To, co tu na ně čekalo, by mnozí nebrali ani zadarmo. Malý a stísněný dvorek obklopený hladovými zdmi, ruina velké budovy, desítky tun suti a mezi tím polorozpadlý domek sloužící jako sklad. Nový majitel pozemku ale spolu se svým kamarádem architektem viděli v zapomenutém koutu východočeského maloměsta potenciál, který dokázali využít s úctyhodnou bravurou. Vůbec to ale nebylo zadarmo.

Žádná pecka

Architekt Martin Kožnar dnes přiznává, že při první prohlídce pozemku si spolu s investorem říkali, že tu může vzniknout celkem příjemné místo, ambici udělat nějakou „pecku“ ale neměli. Skvělé věci ale někdy vznikají zcela nepředvídatelně navzdory všem komplikacím a limitům – a někdy také právě díky nim. V tomto případě sehrály zcela zásadní roli dvě věci: dlouhodobé přátelství, tedy i důvěra mezi architektem a investorem, a s tím související chuť a odhodlání věci neošidit, ale dotáhnout k co nejlepšímu výsledku i za cenu odmítnutí snazší a předvídatelné cesty.

Ta se přitom přímo nabízela. Místo vyčistit, zbídačenou technickou stavbu starou přes sto let snadno zbourat a její zdi nechat odvézt jednou ze čtyřiceti tater, které se tu kvůli nahromaděnému stavebnímu materiálu musely otočit. Na jejím místě pak postavit jednoduchou a pěknou dřevostavbu přesně na míru všem požadavkům. A hlavně snadno zrealizovatelnou. To byla ostatně první představa investora, restauratéra a podnikatele Vladimíra Peška, který pozemek u vamberského náměstí před několika lety zakoupil a rozhodl se jej proměnit do podoby víkendového útočiště. Společně s architektem tou dobou navíc už pracovali na vývoji designové chatky a přívěsu v jednom pod značkou hideandseek, takže malá (byť sebevymazlenější) dřevostavba by nebyla žádný problém.

Jenže. Architekt Kožnar viděl velký potenciál právě v přestavbě na první pohled bezcenného objektu a nechtěl ho jen tak zbourat. S jeho nápadem se nakonec ztotožnil také Pešek a pustili se do práce. Koncept návrhu byl prý od začátku jasný. Domek otevřít slunci, propojit ho s dvorem a do severní štítové stěny vybourat velké okno, do kterého bude možné si lehnout a pozorovat ruinu staré likérky. Jak už to ale s přestavbami starých a neudržovaných domů bývá, přišlo se posléze na několik konstrukčních problémů, takže stavbu bylo potřeba podříznout a nově podložit, vyřešit prasklou zeď a nakonec i sundat střechu a zvednout ji o tři čtvrtě metru, aby v otevřeném interiéru bylo dostatek místa pro spací patro.

Pohádka introverta

Snad největší kvalitu, která se přestavbou domku nabízela (a byla by velká škoda se jí vzdát), představovalo zachování paměti objektu v podobě odhalení části stropních kleneb a opukové stěny v obývacím prostoru. Tyto staré vrstvy doplňují různé nevšední doplňky a vybavení z druhé ruky, kterými majitel interiér vybavil. Ať už jde třeba o litinovou „kočku“ sloužící nově jako lustr, nebo kamenný dřez z jedné z art-deco vil významného nizozemského architekta Michela de Klerka, na jejíž rekonstrukci se majitel před lety podílel a který by jinak skončil v kontejneru. Pešek si jakožto zručný truhlář dělal mnoho věcí svépomocí a na interiéru je pečlivá ruční práce a láska k detailu jasně vidět. Jeho nápadem bylo třeba také obložit stěny i podlahu malé koupelny lokálním pískovcem (naimpregnovaným proti vodě) s výraznou texturou evokující staré geografické mapy. Celkovou pitoresknost stavby pak ještě dokreslují měkké oblé rohy v interiéru a exteriéru i lehce šmouhatá omítka, u které prý museli místního zedníka ujišťovat, že to takhle opravdu chtějí a reklamaci nepodají.

Úpravy teď čeká ještě intimní dvorek, který má postupně zarůst šeříky, šípkovými keři a stromy, až se z něj podle přání majitele stane pohádková Trnkova zahrada podmaňující si celou stavbu. Už teď má ale celé místo díky své uzavřenosti velmi silnou introvertní atmosféru, kde se o slovo hlásí vše staré, obyčejné a dlouhodobě přehlížené. Tedy právě to, čehož hodnotu si všichni v současnosti začínáme uvědomovat.