Když se ohlížíme za uplynulým rokem, jako dvě největší témata vyvstává uprchlická krize a horké léto. S odstupem několika měsíců máme možnost se zamyslet nad letošním suchem, aniž bychom se příliš věnovali výsledkům prosincové velké klimatické konference v Paříži coby víceméně politické akce.

V České republice se odehrává, myslím, zásadní, ale skoro neviditelný přelom. Řada starostů a místních organizací bez ohledu na dotace a evropské investice pochopila, že mezi praktickým světem obyčejných lidí a světem politiky se rozevírá stále větší průrva, a tak se sami začínají starat o stav krajiny. Dochází k opatrným revitalizacím potoků, opravám studánek, a dokonce i k obnovování mokřadů.

V některých oblastech, například kolem Krkonoš a Jizerských hor, kde byly slabé puklinové prameny letos na hranici vyschnutí, což by pochopitelně zničilo turistický ruch, jsou vrtné firmy prohlubující vodní zdroje zadané na měsíce, někde i půl roku dopředu. Ještě více zranitelné jsou hotely a horské boudy v Beskydech a východních flyšových pohořích.

Na příkladu sucha, které v roce 1946 udeřilo na české země, si můžeme udělat určitou představu o skutečných dopadech klimatických změn, protože jsme je zažili. Především je důležité vědět, že sucho před šedesáti lety bylo mnohem intenzivnější než sucho roku 2015 a že bylo rozloženo do let 1945 až 1950. Jednalo se tedy o víceletý suchý výkyv, který postihl velkou část celé severní polokoule. Nikde se nestalo, že by sucho opravdu trvalo celých pět let, protože oblasti bez srážek – nepršelo i víc než 83 dní – se po Evropě posouvaly a obzvlášť citelně zasáhly Francii, Švýcarsko a Španělsko.

Jak sucho probíhalo?

Díky tomu, že řada našich místních kronik byla digitalizována a objevují se na stránkách jednotlivých obcí, můžeme docela dobře rekonstruovat průběh celého roku, i když regionální rozdíly byly – podobně jako v loňském roce – poměrně výrazné. Jak tomu v případech velkých klimatických událostí bývá, jednalo se o poměrně složitý souběh různých událostí, které snad nejlépe charakterizuje kombinace jarních mrazů s jarními vedry. V kronikách čteme kupříkladu tyto popisy: „Zima byla mírná. V polovici ledna napadlo trochu sněhu a mrazy byly až do konce ledna až -10 °C. Od té doby se střídaly slabé mrazy s oblevou. Tím velmi trpělo ozimní obilí. Počátkem dubna nastalo velmi teplé počasí. Ve dne dostoupily teploty až +17 °C. V noci byly slabé mrazíky. V polovině dubna nastala letní vedra a bylo sucho. Silné větry vysušovaly půdu. Jařiny byly špatné. 9. května byl mráz -5 °C. Květy na stromech a sazenice v zahradách byly zničeny. Celé jaro bylo teplé tak jako léto. Podzim byl také pěkný.“

Na jiném místě se dozvídáme, že „… do půli února převládalo teplé počasí, avšak v druhé polovině byly silné severozápadní větry a sněhové přeháňky. V březnu bylo pěkné jarní počasí. Začátkem dubna rozkvetly již některé ovocné stromy a po celý duben bylo sucho. Zapršelo až 15. května. Od toho dne převládalo zas suché počasí a zapršelo až 20. června, zas dále sucho až do poloviny srpna. V této době dostavila se pravá vedra a denní teplota byla až 42 °C. V září a říjnu bylo počasí příznivé.“

Na obou úryvcích si všimněte nám dobře známé kombinace teplého, skoro letního jara, suchého léta, krásného podzimu a několika studených vln. Dobře pak porozumíme tomu, proč je téměř nemožné předpovědět, jaké bude počasí třeba tuto zimu či jaro. Obecně platí varování britské meteorologické služby Met Office, že další dva roky budou teplotně nadprůměrné, ale zima může mít studené výkyvy a že následkem přicházejícího jevu zvaného El Niño se v Evropě mohou projevit větší srážky. Rozumný člověk si však řekne: „Ano, počasí nejspíš bude všelijaké, nikdo pořádně neví, k čemu dojde, ale je dobré být připraven.“ A jde si objednat firmu, která čistí studny a provede revizi hráze místního rybníka.

Jaká byla příčina sucha 1946? Protože postihlo část severní polokoule, nejednalo se o nějakou lokální příčinu, nýbrž o událost velkého rozsahu, kterou pravděpodobně způsobily anomální povrchové teploty severních moří. Ty zpomalily přenos vlhka ze subtropické části Atlantského oceánu dál na sever směrem k Islandu a jejich další pochod do Evropy. Opět je nutné zdůraznit známý fakt, že nás ovlivňují i ty procesy, které se dějí mimo českou kotlinu.

Zapomenutá historie posledního evropského hladomoru

Ve zmatcích konce 2. světové války se téměř úplně ztratila historie sovětského a rumunského hladomoru v letech 1946-48. Postupně je objevována až po roce 1990. V minulém století prožil Sovětský svaz nejenom dvě velké války, ale také – a na to se zapomíná – tři větší hladomory, a to v letech 1917–22, 1931–34 a 1941–48. Ve všech třech případech hladomory začaly jako suchý, či naopak vlhký klimatický výkyv, ale byly zesíleny, či dokonce vyprovokovány státní správou.

Poslední velký „ruský“ hladomor začal v červenci 1946, svého vrcholu dosáhl v únoru 1947 a pak v menší míře dozníval celý další rok. Úroda v roce 1946 byla dokonce 2,4x nižší než v roce 1940. V oblastech zničených válkou scházeli nejenom muži, ale také stroje a koně. Utrpení udřených a hladových žen bylo obrovské. Nejvíc postižená byla Ukrajina, Moldavsko, oblast kolem Volhy a obecně černozemní stepi. Sovětská vláda stanovila nerealistické odvody zrní, které i přes domácí nedostatek vyvážela do Francie a střední Evropy. Ukrajině však pomáhala zejména ukrajinská diaspora v Americe. Výsledkem byly dva miliony mrtvých, opuštěné vesnice a příchod zubožených venkovanů do měst. To celé zakrývala propaganda obnovy zničené země a mezinárodní pomoci, kterou hlavně Ukrajina platila lidskými životy.

Snad ještě méně známá je historie rumunského hladomoru. V roce 1944 vstoupila Rudá armády do Besarábie, Bukoviny a Moldávie, kde začala s nemilosrdnou konfiskací tolik potřebných potravin, které se díky suššímu roku 1945 nedařilo doplnit. Po válce se pozornost přesunula na boje o politickou moc ve státě a málokdo se staral o venkov. Vláda naopak nařídila vysoké zemědělské odvody. V roce 1946 byla Moldávie podobně jako většina Evropy postižena velkou suchou vlnou. Začalo děsivé období, kdy celé rodiny byly nuceny prodat své usedlosti, aby si mohly koupit předražené potraviny. Mnozí odcházeli do méně postižených částí země. Odhady počtu obětí se různí, protože hlad uspíšil příchod dalších nemocí. Na Rumunsko jsme se v minulých desetiletích často dívali jako na „nemocný stát“, ale nejedná se zde jenom o pohled z politické perspektivy, ale také o dědictví nezájmu o těžce zkoušený, zejména východorumunský venkov. Zcela současným dozvukem jsou územní spory na ukrajinsko-rumunské hranici.

Pokud bychom stáli o nějaké „poučení“ z těchto obrovských humanitárních krizí, které se odehrávaly prakticky na našich tehdejších hranicích, jedná se zejména o klimatickou zranitelnost ukrajinského a ruského černozemního pásma označovaného jako „obilnice Evropy“. Klimatické modely i nedávný vývoj počasí ukazují na významné vysoušení této zemědělsky klíčové oblasti. Další hladomor je za dnešní situace nepravděpodobný, ale je nutné počítat s doprovodnými jevy, jakým jsou odchody lidí do měst a jiných částí země. Separatistické nálady jako třeba v Irsku v 19. století či v nedávném Súdánu před oddělením Jižního Súdánu vůbec nemusejí vznikat z politických důvodů, ale z pocitu hladu, který centrální vláda nedokázala zvládnout.

Sucho na jižní Moravě

V roce 1947 vydal brněnský botanik a lesník prof. Vladimír Úlehla knihu Napojme prameny, která je dodnes považována za tzv. „kultovní“ dílo. Vychází z rozhlasových přednášek v letech 1945–46. Pokud se v nějakém rozhlasovém archivu zachovaly, určitě by stály za opakování. Kniha je doprovázena poznámkami dalších dvou důležitých vědců – pedologa L. Smolíka a lesníka A. Zlatníka. Pro potřebu tohoto článku vyjděme z autorových poznámek k jižní Moravě, tedy k oblasti, která je v posledním desetiletí suchem postihována nejčastěji.

Úlehla ukazuje, že se nejedná jen o klima, ale také o dlouhodobý proces proměny celé krajiny. Prochází lužní lesy mezi Břeclaví a Pálavou a vidí nástup sušší vegetace pravděpodobně následkem úbytku podzemních vod. Již v roce 1946 varuje, že jižní Morava je na přechodu k polopoušti. Vychází na Pouzdřanský kopec a popisuje krajinu, která by dnešnímu pozorovateli připadala kouzelná a harmonická: „Z vršku přehlédneme celý sled sprašových pahorků mezi podyjským a dolnomoravským úvalem. Pruhy zeleně jasně říkají, kam sahá vliv říčního toku a jak pásmo vlhkých niv přecházelo směrem nahoru do původní suché lesostepi. To vše je narušeno civilizací. Na plochách dnes vyprahlých vnímáme původní bažiny, kterými nížinná místa oplývala. Ve výše položených roklích se dá vysledovat údolí bývalých potoků, po kterém už není potuchy. Zaschlé studánky zmizely, ale cvičené oko snadno odhaluje jejich místa, pokrytá kdysi slatinovými loučkami a mokřinami. Dnes jsou zde buď vinohrady, anebo častěji pole se splavenou prstí.“

Úlehla podává návod, jak na jižní Moravu vrátit ideální krajinu. Po pravdě řečeno, na to už je pozdě, protože tato oblast se od jeho dob zcela změnila. Nicméně rámcový návod i pro jiné české a moravské krajiny spočívá ve vytváření členité krajiny s remízky, mokřady a dlouze se klikatícími potoky, které umožňují lepší vsak vody. Ani tato opatření nás před skutečně velkým suchem či povodní nezachrání, ale přeci jen mohou usnadnit život. Třeba malý rybníček za vsí může pomoct v okamžiku, kdy je nouze a vodou z vodovodu se nesmí zalévat ani vlastní zahrádka. Tehdy vezmete konev a pro vodu si prostě dojdete. Kaliforňané a Australané líčili skoro se slzami v očích, jak je bolelo, když kolem nich začaly usychat stoleté stromy, které nesměli zalívat z vodovodu, a jinou vodu neměli k dispozici.

Z delší časové perspektivy je pohled třeba na jihomoravskou krajinu mnohem optimističtější. Pole opuštěná kvůli erozi a vyschlá, protože spodní jílovitá vrstva zadrží méně vody, stejně nakonec zarostou travou a keři. Po nějaké době se začnou vracet teplomilné duby a za sto let bude na tomto místě pěkný rozvolněný teplomilný háj. Za pět set let se obnoví část erodované půdy a půdní humus bude opět zachycovat živiny a vodu. Pozvolna se začnou obnovovat prameny a kolem nich vznikat mokřady. Všude bude plno ptáků. Odkudsi přiskáčou i žáby. Ráj jihomoravské krajiny se opět vrátí, lidé opět začnou zpívat své písně, jenom melodie a možná jazyk budou jiné. Tohle už jižní Morava zažila víckrát.

Citace z knihy: Úlehla V.: Napojme prameny. O utrpení našich lesů. 124 stran. Život a práce. Praha. 1947.