Přesně před deseti lety své brány otevřela nová budova největší školy architektury u nás. Kromě přísných kulis pro výchovu studentů a studentek přinesl projekt také profesní vrchol nesmlouvavé dámě, která má jasný názor, jak se má architektura dělat.

Takhle ne

V jednom měli jasno hned na začátku – jak nová škola vypadat nemá. Odstrašující příklad nosili totiž v živé paměti. Dosavadní prostory Fakulty architektury připomínaly spíš než moderní univerzitní budovu kulisy z noční můry každého klaustrofobika. Nekonečně dlouhé chodby takřka bez denního světla, kde se sotva vyhnou dvě osoby, malé uzavřené učebny a naprosto žádné místo pro neformální potkávání studentů a pedagogů, natož pro mimoškolní život a aktivity.

Právě tak vypadala (a vlastně dodnes vypadá) vysoká prosklená stavba v areálu technických škol v Praze-Dejvicích, odkud se měla Fakulta architektury ČVUT po dlouhých snahách konečně odstěhovat. Ne ale daleko, prakticky jen o pár metrů, na poslední volnou parcelu kampusu, která si přímo říkala o zastavění. Velký okamžik, na který všichni čekali, nastal konečně v roce 2004, kdy proběhla architektonická soutěž hledající budoucí podobu fakulty. Předložené návrhy téměř čtyř desítek autorských kolektivů ale porotu složenou ze samých velmi zvučných jmen nejen tuzemské architektonické scény stoprocentně nepřesvědčily; první cena nebyla udělena. Možnost dopracovat svůj projekt nicméně nakonec dostal tým z druhého místa.

Ten vedla legenda svého oboru, profesorka Alena Šrámková, pro kterou projekt představoval vyvrcholení její padesátileté kariéry. Návrh budovy, kde kromě architektů sídlí také studenti Fakulty informačních technologií ČVUT, Šrámková se svými mladšími kolegy Lukášem Ehlem a Tomášem Koumarem jednoznačně postavila na svých dlouhodobě prosazovaných hodnotách, jaké má podle ní „správná architektura“ ztělesňovat – pravdivost, jednoduchost a otevřenost. Díky tomu se také v souvislosti s tvorbou architektky Aleny Šrámkové často zmiňuje tzv. morální aspekt architektury. Věří totiž, že lidi určitým způsobem formuje fyzické prostředí, ve kterém se pohybují. A v případě fakulty architektury bylo jejím záměrem, aby stavba vedla studenty a studentky k pokoře. „Nesmějí si o sobě myslet, že jsou géniové. K tomu mají totiž architekti sklon!“ pronesla k budově Šrámková se svou příznačnou rázností.

Potřeba si zvyknout

Stavba se svým uživatelům otevřela zkraje roku 2011 a rozhodně nesklidila jen nadšené přijetí, a to ani v odborných kruzích. Trnem v oku kritiků se stala sama podoba budovy, která už před deseti lety působila lehce zastarale, i pojetí interiéru, jemuž mnozí vyčítali určitou chladnost a strnulost. Postupem času ale začalo převažovat spíš pozitivní hodnocení. Stavba zkrátka obstála a prokázala svoje kvality; důkazem je i to, že se zvenku ani zevnitř prakticky nic nezměnilo.

Celý areál technických vysokých škol v Dejvicích, kde kromě Českého vysokého učení technického sídlí také Vysoká škola chemicko-technologická, představuje jediný kompaktní kampus v rámci širšího centra Prahy. Za normálních okolností (tedy v době otevřených škol) je to živé místo, kde se vedle tisíců studentů schází také veřejnost – díky budově Národní technické knihovny s pobočkou Městské knihovny a populární kavárnou. Bylo proto důležité, aby nová budova Fakulty architektury se svým okolím komunikovala a nestála „asociálně“ v rohu areálu. To se povedlo díky velkorysému nádvoří, které vymezuje a zároveň zdůrazňuje také vysoký betonový pilíř.

Nádvoří měly podle původních plánů Aleny Šrámkové doplňovat plastiky věnované památce Jana Palacha od významného amerického architekta českého původu Johna Hejduka, ty své místo ale nakonec našly na Alšově náměstí nedaleko Rudolfina. Prázdné však nádvoří nezůstalo. Pravidelně slouží k výstavám studentských prací a nedávno na něm přibyl zvláštní objekt v podobě domu na kolečkách vycházející rovněž z Hejdukových kreseb. Vlastnoručně jej zrealizovali sami studenti architektury a věnovali jej Aleně Šrámkové před dvěma lety k jejím devadesátinám.