Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský… Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat.
Když si zajdete ve Vídni do muzea Sigmunda Freuda, tak nejlepší pohledy, které si tam můžete koupit, jsou od Jiřího Slívy: třeba dr. Freud při psychoanalýze dr. Kafky, jenž leží ve vaně spolu s podivným broukem, na nějž chudák Franz vytřeštěně hledí. Toto spojení absurdity s humorem, vážnosti s nonsensem, starosvětské elegance s jistou naivitou, to je Slíva v čistém podání, jak ho člověk má rád a hned bezpečně pozná.
Poslední české město na Labi zažívá duchovní obrodu, respektive ji zažívá jeho malá, avšak viditelná část. V centru města se konají pravidelné bohoslužby pod širým nebem, které vede bývalý „pouliční rváč“ a bývalý uživatel drog René Ferko (40). Je veden, jak říká, „božím plánem“, který chce probudit Romy ke křesťanské víře, skrze Romy probudit Čechy a nakonec třeba celou Evropu.
Bob Dylan na stará kolena pořád umí překvapovat, je to podle mě také tím, že překvapit, nebo dokonce šokovat nebývá jeho záměrem, prostě dělá, co musí. Nedávno začal psát na X (dříve Twitter) i něco jiného než promo oznámení, která dřív na jeho účtu výhradně byla. Činí tak spíš sporadicky, většinou sdílí suše (a proto i zábavně) podané momentky z cest. Byl na večeři a chutnalo mu, v hotelovém výtahu v Praze jel spolu s hráčem Buffalo Sabres. V Paříži se Bob Dylan šel podívat na koncert Nicka Cavea a The Bad Seeds.
Klesá inteligence, chřadnou vášně. Luigi Zoja, jeden z nejvýznamnějších psychoanalytiků, si všímá, že západ čelí nejen ekonomické stagnaci. I naše nitro je jedna velká recese. Zatímco po značnou část dvacátého století rostla inteligence, od devadesátých let nejprve stagnuje a následně padá. Sexuologové si navíc všímají, že napříč společností uvadá zájem o sexualitu.
Dva kluci, kteří přijeli z Česka, vylezli na vagon vídeňského metra, na jeho střeše projeli několik stanic, zvláště vzrušující to určitě bylo, když projížděli v tunelu, to byli úplně přitisknuti a museli mít pocit, že jsou v akčním filmu. Pak se vítězoslavně zvedli, otočili se proti směru jízdy, takže neviděli, že vlak bude projíždět pod ještě jedním pilířem. Ten je vzápětí srazil. Všechno to na mobil natáčel za nimi jedoucí kamarád. Zachytil i ta už bezvládná těla, se kterými vlak ve stanici zastavil. Dva dny nato zemřel první kluk, včera agentury přinesly zprávu, že zranění podlehl i ten druhý. Také se psalo, že „bojují o život“. Ne, o jejich životy bojovali zdravotníci. Oni ty své životy zahodili. Na jeho začátku.
David Zábranský napsal za posledních dvacet let skoro tucet románů. Jiné literární žánry neuznával. Měly úspěch? Ani moc ne. Psal je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to vypadalo. Ven a za rok reparát, volali pokaždé recenzenti…
Od objevu před osmi lety přitahuje hvězdný systém TRAPPIST-1 velkou pozornost astronomů díky jeho potenciálu podporovat život. Kolem chladné červené trpasličí hvězdy obíhá sedm kamenných exoplanet, které mají velikost podobnou Zemi. Některé z těchto planet se nacházejí ve vzdálenosti, kde by mohly mít atmosféru a vodu. Zatímco někteří vědci používají vesmírný teleskop Jamese Webba – špičkovou observatoř provozovanou NASA ve spolupráci s evropskými a kanadskými partnery
Dvacáté století se neslo na vlně medicínských objevů a technologického pokroku. Přes hrůzné události tak docházelo ve vyspělých zemích k prudkému růstu naděje na dožití. I v Česku došlo k prodloužení očekávané délky života při narození o téměř třicet let. Jenže představám, že pokrok a technologie potáhnou tento růst i ve 21. století a lidé se budou těšit na žití do 120 let, je konec. Tvrdí to alespoň nová studie, která zkoumala růst střední délky života v devítce zemích s obzvláště dlouho žijícími populacemi.
Vážení spoluobčané, tento dopis je datován na svátek sv. Ludmily, naší první světice a zároveň našeho prvního křesťanského státníka. Jde mi o to, aby se určitě dostal ke čtenářům v den sv. Václava, dědice České země, vladaře, který se stal vzorem a úměrou všech našich vladařů. Není třeba připomínat, že ho vychovala právě jeho babička, sv. Ludmila.
Dobrovolná smrt známého, úspěšného, respektovaného a oblíbeného psychologa R. P. otřásla zajisté nejen těmi, kdo ho znali a měli rádi. Neskutečná tragédie je to především pro jeho nejbližší. Každý by měl být maximálně ohleduplný, zdrženlivý, nesoudit, nejlépe mlčet – což je v čase sociálních sítí již bohužel čistou utopií: každá věc s takovým potenciálem stává se veřejnou potravou se všemi možnými následky.
Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.
„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí. Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.
Na dně Tichého oceánu se nachází oblast, kde vzniká kyslík. A to bez řas či dostupnosti slunečního záření. Tým vědců, který zkoumá ekosystémy na mořském dně o fenoménu věděl od roku 2013, ale považoval jej za chybu senzorů. Po opakovaném měření však publikoval závěry svého výzkumu v odborném časopise Nature Geoscience upozorňuje Nature. Za tvorbou kyslíku na mořském dně stojí tzv. manganové konkrece s vysokým obsahem vzácných kovů.
Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.
Nejlepším místem pro život v Česku je potřetí po sobě Praha. Na druhé místo se z loňského čtvrtého posunul Jihomoravský kraj, na třetí sestoupil z loňské druhé pozice Královéhradecký kraj. Ve srovnávacím výzkumu Místo pro život, který provádí analytická agentura Datank, se poslední stejně jako loni umístil Karlovarský kraj. Výsledky 14. ročníku výzkumu v úterý pořadatelé vyhlásili v Praze. Pořadí vzniká na základě sociálních a enviromentálních kritérií a spokojenosti obyvatel.
Situace „stárnoucího bílého muže“ je tak nelehká, ba svízelná, že mu přichází na pomoc píšící psychoterapeutka Iva Hadj Moussa svou knihou Těžké duše. To je samozřejmě řečeno s nadsázkou: Hadj Moussa (to příjmení je od manžela, což tu píšu jaksi pro orientaci, sama je původem z Milevska) je nejen profesní „léčitelkou duše“, ale již, dalo by se říci, zavedenou spisovatelkou. Napsala tři úspěšné prózy, tato je čtvrtá, má své čtenáře a svůj styl, který je účelný, nekomplikovaný, srozumitelný, přímočarý. Psaním se zjevně baví, ale nepíše jen pro sebe, představa, že je její „píšící já“ centrální osou vesmíru, je jí dost vzdálená, naopak typický je pro ni nadhled, odstup a jaksi „zdravá mysl“, což neznamená, že nemá se svými postavami soucit, právě naopak, prostě psychoterapeutka.
Astronomové ho přirovnávají - také kvůli jeho vnější podobnosti - k Hvězdě smrti z Hvězdných válek, ale ukazuje se, že by mohl být pohostinnější, než se dříve zdálo: Mimas, malý Saturnův měsíc, obsahuje podle studie zveřejněné ve středu pod svým ledovým povrchem nejspíš tekutý oceán, ideální pro výskyt života, napsala agentura AFP. Mimas se tak připojil k rodině vzácných měsíců ve Sluneční soustavě, které pod svým ledovým příkrovem ukrývají tekutou vodu:
Praha v žebříčku měst podle kvality života klesla na 71. příčku mezi 241 městy, která hodnotila společnost Mercer. České hlavní město spolu s Varšavou a Budapeští v posledních letech zaznamenaly mírný pokles v důsledku hospodářské nestability, neklidné politické situace či sociální nerovnosti, tvrdí společnost, která žebříček sestavuje na základě vyhodnocení kvality života z hlediska zaměstnaných cizinců a jejich rodin. V čele žebříčku je rakouská metropole Vídeň, následovaná švýcarským Curychem a novozélandským Aucklandem.
Každý šestý Čech se domnívá, že se lidé měli před rokem 1989 lépe. Víc než polovina je ale přesvědčena o opaku. Skeptická k vývoji po roce 1989 je především nejstarší generace a také lidé s nižším vzděláním a nižšími příjmy. Vyplývá to z průzkumu agentury STEM/MARK pro Festival svobody, uskupení občanských organizací, které každoročně pořádají největší vzpomínkové akce k připomínce 17. listopadu po celé České republice. Průzkumu se zúčastnilo 511 respondentů ve věku od 15 do 64 let. Jeho výsledky oznámil mluvčí Festivalu svobody Marek Cieslar.
Jsme zemí, která se proti časům před covidovou pandemií roku 2020 zvedla nejméně z celé EU. Teprve v posledním čtvrtletí se ekonomice podařilo dosáhnout úrovně té doby. Jako úplně poslední z celé EU. Všichni se zvedli a vrátili na původní úroveň před námi. Ti výrazně bohatší i ti výrazně chudší. Prožíváme největší pád životní úrovně ze všech zemí Unie. Stále máme jednu z největších inflací. Nic z toho se nám nepřihodilo jen složitými vnějšími okolnostmi jako deglobalizace, válka na Ukrajině, energetická krize nebo evropský Green New Deal. Všechny ty složité vnější podmínky zasahují všechny evropské země.
Hned dvě ministerstva finalizují návrhy, které mají posuzovat životní styl českých občanů. Zatímco ministerstvo zdravotnictví chce jít cestou vyšších „odměn“, možná radikálnější návrh se dokončuje na ministerstvu financí. Ten by totiž teoreticky mohl i „trestat“ ty, kteří se podle stanovených kritérií nebudou chovat. Například tím, že by museli dočasně platit vyšší odvody na zdravotním pojištění.
Pražská čtvrť Vinohrady se umístila na 28. místě v žebříčku "nejvíce cool míst" na světě, který každoročně připravuje prestižní cestovatelský magazín TimeOut. Redaktoři časopisu oslovili přes 12 000 cestovatelů, odborníků, místních i náhodných občanů ve světových metropolích, a zeptali se jich na to, kde najdou nejlepší jídlo, zábavu, ubytování, kulturu či komunitní vyžití. Na prvních příčkách se poměrně překvapivě umístila kolumbijská čtvrť Laureles v Medellínu, dublinská část Smithfield nebo populární čtvrť Carabanchel v Madridu.
Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?
Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera. Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet.
