Když jsem si nedávno v pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidí“ postěžoval, že abrahámovská náboženství se na rozdíl třeba od buddhismu málo věnují environmentálním problémům, vysloužil jsem si celou řadu rozhořčených reakcí. Z toho ani jedna nebyla od židů a křesťanů. Pochopil jsem, že kolem islámu se vede až příliš vzrušená debata a že má cenu do ní vstupovat, ale s jinými tématy. Jako nejpalčivější problém Blízkého a Středního východu a severní Afriky vnímám právě environmentální tematiku, u níž zatím selhávají argumenty o obsahu oxidu uhličitého, ale možná je lépe uchopitelná ze sociální strany.

Islám má stamiliony věřících na většině kontinentů a velké množství místních škol, které vyrůstají ze svého kulturního a přírodního prostředí. Islám perského mystika, jenž pochází z kultury, která vymyslela koncept ráje jako zahrady, bude mít odlišné odstíny než islám beduína z pouště. Již Alois Musil uvádí, že pouštní kočovníci se obávají stromů, protože v nich může přebývat některý z démonů. Teprve na Sahaře jsme pochopili, že ke stromům je doopravdy nutné se přibližovat s velkou opatrností. Pichlavé větévky akácií skryté v písku pronikají podrážkami sandálů. Strom hostí několik druhů hmyzu, u jeho kořenů najdeme noru drobného hlodavce, a kde je myš, je i had. Na stromy je nutné dávat si pozor zejména na poušti.

Arabští kočovníci byli vždy mimořádně svobodomyslní lidé. V severní Africe se to projevovalo i tím, že docházelo ke kácení stromů, zejména celých olivových hájů v Tunisku, Alžíru i jinde, protože daň se platila ze stromu a placení daní bylo vnímáno jako druh podřízenosti. Vykácením stromů se kočovníci zbavili pro ně ponižující povinnosti a uvolnili prostor pro pastvu. Jenže přemnožená stáda – čím víc máte dobytka, tím větší je váš společenský status – rozšlapala tenké písčité půdy. Ovce za nouze vytrhávají jako potravu kořínky trav. Do toho přijde pouštní vítr, odvane nechráněné zbytky půdy a zůstane písčitá poušť. Z lesů a hájů severní Afriky nakonec nezbude skoro nic.

Poslední stromy pokácí vojáci na svých taženích, když se chtějí v noci ohřát. Početná stáda gazel, jež saharští cestovatelé vídali každý den, se bez náhrady ztratí. Lov je zábava hodná šlechtice a maso je vzácné. Situace dojde tak daleko, že když v roce 2016 zoologové sčítají volně žijící jedince nádherné antilopy adax, výzkumníci na ploše několika afrických států napočítají pouhé tři kusy! Když zmizí stromy a tráva, zmizí déšť a kočovníci jdou jinam. Většina z nich nakonec skončí ve městě, kde seženou práci jen s potížemi. Nemají, jak se uživit, a začnou se bouřit. Někdy zasáhne vláda, jindy místní vládci vytvoří ozbrojené milice a propuknou konflikty. Někteří lidé odejdou do utečeneckých táborů, jiní se snaží dostat do Evropy.

Na samém počátku této neradostné odysey byl přezíravý vztah k životnímu prostředí. A nemá to konce, protože saharské zásobníky podzemních vod budou vesměs vyčerpány během dalších asi šedesáti let. Voda se do nich doplňuje jen během vlhkých období a to poslední skončilo nejpozději kolem roku 2000 před Kristem. Většina vod pod Saharou je stará více než deset tisíc let a doplní se až během dalšího cyklu ledových dob.

Ale abychom byli spravedliví – spíš než o islámu se bavíme o pouštní mentalitě a tu musíme vztáhnout i na část judaismu a zejména starozákonního křesťanství. Přesto příklad klasického islámu dobře ukazuje na osud civilizace, která si dovolila přehlížet přírodu, jež se ve srovnání s Bohem jevila tak nicotně. Teologové někdy hovoří o abrahámovských kořenech všech tří monoteistických náboženství, jež staví do středu dění vztah Boha a člověka. Pokud se věcí začneme zabývat hlouběji, narazíme na „ekologické“ principy, ale bude se víceméně jednat o moderní interpretace. U křesťanství je zdůrazňováno, že člověk se má o svět starat, ale v historii to spíš znamenalo, že jej má ovládat. Podobně v islámu mají lidé zvláštní postavení jako vyslanci Alláhovi, takže do jejich agendy spadá i péče o hmotný svět. V klasickém islámu se jednalo zejména o starost o vdovy a sirotky, ale moderní islám začíná zdůrazňovat, že péče se týká celé země.

Ekologie je v muslimských zemích, ale například i v hinduistické Indii a jinde, považována za výmysl bílého muže, takže bývá přijímána s nedůvěrou. U současných muslimských myslitelů se často setkáváme s názorem, že špatný stav životního prostředí je jen dalším dokladem toho, že lidé odpadli od Boha, takže nejdůležitějším lékem na environmentální problémy je návrat k Bohu, tedy k Alláhovi. Spravedlivá společnost obnoví svou vírou rovnováhu a environmentální problémy přestanou existovat. Poměrně běžná a do určité míry oprávněná představa se týká toho, že Západ stvořil environmentální krizi, která dopadá na spravedlivé muslimy. Pokud tento postoj posuneme do radikální polohy, snadno porozumíme nenávisti vůči Západu a touze jej zničit. V tomto pojetí je klimatická změna jen část ničitelské a rozkladné role Západu, která se projevuje uvolněním mravů, moderní hudbou, touhou po věcech, feminismem a dalšími jevy, a proto je nutné se jí mocí postavit.

Vyplývá z toho, že v muslimských zemích nejspíš příliš neuspějeme s evropským pojetím ekologie, kterou je zde nutné zabalit do sociálního obalu celkové péče o chudé a přehlížené, s důrazem na tradiční „pouštní“ ctnosti, jako je mít málo věcí a žít jednoduchý život. Původní kočovník ani nemohl mít mnoho věcí, protože by je neunesl. Často byl víc závislý na pomoci ostatních členů kmene či rodiny než na okolní nehostinné přírodě, takže i jeho náboženství se víc obracelo k sociální vzájemnosti.

S původními polyteistickými přírodními představami starších náboženství islám zacházel tak, že se na ně díval jako na jeden božský koberec, do jehož propojených uzlíků jsou vetkány vzory, které oslavují Alláha. Příroda je vnímána podobně jako v evropském baroku coby symbol Boha. Stromy a vody jako ukazatel jeho řádu, celek světa pak coby první zázrak. Zejména v nejstarším období Prorok často hovoří o hvězdách, horách a vodě. Žil v té době v poušti, pásl stáda, uchyloval se do jeskyně, byl obklopen přírodou. Ale také je možné, že se v tomto nejstarším období snažil dát nový směr a řád dřívějším pohanským představám, zatímco v pozdějším období, stráveném hlavně ve městě, bylo potřebnější vytvořit model společnosti.

Příroda v rukách Alláha

Příroda pouště je v podstatě jednoduchá. Zaprší, vyroste tráva. Je možné pást stáda. Člověku i zvířatům se daří dobře a chválí Boha. Je to jasný a srozumitelný řád věcí. Islám zná princip vzájemnosti, ale za nitky vztahů tahá Alláh. Je-li u něj vše v pořádku, panuje smír všude. Je to jiný druh propojenosti než v buddhistickém světě pěti prvků a mnoha svatých. Je to rozdíl mezi jednoduchostí pouště s několika málo druhy rostlin a zvířat – a vysokou biodiverzitou džungle, kde propojenost se podobá složité síti či spíše několika přes sebe položeným sítím, přičemž na každé z nich sedí několik bohů a několik démonů.

V islámu má hmotný svět nějaký účel (Ne bez účelu jsme stvořili nebe i zemi a vše, co je mezi nimi, Korán 38, 27), ale cílem člověka je tento řád naplnit. Na jiném místě (Korán 23, 88) čteme: „... v jehož rukách je vláda nad celým světem.“ Tento verš je interpretován tak, že sféra hmotného světa, a tedy i přírody má svůj původ v božském světě, a to opět k závěru, že je nutné se starat o Boha, a vše ostatní se dostaví samo.

V jednom slavném hadísu varuje Prorok, že by člověk neměl zbytečně používat vodu, a to ani kdyby stál na břehu vodnaté řeky. Tato tradice dnes sice slouží jako časté východisko k úvahám o šetrném životním prostředí, ale současný islám mnohem víc řeší otázky, jak se vůbec vyznat ve složitém světě vlastního rozdrobeného náboženství a jak zacházet se světem Západu. Války v Zálivu, arabské jaro a další četné konflikty pochopitelně nijak výrazně nepřispěly k rozvoji ekologického uvažování. Kdo by se staral o strom, když umírají lidé?

Po pravdě řečeno, nalézt v Koránu nějaké základy environmentální filozofie je obtížné. Vyskytují se tam, ale jsou maskovány jinými ději: například verš, že Alláh stvořil svět a vodu pro člověka, je většinou interpretován jako důkaz Boží velikosti. Můžeme mu ale rozumět i v tom smyslu, že přirozený svět byl jistě stvořen pro všechny generace lidí, takže vyžaduje určitou péči.

Tradice a krásná literatura mají obrovský rozsah, nemohou se tak vyhnout přírodním motivům. Ibn al-Arabí popisuje slavný příběh nakloněné palmy, která měla být pokácena, ale stěžovala si u krále džinů. Druhý den, když k ní dřevorubci přišli, se pod dotykem ruky narovnala. Příběh obsahuje důležitou myšlenku, že rostliny a zvířata si mohou na člověka při špatném zacházení stěžovat. Jiná středověká bajka popisuje, jak se zvířata ptala, zda jsou víc, nebo méně než člověk. A bylo jim celkem pochopitelně odpovězeno, že lidé jsou víc, ale ne proto, že by byli lepší a spravedlivější než zvířata, ale proto, že na ně Alláh naložil větší břímě odpovědnosti. Ve venkovských společnostech bývají zvířata členy rodiny, takže muslimská tradice poměrně detailně řeší šetrný vztah k domácím, avšak ne divokým zvířatům.

Muslimská environmentální tradice je ve svém uvažování a velice často i praxi zatím spíš chudá. Je to dáno zejména tím, že evropská environmentální tradice se intenzivně rozvíjí od 60. let minulého století, kdy se jako jedno z nejčastěji citovaných jmen objevuje Rachel Carsonová a její kniha Tiché jaro. Ve skutečnosti však se první velká fáze týkající se ochrany životního prostředí rozvíjí již ve druhé polovině 19. století v souvislosti s londýnským smogem a obecně městskou situací. Mohli bychom jít ještě hlouběji do minulosti, až k první moderní postavě, filozofu Petrarkovi a jeho výstupu na horu Mont Ventoux v roce 1336, který neměl jiný účel než prohlédnout si okolní krajinu (česky in Vyšehrad, 2014). Nicméně v současném smyslu slova začínají environmentální vědy kombinací analytické chemie, biologických věd a úvah, co pro člověka znamená okolní prostředí a jaký má na něj dopad.

Z tohoto pohledu vytvořil buddhismus či taoismus hlubokou, propracovanou a něčem velice moderní filozofii přírody, ale ne nauku o prostředí. Muslimské země byly v jiné pozici. Jednak se víc soustřeďovaly na sociální prostředí a chod přírody nechávaly v rukách Alláha, jednak modernita k nim plně vtrhla v souvislosti s těžbou ropy až po roce 1950. Přitom posledních zhruba dvacet let je situace nutí víc přemýšlet o vztahu sunnitů, šíitů a dalších náboženských skupin a rovněž se vyrovnávat s válkou, kterou do Iráku vnesla americká administrativa a jež si vyžádala tolik obětí, že ještě desítky let nebudou zapomenuty. Různé studie odhadují, že v důsledku války zahynulo v Iráku 300 až 600 tisíc civilistů.

Jak se asi cítí místní lidé, si můžete představit: jako by nad naším územím létaly neviditelné drony řízené počítačovým specialistou na druhém konci světa a čas od času udělaly nějakou obrovskou chybu. Těmto lidem se pak dá o ušlechtilé evropské ekologii vyprávět jen s potížemi. Obecně platí, že západní věda je velice mocným analytickým nástrojem, který umí odhalit příčiny a popsat stav věci. Způsob, jak problém řešit, by však měl být převážně v rukách místních lidí, a to i za cenu toho, že budou opakovat mnohé z našich dřívějších chyb.

Vysychání Blízkého a Středního východu i přečerpávání arabského a perského zásobníku podzemní vody však musí vyústit v nějaké praktické kroky, jinak lidnaté země jako Pákistán skončí v situaci chronického násilí. To je někdy doprovázeno hledáním viníků a lze jen doufat, že za něj nebude považována Indie. Naopak optimistické řešení nabízí velké odsolovací projekty doprovázené páteřními sítěmi národních vodovodů. V podstatě nepochybuji, že muslimská náboženská nauka o životním prostředí se bude dál rozvíjet, ale asi bude postavena na jiných základech než evropská ekologie. Své komise pro životní prostředí ustanovil Pákistán již v roce 1978 a Saúdská Arábie v roce 1983. V Íránu byla dokonce založena poměrně záhadná „Zelená strana“. Objevují se hnutí žen za ochranu životního prostředí a etické vegetariánství. Největším impulzem však je nedostatek vody, který ovlivňuje a místy ničí sociální smír a péči o chudé, na niž Korán klade velký důraz.

Kniha kosmu

Prvního zjevení se Prorokovi dostalo v jeskyni Hirá na hoře Núr. Přišel za ním archanděl Gabriel a řekl mu, aby četl. Prorok jednak číst neuměl, jednak nebylo napsáno nic, co by mohlo být přečteno. Prorok se bránil, že číst neumí, ale archanděl jej sevřel tak mocně, až se nemohl hýbat, a opět mu poručil, ať čte. Teprve napotřetí se Prorok zeptal: „A co mám číst?“ Teprve pak mu Archanděl nadiktoval prvních pět veršů súry 96 „Kapka vody přilnavé“.

Poměrně záhadný příkaz k četbě je předmětem mnoha komentářů. Slovo „číst“ ukazuje, že je zde nějaký text, který by měl být přečten. Tímto „textem“ je nejenom společnost, ale nejspíš i celý vesmír. Islám se nestaví proti vědám, ale vyžaduje, aby výzkum byl prováděn ve „jménu Božím“, tedy způsobem, který odpovídá Boží vůli. Jeden z velkých komentátorů Koránu, učenec Ali Ünal na podporu tohoto stanoviska cituje esej Bertranda Russella Dopad vědy na společnost, podle níž musí být rozvoj vědy doprovázen rozvojem moudrosti, jinak se vědění stane zdrojem lidského trápení. Pobídku ke čtení tedy můžeme chápat ve smyslu: „Dívej se kolem sebe a rozuměj, ale dělej to z nějakého vyššího hlediska.“

Problém náboženských textů a zejména islámu, který v sobě obsahuje mírné i bojovné prvky, je právě ve způsobu čtení. Když jsem poprvé ve věku nějakých patnácti let okouzleně vstoupil do mešity v Alexandrii, dostal jsem knížečku Islám, náboženství lásky, protože zrovna tehdy se Korán četl laskavým způsobem, jaký dnes již na Blízkém východě a v severní Africe téměř neznáme. Přesto – či snad právě proto – je téměř jisté, že Korán jako „přímá kniha“ či „radostná zvěst“ (súra 27, Mravenci) poskytne muslimské části světa duchovní východiska k řešení environmentální krize. Myslím si však, že na mnoha místech je už pozdě, protože klimatická změna je největší právě v citlivých semiaridních – polopouštních – oblastech, jež uživí omezený počet lidí. Očekávám proto, že skutečně radikální islámská hnutí budou teprve vznikat. Během nějaké doby, dejme tomu dvou až tří desetiletí, se vyčerpají a promění v mírnější formy. Obávám se však, že to nejhorší mají muslimské země, a tím i Evropa teprve před sebou.

Prameny:
Ali Ünal: The Qur‘an with Annotated Interpretation in Modern English, str. 1239–1240. The Light Inc.
Richard C. Foltz (ed.) et al.: Islam and Ecology: A Bestowed Trust. 577 stran. Harvard University Press.