Na seznam kulturních památek přibyl další zástupce poválečné architektury. Za projektem budovy od buldoka české architektury, která svou podobou budí rozruch i po čtyřiceti letech od dokončení, stojí příběh, který by se mohl stát předlohou napínavé detektivky.

Úkol pro jediného

Přesný termín dokončení byl stanoven dlouho dopředu a nikdo s ním nesměl hnout. V červenci 1983 si měl národ připomenout sto let od znovuotevření Národního divadla po jeho ničivém požáru. A vedle rozsáhlé rekonstrukce historické budovy v souvislosti s tímto jubileem se připravovala ještě jedna stavební akce – výstavba zbrusu nových budov v přímém sousedství zlaté kapličky, na místě zbouraných Kaurových domů. Diskuse o novém pojetí tohoto důležitého místa v centru Prahy se přitom vedly už od začátku století a architekti se k tématu vyjadřovali prostřednictvím architektonických soutěží.

Finální řešení měla definitivně určit poslední soutěž z poloviny šedesátých let, kterou se svým kolektivem vyhrál přední český modernista mezinárodního významu Bohuslav Fuchs. Ten ovšem o pár let později tragicky zemřel a rozsáhlý projekt sestávající hned z trojice budov převzali jeho kolegové. Tou dobou se ještě počítalo s využitím hlavní budovy nového areálu jako veřejné stavby se společensko-kulturním charakterem, nikoli přímo divadlem. Celý projekt se ale začal opět výrazně komplikovat, neboť výstavba nabírala skluz a stanovený termín dokončení, ze kterého nehodlal ustoupit zejména městský výbor KSČ, se tak pomalu, ale jistě vzdaloval.

Situace došla tak daleko, že v roce 1980 bylo třeba najít nového architekta, který stavbu dovede do zdárného konce a odvrátí hrozící ostudu z nedodržení termínu ostře sledované kauzy. V potaz přicházelo víc tvůrců, jen jeden z nich ale nikdy nezpochybnil dodržení blížícího se šibeničního data otevření. Byl jím Karel Prager (1923–2001), nejvýraznější postava české poválečné architektury, budující si pověst svou umanutostí a nezastavitelnou energičností při řešení velkých stavebních úkolů. Právě tím iritoval mnoho lidí z řad odborných i laických.

Změny a změny

O Pragerovi se často mluví jako o loajálním režimním architektovi. Není to tak. Karel Prager na rozdíl od mnoha svých pragmaticky uvažujících kolegů nikdy nevstoupil do KSČ, dokonce ani nepodepsal Antichartu. Kvůli tomu také upadl po sovětské okupaci do nemilosti strany, takže jeho jméno nesměla skloňovat ani tehdejší odborná architektonická periodika a některé stavby ze sedmdesátých let mohl Prager projektovat jen pod jmény svých spolupracovníků.

Kromě podmínky dodržení stanoveného termínu dokončení projektu Nové scény musel Pragerův kolektiv ve svém návrhu také využít stávající konstrukce, neboť stavba byla tehdy již ve velmi pokročilém stadiu výstavby, dvě provozní budovy už byly téměř hotové, ta nejdůležitější ale na svoji finální podobu stále čekala. A aby toho nebylo málo, změnilo se také funkční využití hlavní budovy Nové scény – nemělo už jít o kulturně-společenský dům, nýbrž o divadelní budovu. Karel Prager měl na dotažení realizace pouhý rok a půl.

Tento muž se ale doslova vyžíval ve velkých pracovních výzvách a navzdory mnoha obtížím stavbu včas dovedl do zdárného konce. Budova Nové scény je pro mnohé esteticky těžko stravitelná zejména kvůli svému plášti z víc než čtyř tisíc ručně vyráběných skleněných tvarovek napomáhajících odhlučnění divadelního sálu, jejichž vývoj vznikal ve spolupráci s mezinárodně uznávanými skláři Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou.

Architektonické kvality Nové scény nyní potvrdilo také ministerstvo kultury: prohlásilo budovu kulturní památkou, přestože k ochraně poválečné architektury zaujímá dlouhodobě spíš odmítavý postoj. Objekt má projít generální rekonstrukcí, jejíž podobu Národní divadlo dlouho drželo pod pokličkou, přestože jde o investici za víc než sedm set milionů z veřejných peněz. Otazníky se vznášejí hlavně nad novým řešením úchvatných interiérů s precizními detaily, protože přesné plány stále neznáme. Nezbývá než doufat v jejich citlivé zachování.