Ulice uprostřed Prahy, která se postupně jmenovala Tandléřská či Tandlířská (tandléř, tandlíř = vetešník), Nová Pasířská, Pasířská, Palackého, zase Pasířská (1942–1945; to už je teď asi jen k smíchu, i Havlíčkově ulici bylo v letech 1940–1945 protektorátními úřady pošetile vráceno jméno Jezdecká) a znovu Palackého, byla nazvána po svém nejslavnějším obyvateli, a to pohotově hned v roce jeho smrti. Ta dostihla autora Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na poměrně krátké posteli, stojící v přístěnku-pracovně v prvním patře nenápadného paláce, z jehož průčelí shlíží důstojná busta „Otce národa“ od Josefa Václava Myslbeka. Abychom ono významné lůžko na vlastní oči spatřili, musíme navštívit Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra. Úterý co úterý, ale jen pokud není lockdown nebo listopad až duben, se tam konají komentované prohlídky; první od 13.00 do 14.30, druhá od 15.00 do 16.30.

Toto malé muzeum o pěti místnostech, návštěvnicky, ruku na srdce, přece jen poněkud méně přitažlivé než Karlštejn, Máchovo jezero či safari ve Dvoře Králové, má devadesátiletou historii. Palác co takový ji má pochopitelně delší. Na jeho místě stál od 14. století dům. Gotický, jaký jiný. Když si ho roku 1609 pořídil Jan Třeboňský z Kružnova, komorník desek zemských, což byly důležité dokumenty, ustanovení zemských sněmů a, řekněme, pozemkové knihy, chtěl jít s dobou, a tak dal objekt přestavět ve stylu pozdně renesančním, ten byl tenkrát v módě. Další přestavba kolem roku 1770 nemohla ignorovat baroko, už pozdní. V roce 1790 si palác kupuje advokát Ferdinand Hirsch ze Sternfeldu, od něho, zkrátíme to, se dostává do vlastnictví jeho příbuzné Marie Lankischové z Hornic, ta ho přináší jako věno do manželství s Janem Měchurou, pražským advokátem a velkostatkářem. A to už se pomalu blíží rok 1823, kdy 11. dubna „o půl jedenácté“, jak si puntičkářsky zapsal do deníku, přichází do Prahy čtyřiadvacetiletý František Palacký, bez nadsázky génius z Hodslavic na severovýchodní Moravě, který šel do školy ani ne v pěti letech, v šesti měl přečtenou celou bibli a v dospělosti aktivně ovládal deset jazyků. Vzal to k Vltavě přes Bratislavu, tedy Prešpurk, odkud se znal s Pavlem Josefem Šafaříkem, přítelem na celý život. Stejně jako „pan Palanda“ se také „pan Šafáry“, jak Havlíček vědce nazývá ve skvělé satirické básni První jenerální schůzka českého Národního muzeum 1847, usadil v Praze natrvalo. Palacký je pohledný a sebevědomý chlapík, který neztrácí čas, to se naučil v dětství, kdy byl doma pověřován mnohými pomocnými pracemi: už hodinu po příjezdu do české metropole navštěvuje v Široké (dnes Jungmannově) ulici Josefa Jungmanna, tehdy respektovaného autora Slovesnosti a překladatele Miltonova (Ztracený ráj) a Chateaubriandova (Atala aneb Láska dvou divochů na poušti), jenž má ovšem své životní dílo, pětisvazkový Slovník česko-německý, teprve rozpracovaný. Mladý host jistě netušil, že vcelku brzy, za čtyři roky, bude bydlet jen kousíček odtud, za rohem. A na adrese jistě lepší než „Mladoň“. To sídlo, spíš aristokratické než měšťanské, si nekoupí, tak zámožný není, vlastně není zámožný vůbec, pochází z učitelské rodiny, v níž se narodilo dvanáct dětí.

K tomu, aby mu služebnictvo v paláci v Pasířské ulici začalo říkat milostpane, se nejprve musí seznámit s Terezií Měchurovou, dcerou z bohaté rodiny, a pak se s ní musí i oženit; první krok zařídí jeho přítel Karel Egon Ebert, ten ho k Měchurům přivede takhle 21. dubna 1825 odpoledne. Panny Terezie si ale Palacký všiml už před rokem na plese. Tehdy se mu prý ve svých sedmnácti letech jevila, píše Jiří Kořalka v monografii František Palacký (1798-1876) / Životopis (1998), „jako nejkrásnější dítě ve svých půvabech neviny a naivnosti, spokojená sama se sebou i světem, který ještě neznala, a bez zájmu o případné obdivovatele, s nejmenším zájmem o téměř devět let staršího Palackého“. Byla menší útlé postavy, měla těžkou srdeční vadu a trpěla nervovou chorobou, projevující se nečekanými změnami nálad. Intelektuál Palacký začal chodit do Pasířské jako vítaný host, hrával tam na klavír, taky společně s Terezií. Zkusil se jí dvořit, jenže slečna ho prostřednictvím svého bratra Leopolda odmítla, měla mezitím jiného nápadníka. Palacký se rychle přeorientoval na mladší a snad i půvabnější Tereziinu sestru Antonii, jenže ani u ní neuspěl. Přesto nic nevzdal. Na jaře 1826 zkusil své city znovu napřít k Terezii. A v době, kdy pracovně pobýval ve Vídni, jeho citové pnutí k ní kulminovalo. Když rodinný lékař Jan Theobald Held zamilovaného Františka upozornil, že se uchází o dívku, jejíž zdraví asi nebude nikdy pevné, dostal odpověď, že právě tato okolnost je závažný důvod k sňatku. A že Terezie, jak píše historik Kořalka, „musí dostat muže, který s ní bude vždy dobře zacházet“. Stalo se 16. září 1827, to už Palacký dvanáct dní bydlel v domě své nevěsty. Tchán jim vyklidil byt v přední části domu, s okny do ulice, právě v těch místech, kde je dnešní muzeální expozice. Sám se přestěhoval do zadního traktu. Až si dcera Palackých vezme za manžela Františka Ladislava Riegra, zopakují rodiče velkorysé gesto starého Měchury a z prestižnějších pokojů ustoupí do těch méně honosných.

Ale zatím jsme v roce 1827, Palacký má před sebou téměř půl století života a práce. Za dva roky zemře Dobrovský a za dvacet let Jungmann. Mezitím si Mácha zašifruje deníky a napíše Máj, na scéně se objeví také Čelakovský, Tyl, Sabina, Erben, Němcová, Neruda, Světlá… Revoluční rok 1848 přinese naděje, Palacký se angažuje politicky, jenže revoluce je potlačena, přijde „normalizace“ ministra Bacha, společnost se zase přikrčí, na Havlíčkově pohřbu (1856) má „Otec národa“ strach z nějakého nepředloženého činu profízlovaného davu, a tak napomíná lid k rozvaze: „Jen žádný rámus, pánové!“ Mladý revolucionář J. V. Frič se mu možná vysměje už na místě, zcela jistě po letech v pamětech: „Ono neúčinné Palackého: ,Jen žádný rámus, pánové!‘ znělo mi dlouho v uších a myslím, že ono heslo nám již r. 1848 dávané a z přílišné úzkostlivosti až po naši dobu opakované jest pravým klíčem všech našich politických a také národních neúspěchů.“

V době, kdy zemře (26. května 1876), je Palacký veleben, ctěn i čten, aktivní zůstává skoro do konce, na lůžku stráví až poslední tři týdny. Zpráva o jeho odchodu letí Prahou i bez rozhlasu, televize a sociálních sítí bleskurychle, na veřejných budovách se vyvěšují černé prapory, to se sotva stane nějakému dalšímu historikovi. Kovová rakev je po tři dny vystavena v zasedací síni Staroměstské radnice. Pohřeb je královský, snad největší od Karla IV., jaký Praha zažila. Tisíce lidí v ulicích, 250 praporů, 420 věnců. A 300 povozů doprovázejících kovovou rakev na její cestě z Karlína do Lobkovic.

Leč pojďme zpátky do expozice. Tam je čas zastaven. Ne zcela od roku 1931, kdy se z této části paláce stalo soukromé Muzeum Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra, ale přece jen dost. Mísí se tu památky na tři generace: Františka Palackého a jeho ženu Terezii, Františka Ladislava Riegra a jeho ženu Marii, dceru Palackých, a ještě na Libuši Bráfovou, za svobodna Riegrovou, a jejího manžela Albína Bráfa. Až v roce 1961 se dům stal majetkem státu a expozici převzalo Národní muzeum. A aby byla jasná změna, nový název zněl Památník Františka Palackého. Zakonzervované 19. století tu přežilo komunistickou epochu a ve svobodných poměrech (1992) byl palác vrácen pravnučce Františka Ladislava Riegra, germanistce a překladatelce Věře Macháčkové-Riegrové. Památník však byl zachován a jeho sbírkové předměty, jak čteme v pěkném průvodci od Dany Přenosilové z roku 2018, „zůstaly i nadále ve vlastnictví Národního muzea. Prostory památníku byly za finančního přispění restituentů rekonstruovány a v roce 1999 otevřeny veřejnosti pod názvem Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra“.

Autentický nábytek, obrazy, plastiky, nádobí… Klavír, jehož kláves se dotýkaly prsty Františka Palackého. Tady to bylo? Tady se to „všechno“ odehrálo? Po těchto dřevěných schodech šlapával k bytu svého guru Havlíček? Sem chodívaly společenské elity 19. století? Ano. V tomto koženém křesle opravdu sedával nejslavnější český historik, národu dodnes milý (na tisícikoruně)? Toto byla jeho studentská truhlička, které zůstal věrný po celý život? Proč ne? Zde chodil i seděl, bděl i spal, jedl i pil, pracoval i odpočíval. Zůstaly tu po něm brýle, čepice se štítkem, u okna barometr, který denně bedlivě sledoval… A ta postel, ano, ta postel. Svá poslední slova na tomto světě prý pronesl z ní a jejich adresátem byl jeho přítomný zeť: „Riegře, pomáhej zvítězit!“ Oslovený si zcela jistě myslel, že to už přece dávno dělá.