Kvalita českého univerzitního vzdělání upadá. V domácích poměrech pro to však žádné jasné důkazy nenajdete. Vysoké školy se sice dominantně financují z veřejných peněz, stát ale nenabízí žádné jasné a přehledné měření kvality vzdělání na jednotlivých školách.
Platí ještě něco v americké politice? Tyto prezidentské volby se už teď rýsují jako další událost z rodu brexitu (a nejen v případě vítězství Donalda Trumpa, k němuž sčítání hlasů v době zrodu tohoto textu směřovalo). A nejen brexitu, ale i pádu Lehman Brothers a následující finanční krize a evropské dluhové krize.
Na Gennadiji Janajevovi vlastně nebylo nic zajímavého. Byl po všech stránkách typický, dítě svého věku, prostředí. Nezanechal po sobě nějaký velký odkaz. Pokud ho někdo má v paměti, pak kvůli chvíli, v níž se před celým světem ztrapnil.
Před necelým měsícem – 9. října – za úsvitu přistál na damašském letišti obří letoun CASA s humanitární pomocí za 4,5 milionu Kč pro strádající obyvatelstvo Sýrie. Se zásilkou přiletěl náměstek ministra zahraničí Martin Tlapa a na letišti ho přivítala česká velvyslankyně Eva Filipiová.
Když chtějí The New York Times přiblížit svým čtenářům, o co jde ve volbách v jakési malé neznámé zemi v jihovýchodní Evropě s latinskoamericky znějícím názvem Montenegro (Černá Hora), použijí v titulku jednoduché zkratky: „Prozápadní strana zvítězila.“ Nebo: „Západ a Rusko se přou v Černé Hoře.“
Schopný a pracovitý. Těmito slovy popsala Andreje Babiše senátorka Zuzana Baudyšová (ANO) v debatě nad zákonem o střetu zájmů, který má zrušit státní podporu pro Babišův koncern Agrofert. Zákaz miliardových dotací je podle senátorky naschvál, za nímž se ještě skrývají hloupé návyky z dob, kdy Česku vládla komunistická diktatura.
Na Poprad mám sentimentální vzpomínky. Jednou, bylo to v roce 2004, jsme se tam nádherně namazali, když jsme se vraceli z dobrodružné výpravy, kterou jeden z jejích účastníků, Jáchym Topol, potom popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem.
Pražské tramvaje č. 22, 16, 6 a 4 drandí po těle kaple, aniž by to v cestujících zanechávalo nějaký dojem. „Co jest dole, jest i nahoře,“ jak praví tajemný Hermes Trismegistos a jeho Smaragdová deska. Prodával se tu dobytek, který se sem hnal ve stádech někdy i stovky kilometrů, třeba až z Uher. Také dříví a obilí.
Na státní svátek 28. října to budou přesně dva roky, co se prezident Miloš Zeman vítězoslavně vrátil soukromým tryskáčem najatým investiční skupinou J&T a společností PPF z Pekingu a oznamoval novou éru velkých čínských investic. Klíčovou roli v nich měla sehrát China Energy Company (CEFC), jedna z prvních privátních společností v Číně.
Kritika elit včetně těch intelektuálních se stává významným tématem veřejné diskuse. Lenka Zlámalová se ve své eseji „Krach elit“ (Týdeník Echo č. 28/2016) přiklonila k poměrně rozšířenému názoru, že žijeme v době pseudoelit, které se názorově odcizily většinové společnosti
Evropa se zdánlivě dělí na blahobytný a blahovolný Západ – a chudý a nevlídný Východ. Například i v otázce uprchlíků a vztahu k vlastní identitě. Tato linie ovšem v Evropě vede jinudy a jinak, jak ukazuje jedna severská debata. Král Norů Harald způsobil rozruch – a zároveň si vysloužil obdiv –, když ve svém projevu příznivě hodnotil současný profil vlastní společnosti: „Norové pocházejí ze severu, středu a jihu. Norové jsou také imigranti z Afghánistánu, Pákistánu, Polska, Švédska, Somálska a Sýrie.“
Je konec října roku 1956, centrem Budapešti se valí pět tanků. V prvním z nich sedí velitel skupiny, plukovník Pál Maléter. Ještě neví, jak se má zachovat, až dojede na místo určení – Korvínovo kino, nedávno dokončený komplex ve stylu stalinistického brutalismu, s kinem, pasáží, labyrintem podzemních chodeb.
Mnozí účastníci britské politické a mediální scény jen velmi obtížně vstřebávají výsledky referenda o vystoupení z EU. Diskuse se v některých končinách vychyluje směrem k pomatenosti a není snadné si utvořit věrný obrázek na základě povrchních výkřiků.
Debaty o diskriminaci žen v práci, o kvótách vytahujících je do vyšších pozic, které jsou dnes hitem progresivistických kruhů, budou za pár let ze zpětného pohledu vypadat úplně směšně. Jako manýrismus a tvrdá ignorance toho, co se ve společnosti skutečně děje.
Kniha je působivým a čtivým vyprávěním. Tento výraz záměrně zdůrazňuji, neboť starodávný a často opovrhovaný styl historický děl je opětně Kovtunem rehabilitován, a to na látce z moderních dějin. Co patří k dobrému vyprávění?
Představme si alternativní vesmír. A v něm planetu Zemi č. 2, jejíž osud se vyvíjel přesně stejně jako té naší Země č. 1 až do roku 2015, kdy se na ní Donald Trump nerozhodl kandidovat na prezidenta. Na Zemi č. 2 teď republikánský kandidát na amerického prezidenta, třeba senátor Marco Rubio, směřuje k vítězství v prezidentských volbách.
Babiš uspěl i v krajích, přesto nezopakoval tsunami, jaké se podařilo v minulých letech ČSSD nebo ODS. Zisk 21 procent ukazuje, že narazil na hranice, jimiž svůj rozlet sám omezil. Konkrétně se mu vymstilo tažení proti malým a středním podnikatelům.
Současná krize se v různých částech světa projevuje různou formou ventilace frustrace, úzkosti a nespokojenosti. U nás má tvář Andreje Babiše, v Americe Donalda Trumpa, ve Francii Marine Le Penové. V celé západní civilizaci má ale jeden společný, hluboký důvod: prudký nárůst nedůvěry. A to všude, kam se podíváte.
Když před pěti lety v požehnaném věku zemřel Oto Habsburský, korunní princ a syn posledního rakouského císaře a českého krále Karla I., stal se jeho pohřeb evropskou událostí – a nevysloveně i jakýmsi loučením s habsburskou dynastií. Přeci jen byl Oto poslední, kdo se ještě narodil jako nástupník trůnu. Nicméně po něm zůstalo sedm dětí, ve chvíli jeho smrti samozřejmě už všechno dospělí lidé, kteří vedou samostatné, zajímavé životy. Habsburkové tak dodnes tvoří vlivnou rodinu a jsou nepostradatelnou součástí evropské šlechty.
Jordánskem otřásla vražda Nahída Hattara a světovými médii zavanul další mrazivý průvan strachu. Jordánsko – země, na niž bylo dosud z hlediska Evropy spolehnutí, zadržující k evropské radosti více než milion a půl syrských uprchlíků – se „vybarvila“.
„Pan Václav Havel je podle mě prezident téměř bez pohlaví. To je ten pravej prezident, ani homosexuál, ani nějakej… jebačkář, ten nemá ani ženskej, ani mužskej náboj… Je nad vším a k tomu může směřovat jen to maximum lidství, to je pro nás Havel.“ Tak pravil Bohumil Hrabal, když v roce 1991 v Kersku vysvětloval dvěma udiveným maďarským novinářům, v čem spočívá přitažlivost Václava Havla pro český národ – ne že by národ volil stejná slova. Národ by možná trochu hleděl.
Před několika lety jsem vedl pro noviny rozhovor s panem Antonínem Zelenkou, téměř devadesátiletým předsedou opavské pobočky Konfederace politických vězňů. Krom jiného si posteskl nad tím, že studenti ve školách, kam ho občas zvou na besedy, vnímají jako hlavní charakteristiku časů komunismu to, že se stály fronty na banány.
Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.
Ve středu by Václavu Havlovi bylo osmdesát let, zanedlouho uplyne pět roků od jeho smrti. Prvního českého prezidenta je ve veřejném prostoru logicky víc, v článcích a anketách se vrací otázka, co by Václav Havel říkal v dnešní situaci, jak moc tady chybí, chybí-li vůbec.
Máme ji vrytou hluboko v sobě, aniž bychom se o to snažili. Vidíme ji, když zavřeme oči. Českou krajinu. Je poskládaná z běžných věcí, které jsou na první pohled stejné jako u sousedů. Zvonice, kostel, rybník, hřbitov, škola nebo nádraží. Přesto podvědomě cítíme, že tohle je náš kraj.
Národní nezávislost a prosperitu se nám podaří udržet tehdy, pokud proti národním spasitelům ubráníme tradiční instituce, nejen parlament či nezávislé soudnictví a policii, ale stejně tak i tradiční strany, autonomii univerzit, nekomerční kulturu či nezávislá média a volný prostor pro podnikání.
Začíná první dějství velkého zápasu o vládu nad Českou republikou. Kdo vyhraje ty nezajímavé krajské volby, získá i ty velké do sněmovny. Voliči si ještě nevybírají budoucího vládce, ale několik kandidátů, kteří dostanou za dvanáct měsíců příležitost odpovědět na rostoucí obavy ve společnosti.
Jsem přesvědčen, že tak jako v dávné i nedávné minulosti poměry v Česku i dnes nejvíce závisí na vývoji v Evropě jako celku a ve střední Evropě zvláště. Zúčastnili jsme se evropských dějin v čase šíření křesťanství, v době obrany Evropy před Mongoly a Turky, za náboženských válek, za imperiálních sporů o rozhodující vliv na kontinentě...
V roce 1966 bylo ve střední Evropě deštivé a studené léto. Příležitostí jít k vodě a ponořit se do ní bylo jen pár, což mohlo tradičně vodomilným Čechům (a Slovákům) kazit náladu. Tyto ohledy nejspíš ale nebyly ty hlavní, proč zdejší tisk zatajil nejdůležitější světové koupání toho roku.
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
