Zelená voda je ta část vody, která je obsažena v půdě a slouží hlavně k růstu rostlin. Je základem všeho živého na souši. Její celkový objem je větší než objem modré vody – tedy všech sladkovodních jezer, nádrží a řek.

Přesto jí byla až donedávna věnována mnohem menší pozornost. Zhruba 80 % celkové zemědělské plochy a asi 60 % potravin se získává přímo díky dešťovým srážkám, teprve zbytek tvoří závlahové hospodářství, jehož plocha se sice každým rokem rozšiřuje, ale velice rychle naráží na omezené vodní zdroje. O vodu spolu totiž soupeří domácnosti, zemědělci i průmysl a přitom je nutné ponechat vodu i pro přírodu. Zhruba dvě třetiny dešťové vody sytí půdy a jen jedna třetina stéká po povrchu a vytváří síť vodotečí a jezer. Obě „vody“ se vracejí odparem do atmosféry, ale zelená voda se větším dílem odpařuje z listů procesem, kterému se říká evapotranspirace. Můžeme si jej představit jako dýchání rostliny. Každý list je malou solární elektrárnou i továrnou na celulózu, která ukládá uhlík z atmosféry a uvolňuje kyslík.

Modrá voda má víceméně globální charakter – protéká dlouhými řekami, je jímána do vodovodů a zavlažovacích kanálů a někdy transportována stovky kilometrů. Zelená voda má lokální charakter. Je nutné ji spotřebovat tam, kam právě spadla. Politici a ekonomové někdy považují koncepty globalizace a lokalizace za uměle vytvořené, téměř filozofické pojmy. Mají pocit, že když někde něco schází, lze to přece dovézt odjinud, je to „jen“ otázka ceny. Jenže na vlastnostech modré a zelené vody jasně vidíme, že se sice jedná o jednu vodu, ale o dvě různé komodity, které jsou využívány odlišným způsobem a také vyžadují různé strategie zacházení.

Obecně platí, že si umíme dobře poradit s modrou vodou a bodovými zdroji, jako jsou přehrady, ale selháváme u plošných zdrojů, tedy u krajiny a půdy. Je to dáno samotnou povahou tradičních technologií. Stroj či továrna prostě „sedí“ na jednom místě a něco na tom mohou změnit jen malé alternativní zdroje, nanotechnologie a trojrozměrné tiskárny. Podle futurologických odhadů to vypadá tak, že část průmyslu prodělá opačný proces – jednou bude skoro všude. Každá domácnost bude mít svoji elektrárnu i svoji továrnu, jež budou pokrývat alespoň část spotřeby.

Význam místa proto spíš poroste a s ním i lokální vodní hospodářství. Existuje řada výpočtů, jaký je podíl modré a zelené vody. Rámcově se můžeme přidržet spíš nižšího odhadu, že ročně se na Zemi na souši váže 60 tisíc km3 vody do půd a 40 tisíc km3 do řek a jezer. To je základní příjem, který se však místo od místa a měsíc od měsíce liší. Různé druhy zemědělství i samotné plodiny využívají vodu jednou hůře, jindy lépe – a proto hovoříme o náročnosti či účinnosti. Můžeme si ji představit, když srovnáme, kolik vody jsme spotřebovali na kilogram pšenice či žita anebo kolik vody nás stála tuna lnu či bavlny.

Co se děje s vodou v půdě? Představme si běžný evropský déšť, který dopadá na povrch země. Velké kapky dopadají rychle a s velkou silou – tak, že časem proděraví i kámen –, narazí do země jako kulka, a pokud dopadnou přímo na nechráněnou půdu, vymrští půdní částice do výšky až jednoho metru. Mnohem lepší situace nastává, když se kapky rozbijí o keře či trávu. Zemědělci v suchých oblastech si již dávno všimli, že tam, kde půdu chrání tráva, je půda vlhčí než na nekrytých površích. Říkají, že tráva přitahuje vodu. Drobné kapičky víří vzduchem, pozvolna si sedají a lépe přilnou k půdě.

Co se týče deště, jako základní přiblížení postačí třetinové pravidlo, které říká, že třetina vody se vsákne, třetina odpaří a třetina odteče. Pochopitelně to většinou není pravda, ale je to užitečný model, podle kterého jasně vnímáme, že čím méně vody odteče nebo se odpaří, tím víc jí zůstane v půdě.

Půdu si představme jako víceméně uspořádanou směs půdních agregátů, vody a vzduchu. Zejména vzduchu je v půdě doopravdy hodně, někde mezi třetinou až polovinou celkového objemu, zatímco vody najdeme v krychlovém metru půdy jen průměrně 150 až 300 litrů. Roční srážky se na většině našeho území pohybují kolem 650 l/m2, takže kdyby se nám podařilo zvýšit schopnost půdy ukládat v sobě vodu, může celý den pršet, a hladina řek se ani nezachvěje. Doopravdy tomu tak bývalo. Staří vodohospodáři si pamatují, že teprve po třídenním dešti se začaly hladiny řek zvedat. Povodně tehdy nastupovaly mnohem pomaleji.

Ani při hodně dlouhém dešti voda nezaplní všechny póry. Vždy zde zůstanou sklípky plné vzduchu, které pomohou přežít žížalám a další půdní žouželi. I krtek někdy vydrží určitou dobu v zaplavené půdě, ale pak vyleze, docela dobře plave, a pak dorazí na břeh nebo se zachytí na stromě. Překvapení výzkumníci pak v zatopené říční nivě naleznou stromy s drobnými hlodavci a krtkem na větvi.

V půdě není jeden druh vody, ale hned několik. Zejména jílovité částice obklopuje tenká, avšak pevně elektrochemicky vázaná vrstvička vody, která lpí k povrchu jílových destiček tak pevně, že ji často nedovedou využít ani jemné kořínky rostlin. Půdu si představte jako obrovské bludiště pórů, jako složitou prolézačku pro půdní tvory. Vždyť třeba pouhý gram jílu má stejnou plochu jako tenisový kurt! V kilogramu hlíny žije několik tisíc, spíš několik desítek tisíc druhů mikroorganismů. V každém případě je v kilogramu jakékoliv zdravé půdy víc druhů zvířat než v pražské zoologické zahradě.

Další část vody je vázána na tenké póry mezi částečkami půdy, ale půda má také tendenci vytvářet agregáty, takže ještě jiný typ vody naleznete mezi kousky půdy. Určitě jste viděli agronoma či zemědělce, který mne půdu mezi prsty, aby se přesvědčil, zda má správnou drobtovitou strukturu, tedy zda obsahuje půdní agregáty, které snadno předávají vodu rostlinám. Zkušený zemědělec si k půdě může přičichnout a podle vůně hlíny pozná, že půdním mikroorganismům se daří dobře a úroda bude dobrá. Mimochodem, některé americké národní parky zaměstnávají indiány, kteří podle vůně poznají zdravý les. Vůně půdy či lesa je vlastně výsledkem dýchání rostlin či stromů, hub a půdních organismů. Tyto slabé vůně vnímáme podvědomě, ale dobře cítíme, kde je nám dobře. Umírající les či vyschlá a znečištěná půda působí depresivně. Stačí si toho nějakou dobu všímat, a časem začnete sami čichem rozeznávat stav prostředí, které vás obklopuje.

Ale nazpátek k zelené vodě. Určitě si pamatujete pokus, kdy do nádoby strčíte tenkou trubičku, v níž je hladina díky kapilárním silám o něco výš než ve sklenici. Půda je vlastně systém různě širokých kapilár, takže voda v ní může putovat všemi směry, třeba i k povrchu. Tento směr pohybu vody se dnes dá měřit díky vodě, která je označkována radioizotopy.

Aby se voda mohla gravitačně pohybovat směrem dolů, kde doplní zásobníky podzemních vod a udrží vysokou hladinu ve studních, potřebuje vlhkou, pokud možno drobtovitou půdu, která dobře saje vodu do velkých pórů. Během sucha roku 2015 se víckrát stalo, že zapršelo, ale za pár dní zase bylo sucho a voda ve studnách se nedoplnila ani po několika srážkově průměrných měsících. Dešťová voda totiž pronikla jen nehluboko pod povrch, pak následovala nenasycená oblast a teprve mnohem hlouběji leží polohy s podzemní vodu. Cesta vody do podzemí byla někde v půli přerušena.

Ve zdravé půdě by pak k vodnímu propojení mezi povrchem a podzemní hladinou stačilo několikadenní jemné mrholení anebo ještě lépe pomalu tající sníh, který by den po dni půdu zásoboval vodou. V některých oblastech se udává, že podzemní zásobníky se doplňují ze zimního sněhu ze 30–40 %. Ale co dělat, když jsou zimy bez sněhu? Jak se chovat k zelené vodě, když jí ubývá a do budoucna nejspíš bude ubývat i sněhu a naopak v létě přibývat tropických dní? Tohle je vážné dilema, které už dnes proměňuje nejenom země Blízkého východu a severní Afriky, ale také Řecko, Španělsko, jižní Itálii, východní Ukrajinu a hrozí zasáhnout Rumunsko, Bulharsko i některé části Česka. Upřímně řečeno, je to proces, který se dá zmírnit a zpomalit, ale nezvítězíme nad ním. Budeme rádi, když uhrajeme remízu. Příště tedy o způsobech, jak lze alespoň částečně doplnit zelenou vodu v půdách.