Na Madeiře, malém a odlehlém ostrově v Atlantském oceánu, se každodenní život lidí po stovky let přizpůsobuje drsné vulkanické krajině. Aby se tu dařilo zemědělství, museli místní posít strmé svahy pracně vybudovanými terasovitými políčky, vodu přivést pomocí spletitého systému zavlažovacích kanálů zvaných levády a dennodenně překonávat velká převýšení – na ploše o rozloze dvakrát větší než Zlín se totiž hory strmě zvedají až do téměř dvou tisíc metrů. Terénní svéráznosti se tady musí přizpůsobovat také architektura.

Madeirský endemit

Co do počtu významnějších příkladů moderní a soudobé architektury toho Madeira vzhledem ke své velikosti moc nenabízí. Přesto tu ale pár pozoruhodných realizací najdeme – a to především zásluhou Paula Davida, jediného madeirského architekta, který si vysloužil řadu mezinárodních ocenění. David totiž ve své tvorbě dokáže originálním způsobem propojovat specifika ostrova s dnešním přístupem k navrhování. Aniž slepě kopíruje globální trendy, daří se mu obdivuhodným způsobem rozvíjet regionální architekturu s úzkým vztahem ke krajině.

„Během hledání svého vlastního místa v tomto stále více globalizovaném světě jsem měl to štěstí, že jsem našel osobitý styl se silným smyslem pro lokální identitu. Stavět na Madeiře je jako příprava jídla z velmi skrovných surovin: architekt je vydán napospas přírodě, nucen neustále hledat nové alternativy a příležitosti, využívat každý centimetr a přetvářet prostor,“ vyjmenovává největší výzvy projektování na „ostrově věčného jara“ dvaašedesátiletý Paulo David.

Po studiu architektury v Lisabonu a několika letech působení ve studiích známých portugalských architektů se ke konci devadesátých let vrátil zpět do rodného Funchalu, hlavního města Madeiry, kde založil vlastní architektonickou kancelář. Postupně se mu podařilo získat několik větších projektů, se kterými vzbudil velkou pozornost také v zahraničí. Není jich mnoho, každá jeho stavba si ale zaslouží zvláštní pozornost.

Pevnost na útesu

Tou nejvýznamnější realizací z dílny studia Paula Davida je Muzeum současného umění ve dvanáctitisícovém městě Calheta. Stavba byla dokončena v roce 2004 a o rok později se dostala na prestižní shortlist Ceny Evropské unie za soudobou architekturu Miese van der Rohe. Chvály se budova dočkala zejména díky svému citlivému provázání s terénem. Stojí přitom na velmi komplikovaném místě na vysokém útesu jihozápadního pobřeží, odkud jako nedobytná pevnost shlíží na širou hladinu oceánu.

V návrhu projektu, který iniciovalo hlavní město Funchal s cílem podpořit rozvoj opomíjených částí ostrova, využil David několik principů typických pro dnešní obraz celé Madeiry. Aby mohl velkou stavbu citlivě vtělit do členitého skalnatého podloží, přišel s jejím rozdělením do několika menších objektů, které spolu komunikují pomocí terasovitých úprav terénu – architektonické variace humanizované krajiny ostrova. Návštěvníci se tak mohou plynule pohybovat mezi jednotlivými částmi muzea, které kromě výstavních prostor zahrnují také auditorium, knihovnu, kavárnu, ba dokonce i velké podzemní parkoviště, aniž ztrácejí přímý kontakt s tím největším bohatstvím ostrova – přírodním prostředím. Minimalisticky pojaté objemy díky plochým střechám s vysázenými sukulenty odnikud nebrání výhledům na oceán a umožňují ještě lépe vyniknout historické stavbě stojící nad muzeem, která je součástí umělecké instituce. Zásadní roli u této stavby (stejně jako v případě dalších projektů Paula Davida) hraje materiál, konkrétně lokální tmavý vulkanický čedič, který po celé Madeiře najdete v podobě dláždění ulic, opěrných zdí i různých prvků domů.

Právě vnímavost, pokora a respekt k historii, místu a kultuře jsou přednostmi Paula Davida. Jak shrnula porota prestižní medaile Alvara Aalta, kterou v roce 2012 obdržel právě David, jeho tvorba je „připomínkou toho, že architektura může být poklidná, nenápadná, lyrická, silná a na hony vzdálená pouhému spektáklu“. To jsou koneckonců právě ty kvality, jejichž dosažení by mělo být metou architektů po celém světě.