V Evropě se po brexitu rozjíždí další vlna, která zásadně ovlivní směřování Unie. Referendum, v němž první prosincovou neděli Italové při rekordně vysoké účasti odmítli ústavní změny, bylo jen předehrou. Důležitější než samotný předmět plebiscitu, jímž bylo zjednodušení velmi těžkopádného italského vládnutí, bylo to, že s ním spojil svoji politickou kariéru levicový, v Bruselu oblíbený premiér Matteo Renzi. Téměř 60 procent voličů reformu smetlo. Spíš než vůči ní ale vyjádřili odpor k establishmentu a dlouhodobé stagnaci, z níž nejsou generace politiků schopny Itálii vytáhnout.

Důležitější je teď sled událostí, které Renziho pád spouští. Itálii čekají dřív nebo později předčasné volby. A podle průzkumů by v nich většinu získaly strany, které slibují referendum o odchodu Říma z eurozóny. Především Hnutí pěti hvězd, založené v roce 2009 televizním stand-up komikem Beppem Grillem. Spolek, který vynesl vzhůru odpor proti unijním elitám, jež tlačí Itálii do úsporných reforem, má nyní největší podporu voličů. Na odchod z eura ale tlačí i Liga severu. Ta bývala tradičním koaličním partnerem v pravicových vládách premiéra Silvia Berlusconiho. Dnes se na mnoha věcech shodne s Grillovými hvězdičkami. K euru jsou skeptické i menší strany, do nichž se postupně rozpadla Berlusconiho volební aliance Vzhůru, Itálie.

V prostém součtu měly už několik měsíců před referendem euroskeptické strany většinu. Jenže italský volební systém je specifický v tom, že vítěz voleb dostává na počet křesel v parlamentu obrovský bonus, což mu umožňuje snáze sestavit kabinet. Už před volbami se tam navíc strany tradičně sdružují do předvolebních aliancí právě proto, aby na ten bonus dosáhly. Pokud by dokázal Grillo volby vyhrát, mohl by mít sílu dát vládu dohromady dokonce sám, případně s Ligou severu. Tím se otevírá debata o setrvání Itálie v eurozóně, a tím pádem o budoucnosti společné měny.

Právě euroskeptické strany teď tlačí na to, aby se šlo volit co nejdřív. Renziho tábor naopak bude přesvědčovat italského prezidenta, aby sestavil prozatímní, částečně technokratickou vládu. Podobnou té, jakou vedl poté, co Brusel a Berlín přitlačily k rezignaci Silvia Berlusconiho, bývalý italský eurokomisař Mario Monti. Prezident Sergio Mattarella, jemuž Renzi přinesl svou demisi, ho prozatím požádal, aby setrval v čele vlády do přijetí rozpočtu na příští rok.

Časovaná bomba eurozóny

Právě otevřené dveře k nástupu euroskeptiků jsou tím, co přitahuje pozornost. Itálie je se svými obrovskými státními dluhy a bankami plnými špatných úvěrů časovanou bombou eurozóny. Při italské krizi roku 2011, kdy úroky ze státních dluhopisů stoupaly do nesplatitelných výšek a investoři začínali Řím hromadně odepisovat, se euro dostalo nejblíž kolapsu. Německá kancléřka Angela Merkelová a tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy se tehdy rozhodli k bezprecedentnímu zásahu do vnitřní italské politiky. Spolu s Evropskou centrální bankou zatlačili na tehdejšího italského prezidenta Napolitana, aby přiměl Berlusconiho k rezignaci. O italské krizi 2011 už vyšlo několik zdařilých rekonstrukcí postavených na výpovědích přímých účastníků, které dokazují, že tehdejší koordinovaný zásah z Berlína, Paříže a Frankfurtu byl opravdu bezprecedentní intervencí do vládnutí v suverénní zemi. Čím dál víc Italů je podobně jako Britové přesvědčeno, že o podstatných věcech se rozhoduje mimo jejich zemi, v Bruselu a Frankfurtu.

Stav stagnující italské ekonomiky se od té chvíle nezlepšil. Přestože se jak technokratický premiér Monti, tak jeho řádně zvolený levicový nástupce Matteo Renzi v úzké symbióze s Bruselem pokusili alespoň částečně uvolnit třeba velmi rigidní pravidla pro přijímání a propouštění zaměstnanců. Výsledky v praktickém životě zatím nejsou vidět. Italové jsou ze stagnace a ztráty životní perspektivy frustrováni. Ze svého úpadku viní jak domácí, tak evropský establishment. Z této atmosféry těží ti, kdo obojí dlouhodobě kritizují. Tedy Grillových pět hvězd a Liga severu.

Přestože v různých zemích sledujeme vzpouru voličů proti tradičnímu establishmentu, motivy se výrazně liší. Jestli něco spojuje Londýn s Washingtonem, Paříží, Římem, Kodaní nebo Amsterdamem, je to spíš vzájemná inspirace ve stylu: když se odvážili Američané, proč ne my?

Společenské podmínky a motivy, z nichž se vzpoury rozjíždějí, jsou výrazně jiné. V Itálii na rozdíl od Británie, Ameriky nebo Francie nehraje tak zásadní roli odpor k nekontrolované migraci. Navzdory tomu, že se italská cesta po uzavření balkánské trasy stala hlavním koridorem, do Itálie od letošního ledna do listopadu přišlo přes 171 tisíc migrantů, čímž byl překonán rekord z roku 2014. Za poslední tři roky dorazilo migrantů už bezmála půl milionu. Tajné služby opakovaně varovaly před teroristickými útoky ve velkých městech včetně Říma a Milána. Okolí některých měst na severu včetně Coma nebo Bolzana ve vrcholných vlnách připomínalo spíš uprchlické tábory. Značná část migrantů ale odmítá v ekonomicky stagnující Itálii, která zdaleka nenabízí tak velkorysé sociální dávky jako Německo nebo Británie, zůstat a míří dál na sever a západ. V Itálii zpravidla proti své vůli jen uvízli, když postupně začali zavírat a kontrolovat hranice Francouzi, Rakušané i Švýcaři, jimž je zase zavřeli Němci.

Italové nemají na rozdíl třeba od Britů pocit, že by jim cizinci svou levnou prací brali pracovní příležitosti. Jsou přesvědčeni, že ve stagnující zemi ani není příliš co brát, protože tam příležitosti téměř nejsou. Ještě víc než Francouze je frustruje dlouhodobá hospodářská stagnace, která jim bere životní perspektivu. Dojem je dost oprávněný. Italská stagnace je skutečně dlouhá. V porovnání s jinými zeměmi to navíc nevypadá jako stagnace, ale tvrdý úpadek. Tamní euroskeptici i někteří ekonomové tvrdí, že členství v eurozóně rigidní Itálii dorazilo. Ta stagnace je ale mnohem delší. Euro tady není přímo viníkem tvrdé hospodářské a společenské krize jako třeba v rychle rostoucím Španělsku, jež stáhlo do hospodářské a sociální katastrofy s více než polovinou mladých lidí bez práce, nebo v Irsku. V Římě bylo jen tou poslední ranou.

Itálii máme z cest zafixovanou jako bohatou zemi. To bohatství, které se tam hromadilo dlouhá staletí, je stále zřejmé. Jenže už desítky let ta země nebohatne. Žije z podstaty. V ročním výkonu ekonomiky přepočteném podle kupní síly na obyvatele je dnes už jen o desetinu bohatší než Česko. My máme HDP na obyvatele na 85 procentech průměru Evorpské unie, Italové na 95 procentech. Ještě když se v roce 2002 rozjíždělo euro, byla v Itálii podobná životní úroveň jako v Německu nebo ve Francii. Italové měli HDP na obyvatele na 108 procentech průměru Unie, Francouzi na 109 a Němci na 117 procentech. My jsme byli na 79 procentech.

Od té doby se Němci dostali na 125 procent, Francouzi stagnují na 106 procentech a Italové se propadli na zmíněných 95 procent. Z toho je víc než zřejmé, komu život se společnou měnou prospěl. Němci těží z příliš slabé měny, Francouze a především Italy drtí měna příliš silná. Z Berlína a Bruselu chodí do Paříže a Říma pravidelná doporučení, jak mají udělat reformy, aby jim ekonomiky šlapaly jako Němcům. Jenže zatím je tam s jejich naturelem nikdo nedokázal prosadit.

Zóna bez naděje

Když se podíváte na to, jak od roku 1970 rostla italská ekonomika, uvidíte, že nad laťku dvou procent – což je ve většině zemí včetně nás považované za dost slabý růst – se dostává jen ve třech krátkých okamžicích. Naposledy v roce 1985. Průměrný meziroční vzestup je 0,6 procenta, tedy stagnace jako vyšitá. Jenže od vstupu do eurozóny už se ten růst (až na jedinou výjimku) nikdy nedostane ani na jedno procento.

Podobně tristní je pohled na šanci najít si práci. Míra nezaměstnanosti (tedy nikoliv těch, kdo nepracují, ale těch, kdo práci skutečně hledají) dosahuje mezi roky 1983 a 2016 přes devět procent. Historickým rekordem je 13,1 procenta z roku 2014. Nejnižší nezaměstnanosti si Italové užívají před startem finanční krize v roce 2007 s 5,7 procenta. Po vstupu do eura skutečně přichází období, kdy se dostává počet lidí bez práce pod – na apeninské poměry nebývalých – osm procent. Od začátku krize eura v roce 2010 naopak přichází prudký vzestup nejprve k deseti, potom až k současným téměř dvanácti procentům. V této souvislosti stojí za připomenutí, že podle psychologů je neschopnost najít práci a živit svoji rodinu hned po ztrátě blízkých jedním z největších životních stresů. V Itálii v něm dlouhodobě žijí miliony lidí.

Rána je to speciálně pro mladé lidi na začátku kariéry. Nezaměstnanost mladých je hodně zlá společenská nemoc, již evropské elity na jižním křídle eurozóny pohrdavě ignorují. Při vstupu do eurozóny Itálie měla 22 procent mladých bez práce. Dnes jich má 37 procent – a to už je mírný pokles proti roku 2014, kdy se to blížilo 45 procentům. Není to skoro 60 procent jako ve Španělsku nebo v Řecku, i tak je to ale dost tristní start do života. Mladí Italové se velmi těžko staví na vlastní nohy a zakládají vlastní rodiny. Speciálně muži žijí v rekordních počtech s rodiči. Míra porodnosti patří v tradičně katolické zemi k nejnižším v Evropě.

Itálie je zároveň země s obrovskými rozdíly. Sever v okolí Milána nebo Bolzana patří k vůbec nejbohatším regionům Evropy, srovnatelným se Švýcarskem. Tady stále sílí Liga severu. Od středu směrem na jih bohatství a prosperity prudce ubývá.

Grillových pět hvězd je spíš stranou vzdoru proti bruselským i domácím elitám, podobné víc marxistům z řecké Syrizy než Trumpovi nebo Marine Le Penové. Kromě referenda o euru nabízí Grillo i ekonomické ochranářství (tím se Le Penové podobá) a hlavně co nejvíc plebiscitů, pomocí nichž se elity obejdou. Těch pět hvězd v názvu mělo původně při vzniku před sedmi lety symblizovat následující: přístup k pitné vodě, udržitelnou dopravu, udržitelný rozvoj, základní právo na přístup k internetu a ekologismus. Beppe Grillo bojoval proti motorismu a sám se vozil ve ferrari a plavil na motorové jachtě. Svůj původní repertoár posléze rozšiřoval na elektronickou a přímou demokracii, princip politiky, „která lidi nic nestojí“, udržitelný růst a nenásilí (což v praxi znamená odpor k jakýmkoliv vojenským intervencím).

V našich poměrech je to takový kříženec mezi zdánlivě neslučitelnými Svobodnými, zelenými a piráty, lehce říznutý okamurovskou přímou demokracií.