Oficiálně zahájená mezinárodní architektonická soutěž o podobu nové Vltavské filharmonie má do hlavního města přinést budovu světového významu a tím také umořit stále narůstající dluh nejen na poli soudobé architektury v Česku, ale i kulturního života obecně.

Stoleté čekání

Zní to bizarně i docela smutně, ale je to tak. Nejmodernějším koncertním sálem pro symfonickou hudbu je v Praze Smetanova síň Obecního domu – otevřena roku 1912. Společně s druhou „nejnovější“ pražskou síní, kterou najdeme v Rudolfinu z konce 19. století, jde bezpochyby o výborné historické prostory pro koncerty symfonické hudby, netřeba ale příliš rozvádět, že dnes už z pochopitelných (technických i akustických) důvodů zaostávají. Navíc nedostačují ani z hlediska kapacity návštěvníků, ani poptávky organizátorů koncertů.

O výstavbě nové koncertní síně pro Prahu se u nás diskutuje už od sametové revoluce. V devadesátých letech se dokonce rýsoval projekt ve spolupráci s Japonskem, které nabídlo finanční podporu, nakonec ale vyšuměl. V poslední dekádě se ale téma vrátilo do hry a začalo víc a víc rezonovat. V minulých letech se našel vhodný pozemek, ustanovil se tým zodpovědný za přípravu projektu a ve spolupráci se zahraničními experty se pracovalo na všech potřebných podkladech. Vyústěním toho všeho je mezinárodní architektonická soutěž, do které už přislíbila účast pětice globálních hvězd soudobé architektury – jmenujme třeba ateliér britského mistra Davida Chipperfielda, japonské studio SANAA, norskou společnost Snøhetta (mimochodem v pražské Galerii Jaroslava Fragnera aktuálně probíhá výstava její tvorby), podepsanou pod operou v Oslu, nebo legendu Jeana Nouvela, který před šesti lety dokončil budovu filharmonie v Paříži. To všechno jsou jména, která vzbuzují velká očekávání. Pětici napřímo vyzvaných světových pak v soutěži doprovodí dalších patnáct týmů, které na základě portfolií vybere odborná porota, takže určitou šanci mají i tuzemští architekti. V mezinárodním srovnání jde o nestandardně vysoký počet zúčastněných architektonických studií, což na jednu stranu přinese rozmanitější pohled na věc, na tu druhou ale porotě značně ztíží vybírání vítěze.

Jde o víc

Přestože se Vltavská filharmonie připravuje primárně s ohledem na hlavní koncertní síň s kapacitou tisíc osm set lidí, celý projekt se ani zdaleka netočí jen kolem hudby. Nový hudební palác se má stát motorem revitalizace rozvojové části širšího centra hlavního města – brownfieldu Bubny-Zátory v pražských Holešovicích, jehož postupná zástavba do podoby kompaktní městské čtvrti se rovněž dlouhá léta plánuje. Šlo ostatně o strategické rozhodnutí umístit budovu filharmonie právě do této lokality na břehu řeky u dnešní zastávky metra Vltavská, neboť důležité veřejné kulturní stavby mají z důvodů investovaných peněz pokaždé obrovský potenciál posílit ekonomický rozvoj svého okolí. Nejznámějším příkladem byla v tomto ohledu výstavba Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau od architekta Franka Gehryho, která zahájila proces celkové revitalizace původně průmyslového města. Tento projekt dal taky název pojmu „Bilbao efekt“, který označuje proměnu většího celku města iniciovanou jednou výraznou stavbou.

Při dnešních diskusích o Vltavské filharmonii se vynořují také vzpomínky na poslední podobnou akci srovnatelného významu – bezprecedentně zpackanou architektonickou soutěž na novou budovu Národní knihovny, jejíž výsledky potopila nepochopitelná politická hysterie vedená tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Spíš než vytěsňování těchto vzpomínek by se ale měli všichni zodpovědní za projekt Vltavské filharmonie z této kauzy poučit, aby tato soutěž nedopadla podobným zmarem. Je totiž jasné, že ať už bude vítězný návrh vypadat jakkoli, vyvolá celorepublikovou melu v iracionálním duchu líbí-nelíbí bez ohledu na to, jak kvalitní návrh bude. Bude to ještě běh na dlouhou trať a potrvá minimálně dalších deset let, dá se ale očekávat, že půjde o kritický bod, který určí další vývoj tohoto významného projektu, jehož realizaci potřebuje Praha jako sůl.