Právě dokončená rekonstrukce ikony architektury dvacátého století nastavuje novou laťku v péči o moderní stavby.

Nepodcenit anamnézu

„Celý projekt pro nás znamená hrozně moc. Obnova Miesovy budovy není vůbec snadná: každý prvek, každý díl je totiž její integrální součástí. Mies prohlásil, že bůh je v detailu. A pokud tyto detaily popleteme, ztratíme s nimi celou architekturu,“ svěřil se ještě před zahájením stavebních prací David Chipperfield, jeden z nejvýznamnějších architektů dneška, a z jeho slov vystupuje pokora, s jakou k náročné akci od začátku přistupoval.

Že nešlo jen o prázdné fráze, dokazuje výsledek téměř desetiletého procesu rekonstrukce Nové národní galerie, kterou architekti v těchto dnech dokončili. Chipperfieldův tým přistupoval k obnově klenotu poválečné moderny s pokorou až úzkostlivou, která prokazuje hodnotu poslední realizace velikána dvacátého století Ludwiga Miese van der Rohe (1886–1969).

Zásahy odpovídaly pečlivosti práce chirurgů. Správná terapie totiž stojí a padá s poctivou anamnézou a diagnózou. Než provedli první řez, věnovali architekti z berlínské pobočky studia David Chipperfield Architects přípravám celé čtyři roky. Prohledávali archivy a knihovny, navštěvovali Miesovy poválečné stavby v Americe, shromažďovali veškerá dostupná data, tak aby ze stavby i po dokončení rekonstrukce nadále vyzařovaly Miesovy skálopevné zásady architektury.

Stavbu bylo po padesátiletém provozu potřeba rozebrat až na samou kostru. Během stavebních prací probíhajících od roku 2016 došlo k demontování celkem pětatřiceti tisíc komponentů od kamenné dlažby po interiérové doplňky, přičemž každému z nich byl přiřazen unikátní štítek, aby mohl být zanesen do databáze, repasován a následně vrácen na své původní místo.

Abstrahovaný chrám

Budova galerie zaujímá důležité postavení jak v tvorbě německého génia, tak i v kulturních dějinách Berlína. Jde totiž nejen o vůbec poslední realizaci Miese van der Rohe, dokončenou rok před jeho smrtí, ale také o jedinou jeho stavbu v rodném Německu po nucené emigraci v roce 1937. Podobně jako řada dalších významných modernistických architektů té doby totiž tehdy uprchl před nacisty do Spojených států, kde našel nový domov na následující dekády a kde si také vybudoval celosvětové renomé. Zakázku na Novou národní galerii v Berlíně získal bezprostředně po zahájení výstavby Berlínské zdi na začátku šedesátých let, kdy bylo potřeba vybudovat na území Západního Berlína novou budovu zasvěcenou modernímu umění. Galerie měla navíc vyrůst nedaleko Postupimského náměstí, tedy hraničního území rozděleného Berlína, kde se postupně zformoval soubor důležitých kulturních staveb, tzv. Kulturforum.

Podoba galerie zhmotňuje Miesovo heslo „kost a kůže“, což znamená subtilní skelet a lehkou skleněnou obálku. Kouzlo racionalistického návrhu velkého obdivovatele klasicismu spočívá v pojetí galerie jako vyabstrahovaného antického chrámu usazeného na kamenné základně, která ctí principy klasické architektury, jako jsou proporce, kompozice a přísná symetrie. Nadčasovost tohoto monumentu pozdní moderny stojí na delikátním výběru materiálů (žula, mramor, bronz, dřevo) a především obdivuhodném a technicky odvážném řešení konstrukce s obří ocelovou střechou vznášející se nad několika málo subtilními sloupy.

Projekty rekonstrukcí obvykle svádějí jejich autory k vlastnoručnímu podpisu na nové podobě objektů – zásahy týmu Davida Chipperfielda ovšem měly zůstat neviditelné a také zůstaly. Takto důsledně provedený projekt byl samozřejmě extrémně finančně náročný – náklady na celkovou rekonstrukci přesáhly tři a půl miliardy korun, což je částka o sto padesát milionů vyšší než ta za tři roky starou Galerii Jamese Simona na berlínském Muzejním ostrově z dílny týchž architektů (viz Týdeník Echo č. 34/2019 – pozn. red.). Dosvědčuje to jediné – že stavba nemusí být minimálně sto let stará, aby se dočkala náležité péče. V Německu to vědí.