Proces to byl komplikovaný a náročné požadavky prvorepublikového obchodníka s textilem celou věc rozhodně neulehčovaly. Po dlouhé řadě peripetií se ale během krátké doby zkraje třicátých podařilo na samotné hranici Starého Města pražského dokončit odvážný funkcionalistický palác, který své exponované okolí neovládal pouze přes den, ale i po setmění, kdy jeho dominantnost ještě zdůrazňovaly desítky metrů zářících neonových trubic – ty z něj ovšem zmizely ještě za socialismu a vrátily se až nyní po dlouhých třiceti letech.

Jedeme nonstop

Na nárožní parcele při ulicích Perlová a 28. října stávaly koncem dvacátých let minulého století dvě neoklasicistní stavby. V jedné z nich provozoval svůj obchod s textilem podnikatel A. R. Amschelberg (podle jeho iniciál dostal palác také svůj název) a právě její místo měl nahradit nový obchodní dům, který roku 1927 navrhl architekt Milan Babuška (mimo jiné autor Národního technického a Národního zemědělského muzea na pražské Letné). Později ale padlo rozhodnutí vystavět obchodní dům i na parcele sousedního domu, čímž stavba získala velmi exponované postavení na konci Národní třídy. To už ale celý projekt převzal architekt František Řehák, který na Babuškův funkcionalistický návrh navázal, zároveň ale upravil zevnějšek budovy. Traduje se, že původní návrh byl až příliš puristický v duchu moderny, nové úpravy měly domu dodat na „reprezentativnosti“.

Obchodník Amschelberg trval na tom, aby provoz jeho obchodu ve stávajícím domě nebyl kvůli výstavbě paláce ani na hodinu přerušen. Nejdřív proto došlo k demolici prvního objektu, kde vznikla část konstrukce nové stavby (tam se také přesunul provizorní prodej textilu), a následně byl zbourán druhý dům. Aby vše klaplo, museli projektanti namísto obvyklého železobetonu využít na tehdejší dobu neobvyklou a progresivní konstrukci v podobě nosného ocelového skeletu. Osvědčila se na jedničku a přežila bez větší újmy také požár, který zachvátil ještě rozestavěnou budovu.

Jen neon to může být

Nárožní parcely umožňují architektům zdůraznit důležité postavení domů, kde se křižují cesty a tím se i koncentruje městský život. Palác ARA dokončený roku 1932 tento potenciál využívá na celé čáře. Do ulic vstupuje dynamickým oblým tvarem se zakřivenými pásovými okny připomínajícím příď lodě (prvky i tvary vypůjčené hlavně ze zaoceánských parníků funkcionalističtí architekti milovali), vertikálnost stavby kromě členění fasády umocňují také poslední ustupující patra. Pro působení stavby bylo ale zásadní využití neonů, které začaly večerní Prahu od dvacátých let doslova pohlcovat. Světelné reklamy a neonové poutače byly stejně jako třeba automobily symboly moderního města. Stačí se podívat na dobové fotografie Václavského náměstí.

Palác ARA sloužil veřejnosti k nakupování i za socialismu (obchodní dům dostal jméno Perla). Postupně ale začal chátrat, ke konci sedmdesátých let byl kvůli svému havarijnímu stavu uzavřen a o dekádu později z něj zmizely i neony. Jeho neutěšený stav napravila až kompletní rekonstrukce za dvě stě milionů korun dokončená zhruba před rokem a půl. Svoji funkci palác změnil na administrativu (většina plochy slouží coworkingu), čímž se kompletně proměnil také interiér.

Díky citlivé rekonstrukci se ale podařilo udržet původní vnější podobu paláce včetně nasvícení, které měli na starosti architekti z pražského studia Archport. Nebylo to ale jen tak. Předpisy totiž nedovolují osvěcovat budovy v památkové rezervaci. Jen díky tomu, že na něm v historii neony zářily, získal palác výjimku. Velkou práci dal architektům hlavně nápis ARA na střeše – analyzovali podobné meziválečné nápisy na obchodních domech po celé republice, aby mohli přijít s takovým fontem, který bude co nejvěrněji odpovídat tomu původnímu. Ve hře bylo i nasvícení formou LED světel, naštěstí vyhrály skleněné trubice plněné plynem, které do centra Prahy přinášejí kousek podmanivé atmosféry města poloviny minulého století.