Dvanáct obsáhlých románů. Dvě desítky novel. Reportáže, fejetony, úvodníky, články, črty. Překlady do téměř šedesáti jazyků. Nebývalý čtenářský úspěch. Nobelova cena za literaturu. Státní pohřeb. Filmové a komiksové adaptace. Společný jmenovatel: Henryk Sienkiewicz.

Polský prozaik je u nás známý především coby autor historických románů. Nakonec právě za ně získal jako první Slovan cenu švédské akademie, a to paradoxně v době, kdy Polsko na politické mapě Evropy neexistovalo. Sienkiewicz – jako každý klasik – budí doma řadu negativních reakcí. Ovšem slova literárních kritiků či kolegů neměla nikdy vliv na jeho popularitu mezi čtenáři. Byl čten, citován v každodenním životě a – nebojme se toho slova – milován. Vždyť na pětadvacáté výročí jeho literárního působení – v roce 1900 – se Poláci složili a věnovali autorovi zámeček Oblęgorek. Sám autor však zaujímal vůči své slávě poměrně rezervovaný postoj. Když se na stránkách novin objevovaly jen zprávy o jeho spisovatelském jubileu a bojích v Číně, prohlásil: „Číny a Sienkiewicze už mám dost!“

V té době vydal svoji slavnou Trilogii z doby první Rzeczpospolité (1569–1795) a turbulentního sedmnáctého století, jež se odehrává za časů Chmelnického povstání, švédských válek a střetů s Tureckem. Ale také ve světě nejznámější román Quo vadis o pronásledování prvních křesťanů a Křižáky, jimž vévodí pro Poláky vítězná bitva u Grunwaldu. Mimochodem, v roce 1900 je také zahájeno vydávání jeho sebraných spisů v češtině, v nakladatelství Edvarda Beauforta. To bylo Sienkiewiczovi padesát čtyři. Zemřel přesně před sto lety, v roce 1916. Tedy pár let před tím, než Polsko opět získalo nezávislost, za niž vděčilo i svému světově proslulému spisovateli. Není tedy náhoda, že letošní rok polský Sejm vyhlásil rokem Henryka Sienkiewicze.

S Jiráskem na Parnasu

Srovnání s Aloisem Jiráskem se nabízí. Nutno ovšem zdůraznit, že podobná je především jejich pozice uvnitř domácí – polské či české – literatury a společnosti. Ve světě je Sienkiewicz nepochybně známější. Jiráskovi naopak čtyři nominace na Nobelovu cenu přinesly spíše více kritiky a útoků než slávy. Oba romanopisce spojuje především to, že vytvořili velmi životný a kompaktní obraz národních dějin. Jako Jirásek učinil ústředním bodem českého příběhu husitskou éru, napájel Sienkiewicz národního ducha z představ o hrdinských bitvách sarmatské šlechty s různými nájezdníky. Jedním z dominantních principů jejich děl je také slovansko-germánský antagonismus a oba s oblibou nechávají velké dějiny protínat s těmi malými a rozvíjejí čtenářsky oblíbené milostné motivy. Jejich romány mívaly stejnou váhu jako historické spisy a v obou případech se jedná o výrazně heroickou a romantizující interpretaci historických událostí. Vyčítána pak bývá Sienkiewiczovi i Jiráskovi volná práce s historickými fakty a zjednodušené nahlížení společnosti a konfliktů, které se v ní odehrávaly.

Paralela s Jiráskovým dílem se oficiálně objevila již v souvislosti se Sienkiewiczovou smrtí a za života českého romanopisce. Když mohly být Sienkiewiczovy ostatky převezeny ze Švýcarska do Polska, vedla jejich cesta v roce 1924 i přes Československo (České Velenice, Třeboň, Lomnici nad Lužnicí, Veselí nad Lužnicí, Soběslav, Tábor, Benešov, Říčany a Hostivař). Tehdejší ministr kultury Ivan Markovič pronesl nad autorovou rakví: „I my chápeme sílu povzbuzení, jaké národ v těžkých dobách čerpá z životadárného pramene tvorby svých velkých spisovatelů, vždyť na slovanském Parnasu stojí hned vedle Sienkiewicze náš Alois Jirásek.“ Věnec do panteonu Národního muzea, kde byla rakev vystavena, zaslal i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Autor Quo vadis je u nás oblíbený dodnes, přeložena byla téměř všechna jeho díla, některá z nich i několikrát, reedice zásadních románů proběhla v nedávných letech. Příští rok by měl také vyjít příspěvek k méně známé kapitole Sienkiewiczovy tvorby, výbor z publicistiky. O jeho oblibě ostatně svědčí i to, že v málokteré české domácí knihovně nenajdeme alespoň jednu jeho knihu. (Zkuste si tento test provést ve vlastní knihovničce.)

V knize, na plátně, nebo v bublinách?

Dnes často z literárních kruhů slýcháme stesky a volání po „velkém románu“, který by přinesl nový zastřešující příběh pro naši současnost. Všichni ale tak trochu tušíme, že časy, kdy náklad románu středoevropského spisovatele dosáhl ve Spojených státech v době autorovy smrti půl milionu výtisků (a byl přeložen, kromě mnoha dalších jazyků, do japonštiny a arabštiny, jako tomu bylo v roce 1916 s Quo vadis), jsou dávno pryč. Také si jen stěží a bez ironického úsměvu dokážeme představit, že by současný nově zvolený americký prezident prohlásil, že například poslední román Olgy Tokarczukové mu během kampaně pomohl pochopit, že různé národy a kultury se mohou navzájem obohacovat. A je to lepší, než aby se pronásledovaly. A přitom Theodore Roosevelt napsal Jeremiahu Curtinovi, prvnímu americkému překladateli děl Henryka Sienkiewicze: „Když už je kampaň za námi, musím Vám sdělit, že jsem během ní opakovaně nacházel útěchu ve Vašich skvělých překladech Sienkiewiczových románů. (…) Kdybyste mu někdy psal, chci, abyste mu řekl, jak moc pomohl prezidentskému kandidátovi během velmi vyčerpávající kampaně. A také mu řekněte, že ve válce proti Španělsku jsem vedl jednotku mužů, kteří by si získali uznání i ve společnosti takových bojovníků jako Zagłoba nebo rytíř z Bohdance.“

Nicméně i na příkladu Sienkiewicze si můžeme povšimnout změny, jež se za posledních sto let odehrála. Velké příběhy pro masy se nevyprávějí slovy, ale obrazy. I proto je smutnou pravdou, že ačkoli je dnes autorova Trilogie v Polsku povinnou četbou, školáci se spíše podívají na některou z mnoha polských filmových adaptací. Na druhou stranu nutno dodat, že některé patří mezi výjimečná díla. Například Křižáci Aleksandra Forda (1960), které režisér Martin Scorsese vybral mezi jednadvacítku nejlepších filmů v dějinách polské kinematografie a je to dodnes nejnavštěvovanější polský film v historii (do roku 1987 ho v kinech vidělo třicet dva milionů diváků), nebo Potopa Jerzyho Hoffmana (1974) s Danielem Olbrychským v jedné z hlavních rolí, nominovaná na Oscara v kategorii zahraničních filmů. O Sienkiewiczovy romány se filmový průmysl zajímal od počátku. Již v roce 1912 vznikla první – italská – adaptace Quo vadis, ačkoli ještě v podobě němého filmu. Z mnoha dalších filmových převodů je slavná především americká verze stejného románu režiséra Mervyna LeRoye (1951) s osmi nominacemi na Oscara.

Sienkiewiczův bohatý jazyk a obraznost však představují překážku nejen pro čtenáře digitálního věku. Problém s přístupností jeho textů pro mladé řešili už polští exulanti v padesátých letech. V brazilské Curitibě vyšla v roce 1955 kniha Pouští a pralesem v obrázcích, jejímiž autory byli kněží Józef Góral a Filip Dachowski. Oba cítili nutnost polskou mládež seznámit se zásadním dílem polského klasika, ale zároveň tušili, že by pro ně originální jazyk byl příliš složitý. Proto mu pomohli formou obrázků a zjednodušením textu. Primitivní komiks předznamenal éru dalších obrázkových adaptací Sienkiewiczova díla – heroické popisy bitev a vášnivé lásky se pro toto médium výborně hodily. A nové stále vznikají. Sienkiewicz zřejmě opravdu, jak říká největší znalec autorových polských komiksových adaptací Wojciech Birek, stále ovlivňuje polskou fantazii.

Zajímavostí je, že komiksové adaptace vznikaly i u nás. Legendární Kometa v letech 1990–1991 otiskovala na pokračování Křižáky a vyšel také povedený sešitový pokus o Quo vadis (1991). Sienkiewicz ale zůstal především „bezpečným“ klasikem, kterého se před rokem 1989 ujímali ilustrátoři a scenáristé na stránkách časopisů jako Mateřídouška. „Mezi lety 1972 a 1996 tak v Československu, resp. České republice, vzniklo hned pět pokusů o převod jeho rozsáhlých, historických a dějem překypujících próz do obrázkového seriálu. To, že hned tři z těchto komiksů zpracovávají Sienkiewiczův pozdní populární román pro mládež Pouští a pralesem z roku 1912, jen potvrzuje slova o vnímání komiksu coby žánru dětské literatury,“ shrnuje historik komiksu Pavel Kořínek.

Mramorový mistr, nebo neúnavný cestovatel

Býti klasikem není a nikdy nebylo vděčné. Jakmile se knihy stávají povinnou četbou, spisovatelova autorita zaštiťuje – byť i proti jeho vůli – kdekterý chvályhodný projekt a setkání, když je vetknut do štítu národní hrdosti, začíná ubývat nových čtenářů. Henryka Sienkiewicze by současníci snad měli raději objevovat v jiných než kanonických dílech. Jednou z méně známých kapitol jeho tvorby jsou reportáže z jeho cest po světě. Vyšly knižně jako Dopisy z cest do Ameriky (1880) a Dopisy z Afriky (1890), ale v novinách bylo podobných reportáží v podobě „dopisů“ publikováno asi patnáct tisíc.

Ačkoli si tedy velkého mistra můžeme představovat jako váženou osobnost přijímající pocty a vděk svých čtenářů na darovaném zámečku, ve skutečnosti byl Henryk Sienkiewicz především cestovatelem, který většinu svého života strávil v zahraničí. Poprvé Polsko na delší dobu opustil v roce 1873, ve svých sedmadvaceti letech, kdy se vydal do Vídně. Od té doby brázdil doslova celý svět. Do Varšavy se vracel na skok, aby se zúčastnil setkání nebo přednášky, a opět odjížděl. V Severní Americe strávil dva roky a pokoušel se tam spolu se svými polskými přáteli založit zemědělskou komunu, psal o bezpráví, které se děje domorodému obyvatelstvu, i o sociálních problémech. Industrializace, migrace, počátky masové turistiky a – ve své podstatě – začínající globalizace, to vše v jeho „dopisech“ najdeme. Po návratu z Ameriky žil v Paříži se svou první ženou Marií, která po krátkém, čtyřletém manželství zemřela v roce 1885 na tuberkulózu. Jezdil po zahraničních sanatoriích, později lázeňská města navštěvoval sám i se svými dětmi. Jeho další cesty směřovaly přes Bukurešť a Varnu do Konstantinopole, Atén nebo Říma, nějaký čas strávil také ve Španělsku. Ke známým epizodám z jeho života patří i lovecká výprava do Afriky. Zemřel ve švýcarském Vevey.

Je tak pochopitelné, že i velkou část svých vrcholných děl napsal Sienkiewicz na cestách. V jeho dobách většina románů vycházela na pokračování v novinách a teprve poté knižně. Stejně tak Sienkiewiczovy novely a romány byly publikovány v tisku po celé zemi: ve Varšavě, Krakově, Poznani nebo tehdy polském Lvově. Prozaik byl zvyklý psát všude a za jakýchkoli podmínek, vždy text v délce odpovídající jednomu úryvku v novinách. Docházelo tak i k úsměvným situacím, jako se to stalo s Potopou. Jednoho dne obdržela redakce varšavského Slova telegram: „Napište, kde je Kmicić. Zapomněl jsem to a nemohu psát dál. Sienkiewicz.“ Odpověď „Kmicić je v Čenstochové a vyhazuje do povětří dělo. Redakce“ byla ihned odeslána a autor mohl pokračovat v rozepsaném díle.

Sienkiewicz ze své zahraniční perspektivy a zkušeností z cest viděl všechny problémy, které polskou společnost rozdělovaly. Ovšem se stejnou vášní jako cestoval po světě obhajoval místo Polska na mapě Evropy a doufal, že se dočká obnovení samostatného státu. Velkou část svého majetku věnoval na dobročinné účely a filantropicky podporoval různé nezávislé iniciativy. Své mezinárodní renomé pak využil k obeznámení světové veřejnosti se situací v Polsku, jeho články přetiskovala periodika v mnoha zemích. Podobný význam mělo i udělení Nobelovy ceny za literaturu, jež můžeme přirovnat k situaci, kdy v roce 1980 toto ocenění přebíral Czesław Miłosz, politický emigrant, jehož díla nemohla v Polsku vycházet. Byly to okamžiky důležité nejen pro Polsko – dotýkaly se celé střední Evropy. Ať už v době, kdy si Polsko ani Československo nebyly jisté svou budoucností, nebo v okamžiku, kdy se obě země nacházely za železnou oponou.

Sienkiewicz 1846–1916–2016. Akademie věd ČR, Národní 3, Praha 1, 15. 11. – 20. 12. 2016.
Komiksová výstava Henryk v bublinách, Bio Oko, Františka Křížka 15, Praha 7, 1.–31. 12. 2016.