Dost bylo spektáklu
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Olympijské hry vyvolávají pokaždé velké očekávání taky na architektonické scéně. V tomto směru mohou být letošní hry v Tokiu pro mnohé sice zklamáním, vyhrocené okolnosti a především vyústění příprav hlavního olympijského stadionu si ale přesto zaslouží větší pozornost.
Ostuda?
Pro nejslavnější architektku jedenadvacátého století to měl být jeden z vrcholů její kariéry. Projekt spektakulárního stadionu organických tvarů přesně ve stylu nezaměnitelného rukopisu Zahy Hadid (1950–2016) se ale postupem času proměnil v jednu obří profesní blamáž, která poznamenala architektčin poslední rok před jejím předčasným úmrtím. V létě roku 2015 totiž začaly gradovat spory ohledně návrhu nového japonského národního stadionu, hlavního dějiště nadcházejících letních olympijských her. Návrh studia Zaha Hadid Architects sice uspěl v mezinárodní architektonické soutěži, odhadované náklady na jeho realizaci ale šplhaly do takových výšin, až se proti němu postavila jak veřejnost, tak přední japonští architekti. Japonská vláda v čele s premiérem Šinzóem Abem proto omezila rozpočet stavby. Hadidin stadion se měl celkově zmenšit a přijít třeba o zatahovací střechu, klimatizaci, muzeum nebo vyhlídku v oblacích. I tak by ovšem jeho výstavba přišla zhruba na tři sta miliard japonských jenů (asi šedesát miliard korun), víc než trojnásobek nákladů na londýnský stadionu pro letní olympiádu v roce 2012.
Vedle dalších kritiků megalomanského záměru například přední japonský architekt Arata Isozaki ve svém otevřeném dopise vládě projekt vzhledem k finanční náročnosti označil za „zostuzení budoucích generací“. Připojili se k němu další vlivní architekti a premiér i pod tlakem veřejnosti nakonec návrh Zahy Hadid v létě 2015 smetl ze stolu s tím, že se na podzim najde nová podoba stadionu. Hadid z nové, narychlo připravené soutěže vyloučena nebyla, nedokázala ale k sobě najít žádného dodavatele stavby, takže pro ni tento prestižní projekt, kterým by bývala mohla potvrdit své výsadní postavení v kontextu světové architektury, definitivně skončil.
Jinou cestou
Zatímco podoba původního projektu Zahy Hadid na sebe měla strhávat pozornost pomocí wow efektu a ohromovat všechny návštěvníky svým nezvyklým futuristickým tvarem, nový návrh z dílny proslulého japonského architekta Kenga Kumy pracoval s řešením o poznání pokornějším, příznačným pro japonskou soudobou architekturu. Ve spolupráci s architektonickou kanceláří Azusa Sekkei Kuma vsadil na pokornější formu a udržitelné technologické řešení stavby. Namísto klimatizace je stavba tvarově navržena tak, aby během horkých měsíců pronikal letní vánek až k sedadlům diváků a v zimě naopak plášť budovy odrážel studený vichr. Za pozornost stojí také zastřešení tribun konstrukcí ze dřeva a oceli.
Nový národní stadion Japonska navrhli autoři také s pokorou k okolí, zejména k nedaleké svatyni Meiji a jejím zahradám. Architekti se proto snažili o minimalizaci výšky stavby a pro její konstrukci využili také velké množství dřeva vytěženého na území všech japonských prefektur. Používání přírodních a ekologických materiálů je ostatně vlastní mnohým soudobým japonským architektům. Inspirací pro řešení stadionu se Kengu Kumovi staly tradiční pagody, na které stadion navazuje svými vnějšími ochozy s vysázenou zelení. „V určitém smyslu architektonické úspěchy paní Hadid symbolizují dobu, ve které vítězila forma. Moje architektura je poplatná věku, ve kterém hraje nejdůležitější roli zkušenost,“ komentoval šestašedesátiletý Kuma realizaci, která vyšla zhruba na třicet miliard korun.
Je potřeba zdůraznit, že stadion nepředstavuje nějakou architektonickou senzaci, o to autorům ani s ohledem na časovou tíseň a předchozí zkušenost nešlo. Jeho význam spočívá právě v záměrném uskromnění se namísto předvádění velkých gest. Tím současně vyznačuje cestu, kterou se architektura bude stále znatelněji ubírat. Pokora a odpovědnost ke společensko-kulturním a environmentálním otázkám namísto okázalého spektáklu. A je to jen dobře.