Po modré a zelené vodě si proberme i tu třetí, šedou. Pod pojmem šedá voda budeme v tomto článku rozumět veškerou vodu v městském prostředí, a to včetně vod odpadních, na něž se však nebudeme dívat jako na „odpad“, nýbrž jako na surovinu určenou k dalšímu zpracování. Toto zpracování se týká nejenom recyklace vody, svět také spěje k vrcholu těžby fosfátových hnojiv, které jsou nezbytné pro udržení současných výnosů obilovin.

Při zpracovávání použitých vod je možné jako vedlejší produkt získávat fosforečnany a ze zbytkových organických látek vytvořit alespoň energetické pelety, když už ne hnojivo. Kaly totiž obvykle obsahují příliš mnoho znečišťujících látek, než aby šly využít jako náhrada například kompostu.

Hned na začátek si můžeme říct, že strategie, jak zacházet s šedou vodou, je v podstatě trojí – (1) ušetřit pitnou vodu, (2) zachytit dešťovou vodu a dál ji využít třeba v toaletách nebo na zavlažování a (3) recyklovat použitou vodu. U zemí, jako je Česká republika, na většině míst nemusíme pitnou vodou příliš šetřit, protože její spotřeba není příliš vysoká a další úspory ji dál zdraží, což se nejvíc dotkne chudých domácností. Slova o tom, že pitnou vodou nemusíme příliš šetřit, pochopitelně znějí velice provokativně, ale jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že jádro problému je jinde – v paralelním hospodaření s technickou vodou. Když budeme splachovat jen mírně upravenou místní dešťovou vodou, pitnou ušetříme v každém případě, a ještě uděláme něco málo pro povodňovou prevenci. Rovněž zalévat pitnou vodou zahrádku je něco jako ekologický zločin, i když zatím obvykle nemáme jinou možnost.

Pro ilustraci je možné uvést několik čísel. Obyvatel „průměrného“ českého města, jako je kupříkladu Plzeň, má spotřebu jen kolem 100 litrů vody na den, v západní Evropě se běžně počítá s 250 litry a Američané často spotřebovávají až 400 litrů na den a osobu.

Šetření však platí pro vodovodní sítě, kde se v České republice průměrně ztrácí 20 % vody a na některých místech i dvojnásobek. Je to voda, kterou stejně platíme v účtech na vodu, protože soukromé firmy jsou pochopitelně nastavené tak, aby zisk měly v každém případě. Za běžného provozu má však unikající voda jeden pozitivní aspekt – svým tlakem vytlačuje kontaminovanou vodu z kanalizace, která rovněž netěsní. Pokud však dojde k odstavení potrubí, například při opravě nebo blackoutu, a tím poklesne tlak, do vodovodního potrubí se snadno dostávají okolní splašky.

Na vodu je zároveň nutné se dívat i z pohledu, komu jsme ji vlastně někde daleko za městem sebrali – možná zemědělcům, možná čolkům a leknínům –, a také z energetického hlediska. Zpracování a doprava každého kubíku vody stojí energii, za niž v našem případě musíme vidět buď spálené uhlí a uvolněný oxid uhličitý, nebo další z kontejnerů typu Castor s použitým jaderným palivem na úložišti v elektrárně Dukovany.

Asijská lekce

V roce 2050 bude žít jenom v asijských městech kolem tří miliard lidí. Slovo „město“ používáme ze setrvačnosti a již dávno nevyjadřuje růst na urbanizovaných plochách nebo něčem, čemu se říká například sekundární město. Toto století bude prvním městským stoletím, protože od roku 2008 poprvé v lidské historii žije víc obyvatel ve městě než na vesnici. Již nyní má mnoho městských obyvatel zejména v rychle rostoucích megapolích potíže se zásobováním vodou, energiemi a někdy i potravinami a v okolní krajině už obvykle nejsou potřebné zásoby vody v přehradách či podzemních zásobnících.

Nejlepší výsledky hospodaření s šedou vodou mají města jako Manila, Singapur, Kuala Lumpur či čínské město Šen-čen, kde se rostoucí nedostatek vody potkává s moderními technologiemi a poměrně silnými, centrálně plánovanými ekonomikami. Situace v rozhazovačné a na řeky bohaté Americe či v relativně malých evropských městech je spíš šetrnějším pokračováním vývoje, který začal před více než sto lety s centrálními městskými vodovody. Asijská města jsou už jen počtem obyvatel tlačena do nových postupů a na rozdíl od nás častěji přemýšlejí o různých druzích „městské revoluce“.

Při analýze regionální situace se ukázalo, že většina čínských a indických měst netrpí ani tak fyzickým nedostatkem vody jako chybnými strategiemi řízení. Dobře řízené vodní hospodářství se v něčem podobá postupům využívaným v energetice u tzv. chytrých sítí – smart grids. Jeho podstatou je to, že se pracuje s jednou celkovou vizí, jak zacházet s vodou. Sejdou se všechny organizace, které mají co do činění s vodou, ať se už jedná o povodňovou ochranu, zásobování či čištění odpadních vod. Dojde k vytvoření jednoho informačního systému, který podává zprávy o běžném chodu, přebytcích a nedostatcích i extrémních stavech vodního hospodářství.

V asijských městech, kde často docházelo ke korupčním skandálům a bankrotům firem, se ustanovily čtyři základní filozofické pilíře, na nichž stojí plánování s vodou. Jedná se o měření spotřeby, účast všech sociálních vrstev (městská chudina často za vodu neplatí a dochází k plýtvání), předpověditelnost chodu a transparentnost celého procesu. Zní to sice jako politický žargon, ale ukazuje se, že samotné technologie nepomohou tam, kde schází dobrá organizace práce. Úspěšné vodní hospodářství možná stojí víc na lidech než jen na vodě. V Singapuru začala reorganizace města vytvořením speciálního protikorupčního policejního týmu, který je odpovědný přímo premiérovi. To do značné míry zabránilo plýtvání s veřejnými financemi a účelovému zadávání zakázek.

Jak radostně pít vodu ze sousedova záchodu

Součástí nového přístupu k vodě je i změna slovníku – odpadní vody, či ještě hůř splašky se nazývají neutrálním slovem „použitá voda“. Singapur definoval čtyři zdroje vody a navrhl pro ně individuální strategie. Jedná se o vodu z místních povodí, dálkově přiváděnou vodu, odsolovací zařízení a vyčištěnou použitou vodu. Z našeho pohledu je nejzajímavější péče o stav sběrných oblastí. Již před lety se diskutoval stav krajiny v okolí vodního díla Želivka a víckrát bylo navrženo to, co se u nás v takové míře na rozdíl od Singapuru nikdy nepodařilo, tedy vytvořit krajinný sanitární kordon, jehož hlavní funkcí bude zajistit dobré vsakování a přirozené čištění vody v okolí vodárenských nádrží, a to formou například státního výkupu pozemků. V Singapuru šli tak daleko, že z klíčových částí povodí vystěhovali obyvatele, přemístili zemědělské farmy a odstavili znečišťovatele. Postupně se plocha kontrolované kvality povodí zvýšila z 67 na 90 % území Singapuru. To je sice malé, ale srážky dosahují kolem 2400 mm za rok, tedy více než trojnásobku toho co ve střední Evropě.

Celý proces vodního hospodářství v Singapuru začal nastavením priorit. Myslím si, anebo spíš doufám, že právě v těchto letech dochází či snad dojde k novému postoji, a to směrem od ekonomického růstu k vodní, potravinové a energetické bezpečnosti. Dobře to je vidět i v právě probíhající americké prezidentské kampani, kdy demokratický protikandidát Hillary Clintonové Bernie Sanders říká: „K čemu nám je ekonomický růst, ve kterém se střední třídě daří čím dál hůř a většina zisků směřuje k horním několika procentům lidí, kteří řádně neplatí daně?“ Právě tento přesun peněz od běžných lidí směrem k boháčům začíná oslabovat ideologii „ekonomického růstu“, protože vyšší HDP může ve skutečnosti znamenat, že většině lidí se žije o něco hůř. Jádro věci pochopitelně neleží v růstu, ale v distribuci a využití zisků.

Singapur začal čistit použitou vodu pomocí dnes běžně dostupných technologií založených na mikrofiltraci, obrácené osmóze a využití ultrafialového mikrobiálního čištění už v roce 2003. Největším problémem recyklované vody je pochopitelně psychologický přístup. Kdo by – až na kosmonauty, jimž nic jiného nezbývá – chtěl pít vodu ze sousedova záchodu? Singapur začal změnou názvu a recyklovanou vodu označil jako NEWater, novou vodu – NOVodu, protože lidé mají rádi nové výrobky. NOVoda je tak čistá, že obsahuje minimum minerálních látek, takže se příliš nehodí k pití.

Původně byla přidávána v množství 1 % do běžné pitné vody, později se tento poměr zvýšil na 2,5 %. Cílem bylo po malých dávkách překonat psychologický odpor a dál postupně zvyšovat podíl recyklované vody, jejíž hlavní množství jinak proudí zvláštním potrubím do technických provozů a je pro svou čistotu zvláště vítané při výrobě polovodičů a elektroniky.

Veřejnost nakonec přijala NOVodu celkem dobře, protože singapurský magistrát zadal masivní reklamní kampaň, kde pomocí plakátů, brožurek a přednášek lidem vysvětloval, co to je recyklovaná voda a jak se získává. V televizi a rádiu běžely pořady o dalších městech, kde se již voda recykluje. Zvláštním školením prošli i členové parlamentu a místních samospráv, aby lidem dokázali vyložit situaci. Bankéři se nechávali fotit se sklenicí NOVody v ruce. Premiér pozval nejváženější členy vlády, aby s ním popili trochu recyklované vody. Podobnou míru shody a disciplinovanosti si v naší společnosti asi představit nedovedeme. V Singapuru si však i znepřátelené politické strany uvědomovaly, že se jedná o strategii přežití. Pomohlo k tomu i zdlouhavé vyjednávání s Malajsií, zda kontrakt na dodávky pitné vody bude pokračovat.

Vládní plán počítá s tím, že recyklovaná voda bude tvořit asi 40 % celkové spotřeby pitné vody, a proto po soukromě vlastněné čisticí stanici v Čangi s denní kapacitou 230 tisíc kubíků vody za den nastupují další plány. Singapur přitom využívá nových špičkových technologií, například svařování potrubí z nerezové oceli, takže počet ročních úniků vody postupně klesl na třetinu, tedy asi na sedm úniků vody na každých sto kilometrů potrubí.

Podobné, i když většinou méně propracované zkušenosti je možné nasbírat v řadě dalších asijských měst. Logistický a inovační propad Evropy je zde zvlášť citelný. K recyklaci vody bude nutné nejdřív přikročit ve středozemní oblasti, kde je zejména Řecko a jižní Španělsko ohroženo celkovým, fyzickým nedostatkem vody. Ten limituje pěstování oliv, zeleniny a ovoce, které zatím ekonomicky drží nad vodou celé kraje. Rozpracovávají se technologie, jež by umožnily recyklaci vody v rámci jen jednoho domu či čtvrti. Všichni se obávají vnitřní migrace, tedy migrace v rámci jednoho státu a nekontrolovaného růstu chudnoucích, horkých a přesušených měst. Středoevropská cesta bude nejspíš jiná a bude se týkat hlavně využití dešťové vody a jednou výhledově i získávání fosforu z odpadních vod. O tom zase někdy příště.