Jsme zemí, která se proti časům před covidovou pandemií roku 2020 zvedla nejméně z celé Evropské unie. Teprve v posledním čtvrtletí se ekonomice podařilo dosáhnout úrovně té doby. Jako úplně poslední z celé Evropské unie. Všichni se zvedli a vrátili na původní úroveň před námi. Ti výrazně bohatší i ti výrazně chudší. Prožíváme největší pád životní úrovně ze všech zemí Unie. Stále máme jednu z největších inflací. Nic z toho se nám nepřihodilo jen složitými vnějšími okolnostmi jako deglobalizace, válka na Ukrajině, energetická krize nebo evropský Green New Deal. Všechny ty složité vnější podmínky zasahují všechny evropské země. My se s nimi ale zjevně vyrovnáváme hůř. Ukazují to všechny výsledky z ekonomiky a životní úrovně.

Veřejná debata se točí kolem toho, kde všude selhává stát. Jak se nám vymkly z kontroly státní dluhy a schodky rozpočtu. Jak dlouhodobě bez ohledu na to, jak je na tom ekonomika, utrácíme podle odhadů Národní rozpočtové rady vedené Mojmírem Hamplem zhruba o 220 miliard korun víc, než dokážeme vybrat na daních. To je strukturální schodek. Máme stát, který utrácí nad své poměry. To nejsou investice, které by se nám vracely v lepší infrastruktuře nebo lepších službách státu. To je schodek z čistého provozu a fungování státu. Z povinných výdajů. Především penzí, sociálních dávek a státních dluhů. Na čím dál větším množství případů se ukazuje, že stát nefunguje dobře, a pro vládu je složité až nemožné zásadně otočit kurz. A tak se politická debata smrskla na probírání konsolidačního balíčku, který neřeší žádné strukturální problémy. Jen brzdí růst rozpočtových schodků. Zmírňuje nesoulad mezi tím, co stát utratí, a tím, co dokáže od lidí a firem vybrat. Bohužel to z velké části dělá zvyšováním téměř všech daní.

Naivní sázka na stát

Jenže na špatně fungující stát se nedá hodit všechno. Náš problém je hlubší. Nemáme dost silných firem, které jsou schopné dosahovat vysoké produktivity práce, prodávat zboží či služby s vysokou přidanou hodnotou. A uspět s nimi na světovém trhu. Protože jsme malá ekonomika, která si na rozdíl třeba od výrazně většího Polska nebo Francie sama nevystačí, pro úspěch bude potřebovat být schopná vyvážet. Ten, kdo může zvednout zemi k prosperitě, není sebelepší vláda. Ta k tomu v ideálním případě může jen vytvářet podmínky. V horším případě může podnikatelům ztěžovat život a připravovat je byrokracií o energii. Žádné státní nalévání peněz do ekonomiky a víra, že to přinese úspěch, nefunguje. „Bylo by naivní doufat, že přijde stát a pomůže nám být jako ekonomice produktivnější. Problém je v tom, že se nám nechce,“ popsal trefně na nedávné debatě Forbesu hlubší příčinu ekonomické stagnace hlavní ekonom Generali CEE Miroslav Singer. „Když vedeme debatu o rozpočtu, přemýšlíme, jak zkrouhnout platy bohatým. Když jako firmy investujeme do digitalizace, tak jenom proto, abychom ušetřili, nikoli abychom mohli dělat s tím, co máme, víc. Mám pocit, že abychom byli produktivnější, musela by přijít nějaká větší krize.“

Miroslav Singer správně upozorňuje, že problém není zdaleka jen v politice, ale hlouběji ve společnosti. V mentalitě. Nemáme dost energie, nápadů a vůle, z nichž by se rodily úspěšné firmy. Ten zásadní problém se jmenuje produktivita a přidaná hodnota. Ty dělají bohaté lidi, firmy, země. Produktivita je hodnota, kterou člověk svou prací vytvoří a někdo zcela konkrétní je to od něho ochoten koupit za cenu co nejvíc převyšující náklady, které do toho musel investoval. Je to to, jak dokážeme čas, energii a zdroje, které máme k dispozici, co nejlépe využít. To dělá země bohatými. A přesně nad tím v poslední době málo přemýšlíme. Z mezinárodního srovnání je zjevné, že ty nejproduktivnější země jsou ty nejbohatší. Podle žebříčku za rok 2022 z dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je nejproduktivnější zemí v přepočtu na obyvatele Lucembursko. Na každého občana připadá za rok vytvořená hodnota 134 754 dolarů (3,099 milionu Kč). Následuje Irsko se 106 456 dolary (2,448 milionu Kč). V Norsku je to 79 201 dolarů, ve Švýcarsku 77 324 dolarů, v USA 69 288 dolarů, v Dánsku 64 651 dolarů, v Nizozemsku 63 767 dolarů. My jsme se 44 261 dolary (1,018 milionu Kč) na čtyřiadvacáté pozici.

Tajemství malých produktivních zemí

Proč vypadají první místa žebříčku právě takhle? Jsou to buď země, kde jsou dlouhodobě z mnoha různých důvodů tak dobré podmínky, že se tam stahují firmy z jiných zemí, v nichž podmínky tak výhodné pro byznys nejsou. Tady hraje roli stát. Těmi podmínkami jsou zpravidla výhodné daně a velká právní jistota při vymáhání závazků. Do této skupiny patří Lucembursko a Irsko. Místa, která hostí centrály různých mezinárodních firem. V Lucemburku mimochodem mají své obchodní firmy pro mezinárodní transakce i čeští energetici. Ani jedna z těchto zemí nemá žádný velký inovativní byznys, nedominuje v nápadech. Vydělává na dobrém prostředí. To je hodnota, kterou tam dlouhodobě vytváří politika a stát. Další státy z prvních míst žebříčku jsou už centra nápadů a firem vytvářejících vysokou přidanou hodnotu. Švýcarsko a Dánsko mimo jiné v biotechnologiích a farmacii. Nizozemsko v technologiích. Jestli má někdo šanci stát se evropským lídrem v čipech, je to právě tamní firma ASML, po které závistivě pokukuje francouzský prezident Emmanuel Macron; nevynechal ji při poslední státní návštěvě Haagu.

Pozoruhodné je, že s výjimkou Spojených států jsou všechny ty nejproduktivnější země světa malé co do počtu obyvatel. Většina je menší než my. To ukazuje, že takové státy se mohou ekonomicky otáčet a přizpůsobovat době snáz než velké ekonomiky typu Německa. Takže jestli máme někde hledat inspiraci pro příští prosperitu, je to jeden ze dvou modelů, které ty nejproduktivnější země nabízejí. Buď sídelní ekonomika typu Irska či Lucemburska, nebo naopak byznysoví a inovativní lídři typu Nizozemska, Dánska a Švýcarska.

Silné české značky

Prosperitu přinese jen co největší počet vysoce produktivních firem s vysokou přidanou hodnotou. I my takové máme. Jen zatím bohužel netvoří většinu české ekonomiky. Jsou to ale vzory, které mohou inspirovat ostatní. Prosperita je stejně jako negativní vlastnost nakažlivá, ne náhodou se úspěchy zpravidla rodí v hot spotech, kde se ti lidé vzájemně ovlivňují a vytvářejí atmosféru. Ikonou tohoto typu firem u nás byl dlouhodobě Avast, výrazný globální hráč v antivirových programech. Už v roce 2012 založil vývojář Josef Průša firmu Prusa Research, která je druhým největším výrobcem 3D tiskáren na světě s obratem téměř tři a půl miliardy korun. Miliardové obraty ze světa má i rychle expandující softwarová firma Y Soft, kterou založil Václav Muchna. V počítačových hrách a grafice se ve světě prosadila i společnost Bohemie Interactive, jejíž majitelé Marek Španěl a Slavomír Pavlíček vlastní přes SPM MEDIA i Echo Media.

Ve zdravotnických technologiích pro kardiologii nebo estetickou medicínu je ve světě mimořádně úspěšná společnost BTL, kterou už v roce 1993 založil Jan Vild. V tendrech na přístroje dnes poráží velké americké firmy a v pětašedesáti pobočkách po celém světě zaměstnává dva a půl tisíce lidí. Podobných příběhů se dá najít víc. Ty firmy spojuje, že dominantní část tržeb mají ze zahraničí. Nespoléhají se na stát, veřejné zakázky nebo dotace. Jejich zakladatelé a majitelé sice obchodují všude po světě, ale žijí v Česku a zajímá je, kam země směřuje. Někteří se i snaží to směřování ovlivňovat. „Obávám se, že Evropě ujíždí vlak, a nejhorší na tom je, že jí to ani moc nevadí. Je potřeba změnit mindset celé společnosti a udělat z Evropy trochu inovativnější region. Protože když v široké společnosti není chuť něco řešit, tak se na to i firmám a vládám obtížně reaguje. V Evropě máme také zažité, že není správné vyčnívat z davu. Jenže když všichni dělají plus minus totéž, nikdy nic převratného nevymyslí,“ říká Václav Muchna.

Ta inovativní, ve světě úspěšná, na státě nezávislá je bohužel menšina české ekonomiky. Pro prosperitu nutně potřebujeme, aby se stala většinou. Jak přesně říká Miroslav Singer, potřebujeme změnit myšlení a začít uvažovat, jak z toho, co máme, vytěžit co nejvíc. Jak nejlépe využít svých předností. V současné vyhrocené době i té přednosti, že jsme jednou z nejbezpečnějších zemí Evropy. Ve schopnosti obchodovat jsme v historii zrovna nevynikali, ale dnešní doba se sílícím vlivem umělé inteligence je a bude technologická. A zrovna tady se i na příkladech těch úspěšných českých firem ukazuje, že stát se technologickým centrem Evropy může být jednou z našich ambicí, k nimž máme předpoklady. K vysoké produktivitě a prosperitě nám naopak nepomůže, když se sem za státní miliardy budeme snažit přitahovat výrobce čipů, aby tady postavili svoje továrny.