V posledních letech se začíná používat praktické, jednoduché označení různých typů vody jako voda modrá, zelená a šedá. Modrá voda je déšť, řeky a potoky a také voda v podzemních zásobnících. Když doma otočíme kohoutkem nebo se jedeme vykoupat, zacházíme s modrou vodou. Naproti tomu zelená voda není vidět a do přímého kontaktu s ní skoro nikdy nepřicházíme. Je to totiž vláha skrytá v půdních pokryvech, kterou pro svůj růst využívají rostliny včetně obilí i lesa. Šedá voda padá ve městech, kde se dá využít jako technická voda, třeba na zavlažování parků, ale většinou jen tak odteče kanalizací. Pochopitelně že mezi barvami vody existují přechody, kdy třeba modrá voda deště se promění v zelenou půdní vláhu, přesto se jedná o užitečné rozlišení. Třeba na první pohled vidíme, že přehrada sice může být plná modré vody, ale kolem zasychá úroda, protože půda ztratila zelenou vodu.

Někdy kolem roku 2010 se velkým globálním tématem stal nedostatek vody. Dokonce i jinak velice střízlivá zpráva Světového ekonomického fóra identifikovala jako jedno z největších celospolečenských rizik právě systémový nedostatek vody. O něm sice existuje velké množství vládních i nevládních studií, ale teprve před několika dny se ve Science Advances objevila zásadní studie M. Mekonnena a A. Hoekstry o globálním nedostatku vody.

Jak počítat sucho

Abychom porozuměli tomu, co čísla uvedená ve studii skutečně znamenají, je nutné se nejprve podívat, jak k nim autoři došli. V zásadě většina modelů funguje tak, že rozdělí povrch Země na čtverce obvykle o hraně 200–500 km (či 30x30 úhlových minut). Od počátku prvních meteorologických družic máme poměrně dobrou představu, kolik vody kde na Zemi spadne. Dřív jsme neznali data pro větší část světového oceánu a odlehlá místa např. v Antarktidě. Srážky dílem odtečou, dílem se odpaří a zbytek využívají lidé i příroda. Přírodu přitom nemůžeme jen tak ošidit, protože např. stromy váží oxid uhličitý a vytvářejí kyslík. Společně s lesy či mořským planktonem jsme součástí jednoho světa, se kterým stojíme i padáme.

Získanou modrou vodu tak musíme v našem výpočtu rozdělit na vodu pro rostliny a pro lidi. Po letech vědeckého sledování životního cyklu stromů, rostlin i půdních mikroorganismů máme poměrně dobrou představu, kolik toho denně vypije třeba lípa a kolik borovice, kolik spotřebuje hektar brambor a kolik pšenice. Tím je dána základní kalkulace vodních příjmů a vodních výdajů pro každý předem určený čtverec zemského povrchu. Při klimatických změnách se mění příjmová část, při vyšší lidské spotřebě výdajová část vodního cyklu. Je to skoro jako v ekonomice, akorát že se v tomto případě občas hraje o život. Přehradu pak můžeme vnímat jako banku na modrou vodu, problém ovšem je, že ta není úplně směnitelná na vodu zelenou.

Pokud jsou výdaje a příjmy v rovnováze, ve skutečnosti se pohybujeme na hranici potíží, protože nemáme žádné rezervy na nepředvídané výdaje, třeba na horký srpen. Pokud jsou vodní výdaje 1,5–2x vyšší než příjmy, dochází k nouzovým stavům. Máme tady sice ještě zásobníky podzemní modré vody a sucho zmírňuje i zelená půdní vláha, ale situace je dlouhodobě neudržitelná. Uvedená studie se na celou záležitost dívá z nového pohledu, a tím je výpočet braný po měsících. Většina dřívějších studií pracovala s ročními průměry, které jsou optimističtější, protože je vylepšují ziskové měsíce. Ve skutečnosti, jak pro přírodu, tak pro zemědělce, je rozhodující měřítko 2–3 měsíců, během nichž zaschne úroda nebo se sníží hladina vody ve studních.

Potíže pro čtyři miliardy lidí

Vyšší spotřebu vody v jedné oblasti, třeba Velkého Londýna, můžeme vyrovnávat dovozem vody. Jedná se o známý spor, zda města „kradou“ vodu venkovu. Do výpočtu je pak nutné zahrnout i dovoz vody kanály, řekami a vodovody. Pro současný zalidněný svět je typické, že zatímco dřív na hornatém horním toku žilo málo zemědělců, kteří nespotřebovávali skoro žádnou vodu, dnes jsou i tato místa obsazena a lidé níž po proudu dostávají méně vody, i když by jí potřebovali mnohem víc. Navíc je běžné, že horní tok významné řeky, jako je tomu třeba u Nilu či Dunaje, leží v jiném státě než tok dolní.

Celkově se dá poměrně průkazně doložit, že kratším, jednoměsíčním suchem jsou v současné době ohroženy dvě třetiny světové populace, tedy nějaké čtyři miliardy lidí. Jedná se však o tu nejmírnější a překlenutelnou formu sucha. Polovina takto ohrožených obyvatel žije v Číně a Indii. Podívejme se však na závažnější kritické případy oblastí, kde žije hodně lidí, případně se spotřebuje značné množství vody na závlahové hospodářství.

Kritická ohniska

Můžeme je definovat jako regiony, kde po řadu měsíců spotřeba modré vody dvakrát převyšuje srážky. Chybějící vláha je pak obvykle získávána z podzemních zásobníků, kde dochází k zaklesávání hladiny vody a celkovému přečerpání. To je situace např. povodí Žluté řeky v Číně nebo řeky Colorado v USA. Stále víc světových řek vůbec nedoteče do moře, protože cestou je spotřebována veškerá voda. Z pouštních oblastí je nejhorší situace v Arabské poušti, kde však fungují odsolovací zařízení.

Čtyř- až šestiměsíčním suchem je ohroženo asi půl miliardy lidí, z toho 180 milionů v Indii, 73 milionů v Pákistánu, 27 milionů v Egyptě, 20 milionů v Mexiku a mnoho dalších v arabských zemích včetně Jemenu. Pokud bychom se však podívali na ještě větší nebezpečí ročního sucha, pak nejvíc ohrožené země jsou Libye, Somálsko (90 % populace!), Pákistán, Maroko, Nigérie a zatím i stabilní Jordánsko. Určitě není náhoda, že o většině těchto zemí slýcháme jako o nebezpečných či válečných zónách.

Dejme tomu, že jak Indie, tak Čína své problémy víceméně zvládnou, ale jak to bude v jiných zemích? Kde se bude nedostávat modré vody, a následkem toho vypuknou konflikty, či dokonce občanské války? Velké potenciální ohnisko leží v Pákistánu a Afghánistánu, kde je jen otázkou času, kdy propukne další vlna násilí. Pokud bychom chtěli zamezit proudu uprchlíků a udělat to málo, co je v našich silách, měli bychom pomoci malému, sympatickému Jordánsku a bedlivě sledovat situaci v Egyptě. Ceny egyptských potravin se sice zatím zvedají jen pozvolna, ale v zemi roste stejné napětí, jaké jsme cítili před tzv. arabským jarem a jež se snadno může obrátit třeba proti 10–15 milionům křesťanských Koptů.

Co se týče modré vody, perspektivy České republiky jsou z globálního hlediska nadprůměrně dobré, i když je nutné počítat s rozkolísaným srážkovým chodem. Mnohem větší problémy pociťujeme u zelené vody, půdní vláhy. O tom příště.

Pramen: Mekonnen M., Hoekstra A. (2016): Four billion people facing severe water scarcity. Science Advances 12 February, Vol. 2, No. 2, 18 stran.