Pokud se ocitnete v jisté nenápadné švýcarské vesnici v Albulských Alpách, na její návsi objevíte moderní stavbu, kterou znají architekti po celém světě. Jen marně si ale budete lámat hlavu, k čemu asi slouží a jak vlastně funguje. Proslulý švýcarský architekt totiž právě zde vytvořil projekt, kterým chtěl zhmotnit antitezi běžného domu.

Jedna podmínka

Švýcarsko je pro všechny fanoušky architektury zemí zaslíbenou. Ať už cestujete jakoukoli její částí, můžete si být jistí, že za rohem na vás vždy čeká nějaká úžasná stavba, u které stojí za to se zastavit. A nemusíte se nutně pohybovat kolem velkých měst, špičkovou moderní architekturu často najdete i v docela malých obcích.

Nejlepším příkladem je v tomto ohledu horská vesnice Scharans ve střední části kantonu Graubünden. Tu si k životu vybral známý švýcarský hudební textař a spisovatel Linard Bardill, který si před dvaceti lety přímo ve středu vesnice pořídil starou dřevěnou stodolu. Když podepisoval kupní smlouvu, neměl ještě jasnou představu o tom, jak s hospodářským stavením naloží. Obrátil se proto na svého přítele, mezinárodně oceňovaného švýcarského architekta Valeria Olgiatiho, který stejně jako Bardill pochází z nedalekého Churu. Olgiati do projektu samozřejmě šel, stanovil si ovšem jednu zásadní podmínku – nebude navrhovat žádnou přestavbu stávající stodoly ani její moderní interpretaci, ale nechají ji zbořit a na jejím místě postaví novou budovu, která se ani náznakem nebude tvářit jako tradiční regionální stavení.

Proces návrhu proto architekt s investorem začali dlouhými diskusemi o přesném stavebním programu, co vlastně majitel potřebuje a chce. Bardill si díky tomu ujasnil své myšlenky a v dialogu s Olgiatim se postupně dobral finálního zadání. Po zvážení několika variant (od věže po obyčejnou zahradu) si Bardill uvědomil, že od stavby potřebuje jen to, aby mu poskytla klidné a inspirativní prostředí pro tvůrčí práci – nic víc, nic míň.

Promýšlení návrhu umělcova ateliéru ale mělo jeden podstatný háček. Pozemek totiž ležel ve středu obce, který je památkově chráněný, a úřady byly ochotny vydat stavební povolení jen v případě, že nová budova bude respektovat původní objem a siluetu stávající stodoly. To je v mnohém progresivnější přístup památkářů než tuzemské předpisování konkrétních prvků v podobě povolených materiálů nebo velikosti a proporcí oken.

Po svém

Valerio Olgiati se s tímto omezením popral po svém. K návrhu přistoupil bez jakýchkoli kompromisů a do sousedství tradičních dřevěných staveb nechal umístit monolitický betonový objekt, který působí spíš jako umělecká abstrakce klasického domu. Úřady s povolením pochopitelně váhaly, nakonec je ale obměkčilo červené probarvení betonu díky přidání pigmentů mědi do betonové směsi a také rozetové reliéfy zdobící fasády i vnitřní stěny objektu. Celkem sto padesát těchto reliéfů, jejichž tvar vychází z folklorního motivu, je navíc výsledkem náročné ruční práce. Architekt je mohl dát vyfrézovat robotem, místo toho se ale rozhodl spolupracovat s místním uměleckým řezbářem, který je pomocí dláta vysekal do dřevěného betonového bednění. Na budově tudíž nenajdete dva identické reliéfy. Dům díky tomu získal žádoucí detail, který jej (opět abstrahovanou cestou) přibližuje místním zvyklostem.

To, co dělá tuto stavbu antitezí běžného domu, je absence těch nejelementárnějších prvků – ateliér nemá ani jedno zasklené okno, a chybí dokonce i střecha. Pracovna jakožto jediná uzavřená místnost navíc zabírá pouhou jednu třetinu domu, zbytek je otevřené nádvoří. Stavba se stala takřka ikonou soudobé architektury hned po svém dokončení v roce 2007 a vzhledem k zástupům zvědavých architektů a studentů je ateliér přístupný veřejnosti každé páteční odpoledne. Kromě toho v něm probíhají kulturní akce pro místní. Dům sice může působit nepřátelsky vůči svému okolí, díky aktivitám majitele se ale stal velmi osvěžující součástí poklidného života vesnice, které – sečteno a podtrženo – víc dává, než ubírá.