Na vztahu politika a masy stoupenců často bývá také něco sexuálního – vystoupit před skandující dav, svými slovy kormidlovat jeho emoce, dospět s ním ke společnému „vyvrcholení“. Asi to člověka nějakým způsobem uspokojí, a ani nemusí být nějaká temná diktátorská postava (temným vrcholem politického projevu jako zvráceně sexuálního aktu jsou vystoupení Adolfa Hitlera). Jenomže sex je také nebezpečný, člověka odhaluje způsobem, nad nímž nemá úplně kontrolu. Může ho traumatizovat, může ho zesměšnit.

Spektakulárním způsobem na to doplatil demokratický senátor Anthony Weiner. Chudák. Myslel si, že vystupuje v hrdinské sáze – a ona z toho vyšla značně nelaskavá komedie. Na tom příběhu je snad i něco univerzálního, přesahujícího jednu trapnou story, která okrajovým způsobem zasáhla do dějin včetně právě proběhnuvších amerických prezidentských voleb. V nějakém ohledu Anthony Weiner není ani tolik unikát jako spíš typické dítě svého věku.

Nedlouho před zvolením Donalda Trumpa ředitel FBI James Comey oznámil, že některé z e-mailů Hillary Clintonové, s nimiž kandidátka nakládala v rozporu s bezpečnostními pravidly, se našly v dalším počítači. Byl to computer Anthonyho Weinera. Do rukou „orgánů“ se dostal poté, co byl Weiner vyšetřován kvůli posílání explicitních vzkazů patnáctileté dívce ze Severní Karolíny. V něčem případný epilog té legrační ságy.

Anthony Weiner přitom měl důvody domnívat se, že ho čeká velká budoucnost. Relativně mladý senátor dokázal upoutat pozornost velice plamenným řečnickým stylem. Do Kongresu přišel v roce 1998, zvolen tam byl opakovaně a výraznou většinou (pravda, v New Yorku to mají kandidáti demokratů lehké). A v roce 2011 se dostal do té šlamastyky. Žena, která ho sledovala na Twitteru, oznámila, že jí přes tu síť poslal fotku. Byl to ne právě umělecký snímek – ono tedy… když člověk fotí svůj rozkrok, většinou z toho velké „umčo“ nevyleze. Ve Weinerově případě byl řečený rozkrok zakrytý světlými slipy, fotka nicméně dostatečně odhalovala, že pod jejich tkaninou se cosi začíná vzdouvat – výmluvná ilustrace jistého rozpoložení.

Weiner reagoval s neotřesitelnou trapností, po velmi klopotně formulovaných popřeních přišlo přiznání a rezignace na funkci kongresmana. Celá Amerika se tím skvěle bavila, značně tomu napomohlo i to, že slovo weiner (resp. wiener) je slangový výraz pro penis: to se pak ty fóry dělají skoro samy.

„Carlos Danger“

Anthony Weiner je ale houževnatý muž a sil má dost. Po dvou letech se rozhodl, že jeho půst od politiky už trval dost dlouho. A rozhodl se kandidovat v demokratických primárkách na úřad starosty New Yorku. Jeho pokus o comeback zaznamenávali dokumentaristé Josh Kriegman a Elyse Steinbergová. Natočili ale jinou story, než asi předpokládali. Začínala přitom docela obvyklým způsobem – talentovaný politik a outsider se snaží o návrat na výsluní. Je pracovitý a umí motivovat svůj tým, má talent pro komunikaci s veřejností a zjevně si ji užívá – prostě je rozjetý na plné obrátky.

Navíc má po boku inteligentní a krásnou manželku, Humu Abedinovou, nejbližší spolupracovnici Hillary Clintonové a pozdější šéfku její kampaně. Ten dva roky starý prohřešek mu už zjevně odpustila. Vypadalo to všechno nadějně. Jenomže pak se objevily zprávy, že rok poté, co potupený Weiner rezignoval z Kongresu, vedl přisprostlé chaty s několika ženami, vystupoval přitom pod pseudonymem… Carlos Danger.

V pomyslném filmu se pak z příběhu bojujícího outsidera stává legrační a smutný portrét muže, který si odmítá připustit, že skončil, že je nahraný. Snaží se ustát, co se ustát nedá. Předstírá, že to všechno ještě nějak půjde, že kampaň dotáhne, udrží manželství. Svoje předsevzetí ale úspěšně sabotuje, impulzivně se před kamerami pohádá s voličem. V hojně sledované talk show se místy až surreálným způsobem pustí do moderátora, snaží se přesvědčit svět a snad i sebe, že jeho manželství je i nadále v úplném pořádku… V den voleb se dočká potupy umocněné tím, že před jeho kanceláří spolu s hloučkem kameramanů stepuje mladá žena, objekt jeho internetové přízně. A on musí vymyslet, jak se s nimi nepotkat.  

Ve chvilce reflexe se Weiner před kamerou zamýšlí, proč si vlastně s tou věcí, která ho opakovaně stála kariéru, nedokáže dát pokoj. Dojde k tomu, že v politice hrají roli povrchní vztahy, narychlo projevené city někde na ulici nebo v sále, že je sám člověkem, který je na povrchní vztahy stavěný. V něčem mu asi vyhovují, možná je na nich závislý. A „vztah“ přes mobil vyjadřuje esenci něčeho povrchního. Když člověk na několika takových simultánně „pracuje“, může se jeho život proměnit v proud permanentního ujišťování – jsi borec.

Je to také vztah, který nijak neohrožuje ego, které politik může mít trochu přerostlejší. Je plus minus jisté, že v něm člověk udrží ten svůj obraz, který ve světě toho vztahu vytvořit chce. I kdyby v reálu zrovna zápasil s obzvlášť zákeřnou formou rýmičky a vůbec měl po všech stránkách hodně slabý den, jeho virtuální nadsamectví zůstane neohroženo. Nikdo a nic nenaruší jeho iluze o sobě. Pokud to samozřejmě nepraskne a někdo to virtuální chvástání se nevytáhne na nepřející světlo skutečného světa, v němž jméno Carlos Danger nezní jako esence mužnosti, ale jako pitomý a infantilní vtip.

Anthony Weiner se může cítit ukřivděný, v něčem třeba i právem. Na rozdíl od mnoha jiných politiků měl jenom virtuální aférky, fakticky se nic nestalo, nic neukradl a tak dále. V něčem je ale jeho osud spravedlivý. Je na tom cosi nebezpečného, když si politik svoje nejintimnější potřeby vyřizuje přes mobil. Dokládá to neschopnost vztahu, respektive potřebu redukovat vztah způsobem, v němž partner je především publikem. Tu potřebu Weiner nedokázal ukočírovat. Nakonec kvůli tomu bude jeho největším dědictvím obrázek penisu poletující virtuálním kosmem, občas se z něj vynoří, aby postrčil dějiny tam nebo onam. Chlapci občas snívají o tom, že jejich penis je magický. Anthonymu Weinerovi se ten sen naplnil. Jenom trochu jiným způsobem, než chtěl a čekal.