V politice a možná i v životě vůbec končí „éra pokrytectví“. Možná se blíží čas, kdy vlastně nebude možné. Měla by to být dobrá zpráva, jenomže lidské aspirace, pokusy dosáhnout nějakého vyššího stavu lidství mají nepříjemnou tendenci obracet se ve svůj protiklad.
Dvanáct obsáhlých románů. Dvě desítky novel. Reportáže, fejetony, úvodníky, články, črty. Překlady do téměř šedesáti jazyků. Nebývalý čtenářský úspěch. Nobelova cena za literaturu. Státní pohřeb. Filmové a komiksové adaptace. Společný jmenovatel: Henryk Sienkiewicz.
Minulou neděli to byl na železniční trati Praha – České Budějovice slavný den. V jízdním řádu se objevilo pět expresů, které zvládnou cestu za hodinu a 58 minut. „Po lince Praha–Ostrava je trasa do Budějovic druhou linkou schopnou konkurovat automobilové dopravě,“ hlásí oborový časopis Železničář.
V pondělí 5. prosince vystoupil na Liverpool John Moores University guvernér britské centrální banky Mark Carney. „Setkáváme se tady dnes během prvního ztraceného desetiletí od roku 1860. V posledních deseti letech rostly reálné příjmy nejpomalejším tempem od poloviny devatenáctého století...
Matka v prostém národním kroji drží v náručí malé dítě, jež saje z jejího odhaleného prsu. V pozadí se v oblaku, z nějž vycházejí paprsky či zář, vznáší jiná matka, sama Bohorodička s malým Ježíškem. Na druhé straně výjevu je umístěné trojvrší s dvojramenným křížem.
Situace je vážná. Všichni to tak trochu vědí – nebo alespoň tuší. Kam bychom se jenom mohli z té dnešní přiotrávenosti, z té krize pohnout? A za kým? Tápeme, ale naštěstí je tu on, máme prostě kliku. Jiří Paroubek projevil ochotu se do strany, z níž odešel, zase vrátit a pomoci jí dosáhnout bývalé slávy.
Referendum, v němž první prosincovou neděli Italové při rekordně vysoké účasti odmítli ústavní změny, bylo jen předehrou. Důležitější než samotný předmět plebiscitu, jímž bylo zjednodušení velmi těžkopádného italského vládnutí, bylo to, že s ním spojil svoji politickou kariéru premiér Matteo Renzi.
Pokud si tzv. fake news (viz článek na str. 8–11) představíme jako cihly, stavba, která z nich podle mnoha ustaraných pozorovatelů vzniká, se jmenuje „postfaktuální“ či „postpravdivá“ politika. Údajně právě vstupujeme do éry, kdy v politice a veřejném životě začínají větší roli než objektivně změřitelná a dokazatelná fakta hrát emoce.
Německý úředník je ztělesněním neotřesitelného řádu a nezbytným předpokladem moderní občanské společnosti. Na této maximě postavil teorii státu před nějakými sto lety sociolog Max Weber.
Konec Fidela Castra nebyl tragický, asi si takový nezasloužil. Ke skutečné tragédii totiž patří nějaká velikost, kdy se projeví drtivá síla osudu – Král Lear pochopí, že o všechno přišel kvůli své pýše, a kvílí na vřesovišti, otřesený tím poznáním, Oidipus v hrůze pochopí, po jaké cestě ho bohové vedli a probodne své oči, jež to neviděly.
Občas to vážně vypadá, že zdravý rozum, racionální přístup ke světu, respekt k faktům a chápání událostí v jejich historických a kulturních souvislostech nemají v dnešní době šanci. Nikoli proto, že v amerických prezidentských volbách vyhrál Donald Trump, ale proto, jaké nesmysly se kvůli tomu na nás každodenně snášejí z médií.
Naše jižní sousedy čeká 4. prosince, tedy tento víkend, reparát prezidentských voleb. V těch – jak známo – 22. května zvítězil bývalý předseda Zelených Alexander Van der Bellen naprosto těsným rozdílem šesti desetin procentního bodu (50,3 % : 49,7 %) nad kandidátem Svobodných (FPÖ) Norbertem Hoferem.
Ve dnech 9. a 10. listopadu 2016 proběhl další z tzv. Průmyslových dnů Armády ČR. Jedná se o neveřejnou akci, kde se dodavatelé vojenské techniky setkávají se zástupci ozbrojených sil a srovnávají nabídku a poptávku. Tentokrát šlo o otázku protivzdušné obrany, která se řadí mezi hodně zanedbané položky v českém arzenálu. S tím ale silně kontrastují současné plány, podle nichž se má PVO konečně zbavit pozice „popelky“.
Ze sledování prvních kroků nově zvoleného amerického prezidenta člověk může vyšilovat, smát se jim anebo taky žasnout. Pro všechno jsou samostatné důvody. Je třeba rozlišovat, co se děje na hladině, kde se můžou pěnit vlny, a co se děje pod hladinou, kde mohou nabírat sílu úplně jiné proudy.
Francie je zemí, kde jsou lidé zvyklí nespokojenost projevovat hodně otevřeně. Své názory se na rozdíl od Britů, Američanů nebo Němců nestydí otevřeně přiznat v obavách, že za ně budou kádrováni. Šéfka Národní fronty Marine Le Penová už dávno není v médiích hlavního proudu a mezi elitami, které udávají tón veřejné debaty, ostrakizovaná.
První prosinec tohoto roku byl v Česku určen jako den, kdy začíná chaos. Naplánován byl největší experiment v dějinách tuzemských počítačových sítí, na jehož výsledku závisí osud a prosperita stovek tisíc podnikatelů. Už před jeho spuštěním je více než pravděpodobné, že experiment se vymkl kontrole.
Sereď je město s poněkud legračním jménem: Čech si může posměšně myslet, že jde o slovenský přechodník minulý oné činnosti, ale takový Maďar když řekne „szeretlek“, znamená to „miluji tě“,což ale nejspíš nemá nic společného se Seredí.
Napínavou otázkou pro příštích jedenáct měsíců zbývajících do sněmovních voleb je souboj ANO a ČSSD. A vedle toho i záhada, co se stane na poli určeném pro tzv. pravicového voliče, které dnes z podstatné části leží ladem. Jednoznačně k pravici se stabilně hlásí asi třetina Čechů.
Ve vyspělém světě patříme k lidem, kteří jsou s ohledem na své výkony ochotni pracovat za velmi málo peněz. Kdyby firmy dávaly na platy tolik jako v Německu, rozdělily by za rok mezi zaměstnance navíc 500 miliard korun. To je bezmála polovina státního rozpočtu.
Kdybych měl napsat jedno jméno, které nejlépe charakterizuje bloudění, hledání a nalézání intelektuála 20. století, napsal bych Arthur Koestler. Jeden z nejzajímavějších a nejpodnětnějších dobrodruhů – myšlenkových i praktických – minulého století, vynikající spisovatel a esejista je přitom v této zemi jen málo znám.
V záplavě reakcí na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem dominovala v zásadě tři slova – překvapení (respektive šok), revolta a nejistota. Překvapení panovalo nad výsledkem voleb, který téměř nikdo nepředvídal ani nečekal. Revoltou proti establishmentu je výsledek vysvětlován.
V prvním listopadovém týdnu hostilo čínské město Ču-chaj další ročník velké letecké a zbrojní výstavy China Air Show. Pozornost poutal obor, v němž Čína dělá dramatický pokrok, a to mezi bezpilotní letadla.
Ústředním momentem našich nejnovějších dějin byl 17. listopad 1989. Jeho klíčové výsledky – změna politického systému, nová orientace zahraniční politiky a proměna hospodářství – byly podmíněny něčím ještě důležitějším – návratem schopnosti tvořit vlastní dějiny, rozhodovat o sobě samých.
Když Charles Dickens psal jeden z nejúspěšnějších románů všech dob Příběh dvou měst uvedl jej pověstnými větami: „Byly to nejlepší časy, ale byly to také nejhorší časy, byl to věk moudrosti, ale i bláznovství, byla to doba víry i neuvěřitelnosti, bylo to období světla a bylo to období temnoty, bylo jaro naděje a zima zoufalství, všechno bylo před námi a nic nebylo před námi, všichni jsme šli rovnou do Nebe, a všichni jsme šli úplně opačným směrem – v krátkosti byla to doba podobná dnešku….“
Na vztahu politika a masy stoupenců často bývá také něco sexuálního – vystoupit před skandující dav, svými slovy kormidlovat jeho emoce, dospět s ním ke společnému „vyvrcholení“. Asi to člověka nějakým způsobem uspokojí, a ani nemusí být nějaká temná diktátorská postava.
Ve čtvrtek, dva dny po volbách, vyšly The New York Times s titulkem „Demokraté, studenti a zahraniční spojenci tváří v tvář realitě Trumpova prezidentství“. The New York Times jsou stále považovány za nejdůležitější americké noviny, nevnímají samy sebe jako lokální newyorské noviny.
Málokdy má člověk tolik příležitostí popřemýšlet o lidském charakteru a vůbec humanitě, zákonitostech dramatu, historii národů a jejích souvislostech a dalších hlubokých otázkách jako při sledování fotbalu. Je-li to kopaná pánská, je možno navíc zvažovat i různé podoby ideálu mužnosti a jejich proměny v čase.
Když jsem si nedávno v pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidí“ postěžoval, že abrahámovská náboženství se na rozdíl třeba od buddhismu málo věnují environmentálním problémům, vysloužil jsem si celou řadu rozhořčených reakcí. Z toho ani jedna nebyla od židů a křesťanů.
V dubnu 1923 byla Jiřímu Wolkerovi diagnostikována tuberkulóza plic. V polovině června odjíždí do Vysokých Tater a v Tatranské Poliance se stává pacientem dr. Michaela Guhra. Zbývá mu půl roku života, který vlastně celý prožije tady, s výhledem na štíty, na nichž se od té doby nic nezměnilo, a co svět světem bude, také se nezmění.
Tolik názorových sporů nezaplavilo veřejný prostor snad nikdy. V jedné věci se přesto shodnou – a to v obavách, že demokracie je u nás vážně ohrožena. Ohrožení demokracie a svobody bylo důvodem, proč se o státním svátku zaplnilo Staroměstské náměstí v Praze.
