Pokud přemýšlíte, kam během prázdnin vyrazit na rodinný výlet, máme pro vás jeden tip. Druhý největší hradní komplex vám nabídne opravdu mimořádný zážitek, jaký nikde jinde v Česku nebudete mít. Čeká tu na vás působivé spojení historické a soudobé architektury díky odvážným zásahům architektů, pro které u nás dosud nebylo pochopení.

Proti dogmatismu

Praxe a zažitý způsob přemýšlení o památkové péči u nás přežívá ještě z dob socialismu. U hradů, zřícenin a dalších historických památek se vše musí zpravidla nechat tak, jak je, a veškeré nové vstupy musejí vypadat a působit, jako by tu byly odjakživa – ať už jde o nové přístavby, nebo třeba lavičky. Tento zastaralý a dogmatický přístup ve svém důsledku nepřináší nic než pouhou přetvářku, zastírající skutečný stav věcí, bezduchou imitaci dob dávno minulých, kde není prostor pro rozvoj ani hledání nových postupů.

Soudobější přístup v otázce památkové péče se u nás prosadil zatím jen u několika málo podobných projektů, nikde se ho ale nepodařilo uplatnit v takovém rozsahu a kvalitě jako v případě zříceniny hradu Helfštýn u Týna nad Bečvou na Přerovsku. Konkrétně jde o stavební úpravy jedné části středověkého hradního komplexu, torza renesančního paláce, jehož stav byl natolik tristní, že v roce 2014 muselo dojít k jeho uzavření s ohledem na bezpečnost návštěvníků. Olomoucký kraj, majitel objektu, pak začal hledat vhodné řešení statického zajištění torza paláce a jeho zastřešení.

Po několika neúspěšných jednáních byli k projektu povoláni architekti ze zavedeného olomouckého studia atelier-r. Od Národního památkového ústavu dostali dvě základní podmínky – návrh musel zachovat torzální charakter památky a nové zastřešení nesmělo převýšit původní konstrukce paláce, aby nedošlo k narušení jeho siluety při pohledech zdálky. Ateliér vedený architektem Miroslavem Pospíšilem od začátku vsadil na kontrastní pojetí plánovaných vstupů, tak aby návštěvník mohl na první pohled rozeznat původní od soudobého.

Architekti se ovšem nedrželi pouze zadaného statického zajištění stavby, ale sami přišli s nápadem na celkové oživení památky pomocí nově vložených prvků, díky kterým mohou návštěvníci místo vnímat v úplně nových perspektivách. Torzo paláce totiž navrhli „prošpikovat“ konstrukcí nové prohlídkové trasy, po které se dostanete do dosud nepřístupných částí renesančního paláce. Soudobé architektonické zásahy tak památku neoživují jen po estetické stránce, ale zároveň umožňují mnohem hlubší osobní poznání místa svobodným pohybem po objektu bez striktně nalajnovaného směru prohlídky. Můžete si užívat rozdílnou atmosféru jednotlivých prostorů, kochat se výhledy do údolí Moravské brány a během toho se seznamovat s dějinami a historií objektu pomocí autorsky navržených informačních panelů.

O kus dál

Miroslav Pospíšil se svým týmem využil u nových prvků primárně tři základní materiály, které vhodně doplňují historické zdivo, aniž je nějak vizuálně přebíjejí. V přízemí se návštěvníci pohybují po chodnících z leštěného betonu, do horních dvou pater vedou schodiště a lávky z cortenu (rezavých ocelových plátů), který díky své patině do historického prostředí skvěle zapadá; pro podobné účely ostatně corten často využívají také v zahraničí. Třetí důležitý materiál představuje sklo, které nové konstrukce odhmotňuje a nebrání v průhledech. Potěší i vysoká kvalita zpracování lávek i vyhlídkových plošin, do kterých je také integrováno umělé osvětlení. Některé části díky perforaci propouštějí slunce do nižších úrovní, díky čemuž za slunečného počasí vzniká pěkná světelná hra.

Projekt vyvolal neobvykle velký zájem také u zahraničních médií. Autoři totiž dokázali velmi neotřelým způsobem propojit funkční a estetickou stránku věci a zároveň posunout dnešní diskurz obnovy objektů kulturního dědictví u nás o významný kus dál. Zároveň je ale potřeba zdůraznit, že příklad z Helfštýna nenabízí univerzální recept, zacházení s památkami vyžaduje pokaždé citlivý a především individuální přístup. V každém ohledu ale inspiruje svou odvahou, která tuzemskému prostředí chybí jako sůl.