V historii posledního tisíciletí se poměrně často setkáváme s periodou nějakých 20-30 let, kdy čas proměny chvátá rychleji a pak se zase zpomaluje. Na velkou dynamickou změnu je zapotřebí alespoň oněch nepřesných a empirických dvou až tří desetiletí. Nebudu se na tomto místě pouštět do obrovské literatury o ekonomických či civilizačních cyklech.
Naučená bezmocnost je stav, kdy nevěříte, že situace může dopadnout dobře, podléháte apatii a vzdáváte se dalších akcí. Typický experiment probíhá tak, že pokusní psi leží na horké zahřívané podlaze. Postupně se naučí bezmocně ležet a čekat, až experiment skončí a podlaha opět vychladne. Nicméně v pokročilejších verzích experimentu je možné přejít do rohu, kde je podlaha chladnější, anebo zdroj tepla či nepříjemného hluku vypnout. O to se pokouší necelá třetina pokusných zvířat či lidí. Od zbytku skupiny je odlišuje optimismus a postoj „nevzdám to“.
Když Charles Dickens psal jeden z nejúspěšnějších románů všech dob Příběh dvou měst uvedl jej pověstnými větami: „Byly to nejlepší časy, ale byly to také nejhorší časy, byl to věk moudrosti, ale i bláznovství, byla to doba víry i neuvěřitelnosti, bylo to období světla a bylo to období temnoty, bylo jaro naděje a zima zoufalství, všechno bylo před námi a nic nebylo před námi, všichni jsme šli rovnou do Nebe, a všichni jsme šli úplně opačným směrem – v krátkosti byla to doba podobná dnešku….“
Když jsem si nedávno v pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidí“ postěžoval, že abrahámovská náboženství se na rozdíl třeba od buddhismu málo věnují environmentálním problémům, vysloužil jsem si celou řadu rozhořčených reakcí. Z toho ani jedna nebyla od židů a křesťanů.
Když Jan Brueghel maloval alegorické obrazy zvané Marnost neboli Vanitas (Kunsthistorische Museum, Vídeň), soustředil se na květiny, protože jsou krásné a přesto rychle vadnou.
Po modré a zelené vodě si proberme i tu třetí, šedou. Pod pojmem šedá voda budeme v tomto článku rozumět veškerou vodu v městském prostředí, a to včetně vod odpadních, na něž se však nebudeme dívat jako na „odpad“, nýbrž jako na surovinu určenou k dalšímu zpracování. Toto zpracování se týká nejenom recyklace vody, svět také spěje k vrcholu těžby fosfátových hnojiv, které jsou nezbytné pro udržení současných výnosů obilovin.
Zelená voda je ta část vody, která je obsažena v půdě a slouží hlavně k růstu rostlin. Je základem všeho živého na souši. Její celkový objem je větší než objem modré vody – tedy všech sladkovodních jezer, nádrží a řek. Přesto jí byla až donedávna věnována mnohem menší pozornost. Zhruba 80 % celkové zemědělské plochy a asi 60 % potravin se získává přímo díky dešťovým srážkám, teprve zbytek tvoří závlahové hospodářství, jehož plocha se sice každým rokem rozšiřuje, ale velice rychle naráží na omezené vodní zdroje.
V posledních letech se začíná používat praktické, jednoduché označení různých typů vody jako voda modrá, zelená a šedá. Modrá voda je déšť, řeky a potoky a také voda v podzemních zásobnících. Když doma otočíme kohoutkem nebo se jedeme vykoupat, zacházíme s modrou vodou. Naproti tomu zelená voda není vidět a do přímého kontaktu s ní skoro nikdy nepřicházíme. Je to totiž vláha skrytá v půdních pokryvech, kterou pro svůj růst využívají rostliny včetně obilí i lesa.
Roste v lidech nenávist? Podle aktuálního výzkumu z USA se zdá, že ano. Heidi Beirichová se spolupracovníky vydala v rámci SPLC, což je americká právnická organizace zabývající se chudobou, zprávu o nenávisti v Americe, která, jak upozorňují další komentátoři, např. Amy Goodmanová z televize Democracy Now!, pomáhá vysvětlit volební úspěch Donalda Trumpa.
Normálně si dávám pozor, abych nepsal o sobě, protože to není zajímavé, ale v tomto případě se nahromadila řada subjektivních zkušeností, jež, myslím, ukazují rychlou proměnu veřejné diskuse. Jako určitý bod obratu vnímám počátek uprchlické krize zhruba před rokem, kdy jsem měl silný pocit, že se veřejná média rozešla s tím, jak situaci prožívali a hodnotili lidé kolem mě, nejvíc od roku 1989.
Když se ohlížíme za uplynulým rokem, jako dvě největší témata vyvstává uprchlická krize a horké léto. S odstupem několika měsíců máme možnost se zamyslet nad letošním suchem, aniž bychom se příliš věnovali výsledkům prosincové velké klimatické konference v Paříži coby víceméně politické akce.
