Upravit, přeměnit, doplnit. Aby vzniklo architektonicky hodnotné dílo, nemusí se hned bourat a stavět nanovo. Citlivé a nápadité propojování starého s novým je ostatně velké téma také pro české architekty a architektky a stále častěji se dostává do hledáčku porot soutěžních přehlídek. V podzimní záplavě architektonických ocenění je někdy trochu těžké se zorientovat a správně oddělit zrno od plev, skutečně významnou cenu od naleštěných PR podniků s nulovou výpovědní hodnotou.
Je to typická obytná čtvrť českého maloměsta. Při procházení ulicemi s chodníky z betonové zámkové dlažby tady narazíte na staré domy se šikmými střechami, břízolitové bytovky ze sedmdesátých let i novější solitéry z katalogu. V této nesourodé zástavbě ovšem najdeme jednu stavbu, která si zaslouží mnohem víc pozornosti než ostatní – endemita, který se při pohledu z ulice ukrývá za průsvitným pláštěm z polykarbonátu.
Na Madeiře, malém a odlehlém ostrově v Atlantském oceánu, se každodenní život lidí po stovky let přizpůsobuje drsné vulkanické krajině. Aby se tu dařilo zemědělství, museli místní posít strmé svahy pracně vybudovanými terasovitými políčky, vodu přivést pomocí spletitého systému zavlažovacích kanálů zvaných levády a dennodenně překonávat velká převýšení – na ploše o rozloze dvakrát větší než Zlín se totiž hory strmě zvedají až do téměř dvou tisíc metrů. Terénní svéráznosti se tady musí přizpůsobovat také architektura.
Podzim už tradičně patří udílení architektonických cen. Na Slovensku už dvacátým rokem. Díky tomu se tamní největší přehlídka soudobé architektury CE ZA AR (Cena za architekturu), kterou pořádá Slovenská komora architektů, plně etablovala a přitahuje celkem slušnou pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Přímý přenos galavečera s předáváním cen proto v hlavním vysílacím čase pravidelně přenáší Dvojka Slovenské televize.
Navrhuje domy, také. Ale mnohem víc glosuje, hodnotí, doporučuje. A k tomu komentuje, vysvětluje, ukazuje. Miroslav Vodák je nejen českobudějovický architekt, ale ještě víc popularizátor architektury a neúnavný pečovatel o kvalitu veřejného prostoru. Není propagátorem vybraného architektonického stylu, je propagátorem architektury jako takové, a proto vyhledávaným a respektovaným. Kdo se s ním někdy setkal, chodí už potom městem jinak. Protože se jinak dívá a jinak chápe prostředí, ve kterém žijeme.
Je to ten vůbec nejcennější příklad evropské moderny na celém Slovensku. Přesto ale byla tato budova evropského významu ještě před pár lety v naprosto zoufalém stavu, ze kterého ji probudil až neutuchající entuziasmus několika místních obyvatel. Pokud se jen trochu zajímáte o moderní a soudobou architekturu, nebudete cesty do Žiliny litovat. Díky meziválečnému rozmachu tu ve dvacátých a třicátých letech vyrostlo hned několik hodnotných staveb, jedna z nich ovšem zaujímá zcela výjimečné postavení.
Kodaňská restaurace Noma patří k absolutní špičce na světové gastronomické scéně. Podnik oceněný třemi michelinskými hvězdami udává trendy už od roku 2003, kdy svůj provoz otevřel v industriální budově alternativní kodaňské komuny Christiania. Úspěch restaurace stvrzuje také několikanásobný titul nejlepší restaurace světa, který uděluje britský časopis Restaurant. Před pár lety si ale majitelé proslulé restaurace řekli, že je čas na změnu.
Říká se, že po všech stránkách ideální pozemek pro stavbu rodinného domu vlastně neexistuje. Pokaždé narazíte na nějaké limity, ať už jde o specifika terénu, nebo umístění parcely. Pozemek v moravskoslezském Novém Jičíně, který si pro svůj nový domov vybral místní rodák a podnikatel Miroslav Mixa, měl takových omezení hned několik. Ovšem jeho přednosti, jako je dobrá adresa poblíž historického centra a dva velké parky na dosah ruky, představovaly kvality. A vyrostl zde jeden promyšlený rodinný dům.
Při cestě kolem by vás nejspíš nenapadlo, že se za zdmi tohoto nevýrazného domu může ukrývat – bez přehánění – poklad moderní architektury světového významu. Po vkročení do jeho interiérů se ocitnete v úplně jiném světě. Čeká tu na vás řada překvapivých momentů, originálních detailů a především neopakovatelná atmosféra rafinovaně řešeného prostoru. Vítejte v Brummelově rezidenci, nejcennější a nejzachovalejší plzeňské realizaci Adolfa Loose.
Jedna z nejvlivnějších architektonických kanceláří současnosti už přes třicet let navrhuje progresivně řešené budovy, které posouvají hranice oboru. K projektování přistupuje interdisciplinárním způsobem a s pokorou k životnímu prostředí. Důležitou složku portfolia studia Snøhetta představují různé pozoruhodné architektonické zásahy do prostředí hor, které aktuálně prezentuje pražská Galerie Jaroslava Fragnera na výstavě Arctic Nordic Alpine.
Na podporu zachování brutalistní administrativní budovy, v níž dříve sídlil podnik Vojenské stavby, se v neděli u Nuselského mostu v Praze 2 sešlo asi padesát lidí. Budově hrozí zbourání. Vlastník domu, firma Jizera Invest, na začátku září požádal stavební odbor městské části Praha 2 o svolení k demolici, informoval minulý týden iRozhlas.cz.
Vlastní rodinné domy architektů a architektek jsou svébytným žánrem, který zasluhuje zvláštní pozornost. Když je totiž architekt sám sobě také klientem, otvírá se mu možnost vyzkoušet cesty a řešení, které by jinde třeba ani neprošly. Jedním takovým příkladem je nově dokončený domov architektů Weinzettlových v jihočeském městečku, který vás ohromí svou bohatostí a nápaditostí řešení, přestože byste kolem něj prošli bez povšimnutí.
Před deseti lety byla na dolním Manhattanu otevřena realizace, jejíž zrod sledoval celý svět. Přes počáteční odpor přinesl návrh neznámého mladého architekta mimořádně silný výsledek s kontemplativní atmosférou, která dolehne na každého příchozího. V mnoha ohledech neměla tato soutěž obdoby. O výstavbě památníku, který by uctil všechny oběti teroristických útoků z 11. září 2001, se začalo intenzivně diskutovat krátce už brzy po těchto tragických událostech.
Zní to bizarně i docela smutně, ale je to tak. Nejmodernějším koncertním sálem pro symfonickou hudbu je v Praze Smetanova síň Obecního domu – otevřena roku 1912. Společně s druhou „nejnovější“ pražskou síní, kterou najdeme v Rudolfinu z konce 19. století, jde bezpochyby o výborné historické prostory pro koncerty symfonické hudby, netřeba ale příliš rozvádět, že dnes už z pochopitelných (technických i akustických) důvodů zaostávají. Navíc nedostačují ani z hlediska kapacity návštěvníků, ani poptávky organizátorů koncertů.
Ve finále ceny Architekt roku 2021 jsou čtyři tvůrci či studia. Odborná porota vybrala architekty, kteří se v období uplynulých pětilet svým přístupem významně zasloužili o architekturu v České republice. Slavnostní vyhlášení výsledků 13. ročníku soutěže bude 21. září na veletrhu FOR Arch v Letňanech. Ve finále jsou Kuba & Pilař architekti, Petr Janda, David Kraus a Petr Stolín. Cílem ocenění Architekt roku je šířit osvětu a propagovat kvalitní architekturu.
Kdysi tento malý japonský ostrov vynikal svou panenskou přírodou, velmi úrodnou půdou i prosperujícím rybolovem. To se ale během chvíle změnilo a malý kus pevniny, jehož jméno se překládá jako Plodný ostrov, se proměnil v místo odpadu. V osmdesátých letech tady totiž začala vznikat nelegální skládka, která svou velikostí a ekologickou závadností vygradovala v největší japonský skandál svého druhu od konce druhé světové války. Do náročné obnovy krajiny se zapojil taky jeden z nejuznávanějších japonských architektů – ovšem v trochu jiné pozici, než by se dalo čekat.
Dlouhé roky patří k předním českým architektům. Zároveň v roli profesora a děkana Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v Praze vychovává generace nových architektů. V rozhovoru pro Týdeník Echo popisuje, jak současná doba proměňuje architekturu, i to, co od mládí inspirovalo a utvářelo jeho osobně.
Profesor Pavel Kolář, známý fyzioterapeut a expert na celostní medicínu ve své nové knize Posilování stresem, cesta k odolnosti popisuje, jak časná péče a dobrá výchova rodičů výrazně rozhoduje o úspěšnosti dětí. Autorce při čtení těchto slov asociativně naskočily nikoli dynastie,ale příběh bratrů, kteří se oba stali špičkami ve svých oborech, jež jsou úplně jiné. Jiří Lábus je jedním z neznámějších českých herců. Jeho bratr, profesor Ladislav Lábus, je přední architekt.
Ulice uprostřed Prahy, která se postupně jmenovala Tandléřská či Tandlířská (tandléř, tandlíř = vetešník), Nová Pasířská, Pasířská, Palackého, zase Pasířská (1942–1945; to už je teď asi jen k smíchu, i Havlíčkově ulici bylo v letech 1940–1945 protektorátními úřady pošetile vráceno jméno Jezdecká) a znovu Palackého, byla nazvána po svém nejslavnějším obyvateli, a to pohotově hned v roce jeho smrti. Ta dostihla autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na poměrně krátké posteli, stojící v přístěnku-pracovně v prvním patře nenápadného paláce.
Ještě před pár lety vás při příjezdu do Pece pod Sněžkou vítal, nebo spíše strašil, nevzhledný vetřelec nákupního střediska Sněžka. Hulvátská stavba z konce sedmdesátých let nebrala na stavební kontext původně horské vesnice vůbec žádný ohled, ostatně jako většina normalizační stavební produkce po celé republice. Dnes už ale toto místo vypadá úplně jinak a městu s necelými osmi sty obyvateli vystavuje o poznání lepší vizitku.
Pokud se ocitnete v jisté nenápadné švýcarské vesnici v Albulských Alpách, na její návsi objevíte moderní stavbu, kterou znají architekti po celém světě. Jen marně si ale budete lámat hlavu, k čemu asi slouží a jak vlastně funguje. Proslulý švýcarský architekt totiž právě zde vytvořil projekt, kterým chtěl zhmotnit antitezi běžného domu.
Olympijské hry vyvolávají pokaždé velké očekávání taky na architektonické scéně. V tomto směru mohou být letošní hry v Tokiu pro mnohé sice zklamáním, vyhrocené okolnosti a především vyústění příprav hlavního olympijského stadionu si ale přesto zaslouží větší pozornost. Projekt spektakulárního stadionu organických tvarů přesně ve stylu nezaměnitelného rukopisu Zahy Hadid (1950–2016) se ale postupem času proměnil v jednu obří profesní blamáž,
Při první obhlídce pozemku se celý tým zhrozil. Místo, kde měla nová restaurace Noa Nova vyrůst, sice nabízelo krásné výhledy na širý oceán, bylo ale na drsném skalním ostrohu, jehož terén pokrývaly balvany ošlehané prudkým větrem a příboji. Pro pětadvacetiletého čerstvého absolventa architektury to nebyl vůbec snadný úkol a hledáním optimálního řešení strávil dlouhé měsíce.
Nové brněnské hlavní nádraží vznikne podle návrhu nizozemského ateliéru Benthem Crouwel Architects, který stojí za projektem nádraží v Rotterdamu nebo rekonstrukcí a dostavbou nádraží v Amsterdamu. Podle vítězů se brněnské nádraží stane novou branou do města a pozitivním impulzem pro vznikající čtvrť Trnitá na nábřeží řeky Svratky. Výsledky mezinárodní soutěže o návrh nádraží představilo ve středu vedení města. Stavba dopravního uzlu má stát odhadem 45 až 48 miliard korun.
Pokud přemýšlíte, kam během prázdnin vyrazit na rodinný výlet, máme pro vás jeden tip. Druhý největší hradní komplex vám nabídne opravdu mimořádný zážitek, jaký nikde jinde v Česku nebudete mít. Čeká tu na vás působivé spojení historické a soudobé architektury díky odvážným zásahům architektů, pro které u nás dosud nebylo pochopení.
Přesný termín dokončení byl stanoven dlouho dopředu a nikdo s ním nesměl hnout. V červenci 1983 si měl národ připomenout sto let od znovuotevření Národního divadla po jeho ničivém požáru. A vedle rozsáhlé rekonstrukce historické budovy v souvislosti s tímto jubileem se připravovala ještě jedna stavební akce – výstavba zbrusu nových budov v přímém sousedství zlaté kapličky, na místě zbouraných Kaurových domů.
Dlouho očekávaný originální projekt rozvlněných výškových budov z dílny architektky Evy Jiřičné na pražském Žižkově ve své současné podobě nevyroste. Stavby s výškou až do sta metrů se podle sdělení developera neshodují s požadavky UNESCO. To prý totiž požaduje, aby budovy nepřesahovaly okolní zástavbu. Také pražský Institut plánování a rozvoje (IPR) tvrdí, že projekt svou výškou do prostředí nepasuje. Šéf České komory architektů Jan
Když se záhy po revoluci chopil generální rekonstrukce pražského Rudolfina Karel Prager, v mnohých hrklo, s jakým brutálním návrhem přijde tentokrát. K žádnému znehodnocení kulturní památky však nedošlo, démonizovaný architekt přistoupil k úkolu s pokorou až překvapivou. Kvůli nutnému doplnění bílých mramorových podlah dokonce zařídil znovuotevření již opuštěného lomu ve slavné italské Carraře – odkud si ho nechali přivézt také architekti Josef Schulz a Josef Zítek ke konci devatenáctého století.
Dáma, která se globálně proslavila svými precizními, křehkými konstrukcemi ze skla a oceli, je proslulá tím, že detaily staveb pečlivě kontroluje přímo na místě. Zakázky po celém světě včetně Prahy má Eva Jiřičná stále. Jen musela kvůli covidovým restrikcím a karanténám úplně změnit styl práce. Všechno řídí ze svého londýnského bytu. V rozhovoru pro Týdeník Echo popisuje, jak pandemie čínského koronaviru, tažení proti klimatické změně a prudké zdražování všech stavebních materiálů promění společnost a architekturu.
„Myslíte, že to za to stojí?“ reagovala tichým hlasem pětadevadesátiletá žena na nápad britského designéra a obchodníka znovu uvést na trh její návrhy nábytku. Psal se rok 1973 a původem irská designérka a architektka Eileen Grayová (1878–1976) žila po odchodu z veřejného života dekády v ústraní a profesním zapomnění. Jak ukázal čas, za námahu to opravdu stálo.
