Při cestě kolem by vás nejspíš nenapadlo, že se za zdmi tohoto nevýrazného domu může ukrývat – bez přehánění – poklad moderní architektury světového významu. Po vkročení do jeho interiérů se ocitnete v úplně jiném světě. Čeká tu na vás řada překvapivých momentů, originálních detailů a především neopakovatelná atmosféra rafinovaně řešeného prostoru. Vítejte v Brummelově rezidenci, nejcennější a nejzachovalejší plzeňské realizaci Adolfa Loose.

Nechybělo přitom mnoho a celý dům byl v sedmdesátých letech srovnán se zemí. Po komunistickém zestátnění totiž léta neodvratně chátral, a to i přesto, že už tehdy šlo o kulturní památku. Demolici naštěstí ale dokázal zabránit neústupný nátlak místních obyvatel a tuzemských i zahraničních osobností. Naději na obnovu této výjimečné architektury ale přinesla až restituce, kdy se dům vrátil potomkům původních majitelů. Ti pak ve spolupráci s expertem na obnovu památek, profesorem Václavem Girsou, začali připravovat komplexní a po všech stránkách náročnou rekonstrukci.

Umocnit prostor

Návrh přestavby obyčejného historizujícího domu kousek od dnešního Centrálního autobusového nádraží Plzeň vypracoval otec modernistické architektury Adolf Loos mezi lety 1927 a 1929. Návrh světově proslulého architekta zahrnoval také úpravu exteriéru, kvůli které se dostal do křížku s místními památkáři – spor nicméně vyřešil svérázně. Památkářům se nelíbilo kontrastní pojetí nové puristické přístavby vůči původnímu (byť zcela obyčejnému) historizujícímu domu. Ze svého návrhu Loos ustupovat nehodlal, místo toho dal z fasády původního domu odstranit veškeré štukové výzdoby. Tím obě hmoty výrazově scelil a vyhověl připomínkám úřadů. Dnes by si z takového záměru památkáři rvali vlasy.

Jak bude dům vypadat z ulice, ale nebylo pro Loose rozhodující. Veškerou pozornost totiž pokaždé soustředil na obdivuhodně komplexní a zároveň detailní řešení interiérů. Nový domov Jana a Jany Brummelových měl mít podobu dvougeneračního bytu, který s manželi sdílela také Janina matka Hedvika Liebsteinová. Genialita Adolfa Loose při promýšlení prostoru se projevila v rozhodnutí obě části bytu funkčně i vizuálně provázat pomocí tzv. enfilády, dispozičního řešení užívaného už v barokní architektuře, kdy vzniká centrální osa napříč za sebou řazenými místnostmi. Takový průhled celým bytem výrazně umocňuje reprezentativní atmosféru žádoucí třeba během soaré a rodinných setkání. Ve všedních dnech ale mohou obě části dvougeneračního bytu fungovat zcela nezávisle, stačí pozavírat dvoukřídlé dveře a majitelé získají kýžené soukromí. Loos enfiládu rád používal také s ohledem na svou posedlost osovou symetrií, tu rád uplatňoval jak v koncipování prostoru, tak v detailech.

Ve správných rukou

Loos měl rád momenty překvapení, proto se v jeho interiérech nikdy nevstupuje do velkých obývacích a společenských místností přes nějakou prostornou vstupní halu, ale vždycky chodbou nebo jinou stísněnější částí bytu, a to tak, aby tento přechod mezi prostory byl co možná nejpůsobivější. Velkorysost společenských prostorů pak Loos podporuje třeba falešnými sloupy, obklady nebo hrou se zrcadly, aby se prostory zdály opticky větší. V Brummelově domě stojí za zmínku taky třeba dominantní krb na celou výšku stropu – jde o betonovou repliku renesančního krbu, jehož účelem bylo strhávat pozornost návštěvníků od pohledů z oken, za nimiž bylo neutěšené okolí, do bohatých interiérů.

Adolf Loos zanechal v Plzni kolem desítky realizací, přičemž řada z nich je dnes veřejně přístupná. Brummelův dům mezi nimi vyniká nejen svou věrnou původní podobou a zachovalým nábytkem, ale také tím, že dodnes patří potomkům majitelů (Loosových klientů). A byl to právě Michal Brummel, díky kterému k příkladné obnově a zpřístupnění bytu došlo – vše ostatně hradil ze své kapsy za pomoci různých finančních příspěvků. Dodnes v bytě dokonce příležitostně přespává. Pokud se pro návštěvu Brummelova domu a dalších Loosových interiérů v Plzni rozhodnete, rozhodně nebudete litovat.