totiž nemohou chybět důležité veřejné budovy, které koncentrují život lidí. Na školu podle nového územního plánu z pera Luigiho Snozziho navázal nový park s náměstím i nově zbudovaná okružní silnice pro regulaci dopravy. Veškerá výstavba nových domů přitom podléhala tříčlenné expertní komisi, kterou Snozzi po čase zredukoval jen na svou osobu. Lehce diktátorský přístup k dohlížení nad rozvojem obce ale Snozzi vyvažoval svou otevřeností při posuzování jednotlivých projektů, které mohly získat stavební povolení i v případě porušení některého základního regulativu – protože striktní dodržení předem daných pravidel dobrý výsledek nikdy nezaručí.

Snozzi sám navrhl pro Monte Carasso většinu veřejných budov a několik rodinných domů včetně domu starosty. Všechny stavby přitom podle architektova kréda musely v první řadě vycházet ze svého místa a vztahovat se k městskému prostředí – protože celek je důležitější než jednotlivost, dům se musí podřizovat městu. Architektura zároveň nikdy nesmí být módní záležitostí, ale musí vycházet ze svého účelu.

Model „zmrtvýchvstání“ Monte Carassa není univerzálním lékem, přesto může dodnes inspirovat nejen architekty, ale především politiky na komunální úrovni a připomenout jim, jak důležitá může být spolupráce s kvalitními architekty pro rozvoj obce.