Pražské tramvaje č. 22, 16, 6 a 4 drandí po těle kaple, aniž by to v cestujících zanechávalo nějaký dojem. „Co jest dole, jest i nahoře,“ jak praví tajemný Hermes Trismegistos a jeho Smaragdová deska. Prodával se tu dobytek, který se sem hnal ve stádech někdy i stovky kilometrů, třeba až z Uher. Také dříví a obilí. A tam, kde do náměstí ústí ulice Ječná, se prodávala prasata. Muselo to tady být pěkně zasviněné. Inu, Dobytčí trh, Viehmarkt… A přitom tu stála centrální kaple Svaté říše římské, na chvíli vlastně střed křesťanského světa, v níž se ukazovaly nejposvátnější předměty křesťanství. Tak to zamýšlel velký režisér posvátného, císař Karel IV., jehož jméno náměstí – ovšem až od poloviny 19. století – nese.  

Kaple tři metry pod zemí

Je dost důvodů, proč kaple Božího Těla vzrušuje fantazii k tomu náchylných lidí, a někteří se pak snaží odkrýt její tajemství. Především je tu hlavní předpoklad: neexistuje. Zmizela téměř beze stopy, zbylo po ní pár kamenů, barokní oltář, který se ocitnul v jednom venkovském kostele na Karlovarsku (!), a samozřejmě základy, které jsou asi tři metry pod úrovní současné dlažby. Či přesněji silnice, neboť těžiště velmi netypické kaple se nachází zhruba tam, kudy dnes vedou tramvajové koleje z Ječné na Karlovo náměstí. Rozlehlá stavba o průměru asi šedesáti metrů stála právě na spojnici Ječné s pozdější Resslovou ulicí, která byla proražena koncem 18. století, ve směru na rychle se rozvíjející Smíchov na druhé straně řeky. Padla za oběť nikoli josefinismu, jak by se mohlo zdát, ale úsvitu moderní doby a jejím potřebám. Zbořena byla roku 1791 – v době, kdy ve Francii začaly cvakat gilotiny a starý věk, v němž měla ještě své místo mystika a posvátnost, definitivně odešel.

Úplně jisté není ani to, jak vlastně kaple vypadala. Její asi nejlepší, byť ne zcela jasné zobrazení nabízí tzv. Sadelerův prospekt Prahy z roku 1606. Vidíme na něm poněkud zvláštní stavbu, jakoby hrádek s centrální věží, kolem níž je jakýsi věnec menších gotických kaplí či kapliček. Podle kunsthistorika Václava Mencla měla podobu „symetrické stavby podle jedné osy“. Podle jiného, Viléma Lorence, šlo o „stavbu absolutně symetrickou podél obou os“.

Anebo je tu rekonstrukce, jež kapli vidí jako čtvercovou chrámovou loď přecházející do osmiúhelníkové věže. Obklopuje ji osmice kaplí, které kolem ní tvoří jakýsi hranatý věnec. Jako raketa obklopená osmi přídavnými motory… Šlo o chrám rozsáhlejší než většina pražských kostelů a možná to byl chrám nejpodivuhodnější. Zajímavé na něm bylo vlastně všechno, třeba i to, že pouze posledních necelých dvacet let své existence (od roku 1773) patřil pod správu katolické církve, která jej převzala po jezuitech: ti byli toho roku v habsburské monarchii zrušeni.

Jak se kaple dostala do rukou jezuitů? To je také dlouhá historie… Souvisí to s univerzitou, pod niž spadala od roku 1403, takže ji jako „svou“ kapli užíval i mistr Jan Hus. Důležitou rolí prošla za husitských bouří, kdy sloužila jako jakási ideová základna. Tady husitský sněm sesadil krále Zikmunda a prohlásil ho za zemského škůdce. Tady byly provolány Čtyři artikuly pražské a tady také revoluce skončila vyhlášením Basilejských kompaktát v dubnu 1437 – za osobní účasti císaře Zikmunda. Dvě století pak kaple sloužila univerzitě, pochováváni tu byli její rektoři a významní profesoři, například Zikmundem Winterem zvěčnělý mistr Kampanus.  

A komu připadla univerzita po Bílé hoře? Samozřejmě Tovaryšstvu Ježíšovu. Jezuitům, kteří si naproti v letech 1665–1678 vybudovali svůj hlavní stan, chrám svatého Ignáce z Loyoly, dominantu barokní Prahy… 

Vždy to byla kaple, tedy objekt, který nemusel být pod správou církve. O její založení se zasloužilo tajemné Bratrstvo obruče s kladivem, jedna z velkých záhad českých dějin. Víme jen, že skutečně existovalo, neboť se zachovala zakládací listina kaple Božího Těla a Krve z 1. dubna 1382. Je na ní čtyřicet pečetí se jmény členů bratrstva, mnohdy významných mužů království, ale i osob, po nichž zůstalo jen to jméno na pečeti. Jsou to jména jak česká, tak německá. Bratrstvo se vynoří v onom roce, kdy se začne se stavbou kaple, a pak opět zmizí (může to být také tím, že byly zničeny dokumenty, nejspíš při rabování Nového Města v květnu 1434). Kaple se stane přinejmenším na příštích sto let opravdu důležitým místem království – a pak její význam upadá, v jednu dobu začne chátrat a pak už je jen podivným gotickým monstrem v osvícenské době.

Ale ani během těch důležitých let se nestane tím, čím ji chtěl mít její duchovní zakladatel, Karel IV. Moment, Karel IV.? Ale ten byl přece v onom roce, kdy byla založena, už čtyři roky mrtvý! Tak jak je to tedy? Inu, složité.

Vdechovat vůni mastí

To s tím „nahoře a dole“ ze Smaragdové desky pronesl spisovatel Petr Stančík, s nímž jsem si dal na Karlově náměstí sraz, abychom se prošli po obvodu kaple. On používá důsledně název kaple Božího Těla a Krve – to „Krve“ je podstatné, protože právě uctívání Boží Krve mělo pro Karlovu spiritualitu zásadní význam, ještě se k tomu dostaneme. Pak můj průvodce rozmáchl rukama, jednou tlapou ukázal směrem ke kolejím a pravil: „Tam na tom obrubníku by mohl být střed kaple. Mám takový sen, že by se mohla vyznačit nějaká linie, která by kapli připomněla.“

Stančík je autor fantaskních knih a jednoho českého bestselleru, románu Mlýn na mumie, která loni dostala cenu Magnesia Litera za prózu. V těchto dnech mu vychází další román, Andělí vejce. A před nedávnem vlastním nákladem vydal obsáhlou studii, jež dala podnět k našemu setkání: Kaple Božího Těla a Krve a Bratrstvo obruče s kladivem. Považuje ji za „historickou práci, nikoli za beletrii, či dokonce mystifikaci“. A dodává: „Jestli jsem místy popustil uzdu fantazii více, než je v kraji zvykem, vždy jsem pečlivě oddělil Dichtung und Wahrheit.“ Básnění a pravdu, jak říkal Goethe…  

Ono je to s tou kaplí totiž opravdu ošemetné. Stejně ale jako s Novým Městem, které Karel IV. založil zakládací listinou z 8. března 1348, což je asi tak jediné, co o onom aktu je možné říci nezvratně. Velmi populární „mystická“ teorie o tom, že Nové Město Karel plánoval jako druhý Jeruzalém, je pouze… teorie. Sugestivní a dobře míněná, ale teorie, do níž se akademičtí historici příliš neženou. Kunsthistorik Pavel Kalina ve svých Kapitolách o vrcholné gotice: Praha 1310–1419 (2004) doporučuje u takových hypotéz velkou opatrnost. Netvrdí ale ani, že Nové Město bylo založeno jen jako extenze Starého Města, jež přestalo stačit novým potřebám, a tak se prostě posunulo o kus dál.

Připouští, že Nové Město mohlo „alespoň v náznaku“, tak jako jiná nově založená středověká města, být také „druhým Jeruzalémem“ nebo „druhým Římem“. Symbolické se stýkalo s praktickým a potřebným, plánované a promyšlené s živelným a náhodným. „Pokud se v půdoryse Nového Města uplatnil nějaký symbolismus, pak asi tolik nešlo o doslovnou nápodobu Jeruzaléma, ať už nebeského, či pozemského. Což ale neznamenalo, že by Karel město nevyužil k rozvinutí svého imperiálního programu,“ dodává.

Jaký byl ten imperiální program? Karel v oné zakládací listině píše: „Vždyť Prahu jsme si oblíbili dřív, než jsme převzali břemeno vlády nad tímto městem… a vůni jeho mastí stále neúnavně vdechujeme.“

Ony „masti“ měly vydávat nejspíše vůni vznešenosti, posvátnosti a velkoleposti. Areál Nového Města obepnul Staré Město ve velkém oblouku od Vyšehradu po břeh Vltavy. Chránily ho čtyři metry vysoké obvodové zdi s mohutnými hranolovými věžemi, vstup do města tvořily impozantní brány. V ploše města byly vytyčeny tři velké prostory: Senný trh na severu, Koňský trh uprostřed a „náš“ Dobytčí trh v jižní části. Ten s rozlohou osmi hektarů patřil k největším „náměstím“ svého druhu v Evropě. Pavel Kalina píše, že předlohou mu mohl být Neumarkt v Kolíně nad Rýnem, rovněž položený podélně k nedaleké řece. Nebo je tu ještě jedna analogie, právě ta mystičtější, jeruzalémská.

Apokalyptické pečetidlo

Petr Stančík není první, kdo přichází s teorií, že Dobytčí trh – v době svého vzniku prostě Velké náměstí (Forum Magnum) – je pražská Chrámová hora v Jeruzalémě… Má však tu teorii zatím asi nejpropracovanější. Jistě, pokud je Nové Město „nový“ Jeruzalém, pak má také svou Chrámovou horu, střed města a v judaistické tradici i celého světa. Ale proč ho hledat na Karláku? A není to jen lehká a nahodilá analogie?

Solidně vyargumentovanou teorii o souvislosti půdorysů Nového Města a Jeruzaléma jako první publikoval zmíněný Vilém Lorenc (1959 a 1973). Šlo o dvě základní podobnosti: oběma městy se táhne svislá ulice (v Praze Václavské náměstí – v křižáckém Jeruzalémě Vicus ad Templum Domini) od Koňské brány (Davidova brána) k bráně uvnitř města – porta speciosa – Havelské bráně. V Praze i (v křižáckém) Jeruzalémě ji křižuje vodorovná ulice pojmenovaná po svatém Štěpánovi. Druhou analogií je Ječná, která podobně jako v Jeruzalému Vicus ad Templum Domini končí u chrámu, tedy v novoměstské kapli Božího Těla.

Jenže ono toho tam dosti také nesedí. Například Štěpánská přece někdejší Koňský trh neprotíná, nýbrž tam končí. Zatímco jeruzalémské hlavní ulici (cardo) by spíše odpovídala na sebe navazující ulice Vodičkova a Jindřišská. Ty se ale nejmenují po svatém Štěpánu, jako se ona ulice jmenovala ve středověku v Jeruzalémě… Podobně se to má s Ječnou. V Jeruzalémě vede od Chrámu analogická ulice od západu na východ, v Praze je tomu naopak.

Stančík přichází s jednoduchým a efektním – a jak tvrdí, originálním – řešením. Je to naopak! Řešení hádanky spočívá v tom, že Nové Město není obrazem Jeruzaléma, nýbrž jeho odrazem! Klíč je v logice apokalyptické metafory ze Zjevení svatého Jana, v níž je Jeruzalém formou, pečetidlem, a Nové Město otiskem, pečetí. Pak to pozoruhodně sedí. I když dobré je být skeptický.

Ale představme si, že to platí. Karel, který samozřejmě v Jeruzalémě nikdy nebyl, o tom městě snil a jako každý vládce křesťanské Evropy jej toužil vyrvat z rukou pohanů, arabských muslimů, do nichž opět padl. Poslední křižáci byli ze Svaté země vyhnáni roku 1291. Ale jako realista věděl, že to není za současného stavu Evropy možné. Postaví tedy Jeruzalém nový, pouze křesťanský. Symbolický a zároveň velmi pozemský.

Vzorem mu nebude reálná podoba současného Jeruzaléma, ale topologický znak, jak ho znal z křižáckých kruhových map (velmi přibližných) a vyprávění očitých svědků. Bude to nové město, nové hlavní město Svaté říše římské. Nová metropole, kterou se nemohlo stát ani Staré Město s Hradem, Malou Stranou a Hradčany, neboť to bylo hlavní město Království českého, ale ani žádné německé město. Bylo přitom nutné začít v Čechách, pro které se mladý Karel rozhodl, byť k tomu byl do určité míry donucen okolnostmi. Na zelené louce, ale pragmaticky, ne někde za humny, nýbrž hned za branami původního města pražského.

Neobydlená planina, mírně se zvedající severovýchodním směrem, byla vybrána jako agora, jako jeruzalémská Mórija, na níž vystoupal Abrahám s Izákem, aby ho obětoval Hospodinovi. Kde se zdál Jákobovi sen o žebříku s anděly a kde pak již z oparu mytologie se vynořující a do historie vstupující král Šalamoun nechal postavit Chrám, Hospodinův dům.

Takže Karel je Šalamoun a jeho kaple Božího Těla a Krve jeho Bejt ha-mikdaš? Právě že ne! Karel kapli nepostavil, na to bylo nutné čekat až po jeho smrti. Karel není v jeruzalémské analogii Šalamounem, ale králem Davidem, který chrám vymyslel, určil jeho místo, avšak sám jej zbudovat nesměl, protože „prolil příliš mnoho krve“. On musel počkat a pověřil jeho stavbou svého syna Šalamouna. Karel pověřil svého syna Václava, za jehož vlády se v roce 1382 začalo stavět.

Karel však dopodrobna promyslel, k čemu má kaple sloužit a jaký má být její duchovní program. Je známá věc, že Karel byl – dnešními slovy – vášnivým sběratelem ostatků, relikvií svatých a předmětů spojených s životem a umučením Ježíše Krista. Z moderního pohledu těžko pochopitelnou, ba jaksi bizarní či přímo makabrózní vášeň prováděl se zaujetím a pečlivostí, systematicky, jako by opravdu budoval spirituální „nebeské vojsko“, které se po soudném dni shromáždí v jakési tělesné podobě na místě, kde najde nejvíc svých úlomků kostí, zubů a lebečních kleneb.

Tento Karlův ostatkový kult, pro nějž vybudoval svůj Karlštejn a který tak kontrastuje s jeho pragmatismem a „modernismem“, stál přitom v centru jeho duchovního světa. Odrážel ještě jednou, byť v sláboucí záři středověkou zbožnost, která – zjednodušeně řečeno – brala věci a jména „doslova“, jako by byly reálné. Symboly nebyly nějakými abstrakcemi, ale skutečnými předměty, které spojovaly mystickým poutem současníka s tím, co bylo, a s tím, co bude. Shromažďovat tyto posvátné stopy, uctívat je a ukazovat svým poddaným patřilo k hlavním úkolům křesťanského panovníka.

Až pojedete tramvají přes Karlák

Ale chrám, tedy kaple, byť ještě nepostavená, měla sloužit k něčemu ještě vznešenějšímu. Nad všechny relikvie byly vzácnější takzvané svátostiny Svaté říše římské – sanctuaria sacri Romani imperii. Soubor zbraní, klenotů a ostatků světců, jež se předávaly z panovníka na panovníka a jejichž držení bylo nejviditelnějším a nejreálnějším znakem moci a vlády. Po složitém a komplikovaném zápase, který Karel svedl s nevídanou lstivostí a lišáctvím, získává v březnu 1350 v Mnichově soubor svátostin a okamžitě je převáží do Prahy. Nejvzácnějším předmětem drahocenného souboru bylo takzvané svaté kopí (či kopí osudu), jehož hrotem byl proklán Spasitel na kříži.

I člověk našeho skeptického věku, který je zvyklý nevěřit ničemu (takže uvěří každému nesmyslu), se možná při té představě mírně zachvěje. Smrtící nástroj, jímž byla zároveň ukončena Ježíšova muka na kříži: Spasitel byl sice ukřižován, ale nezemřel ukřižováním, nýbrž ranou z milosti, kterou mu dle tradice zasadil římský setník Longinus, svatý Longin. Krev a voda, která se vyřinula z Kristovy hrudi, byla zadržena v poháru zvaném grál, který proudu nastavil Josef z Arimatie. Svaté kopí a svatý grál jsou dva nejmystičtější předměty křesťanství. První nejposvátnější krev spustil, druhý ji zadržel.  

Svatý grál se nenávratně ztratil v dějinách a hledat jej se stalo náplní nejúžasnějších dobrodružství, co je západní kultura má. Svaté kopí se v současnosti nalézá ve vídeňském Hofburgu a je experty prozkoumáno ze všech stran, což posvátnosti nikdy nesvědčí – navíc je celkem šest variant takových posvátných kopí; řekněme, že ta říšská je nejpůsobivější. Ať tak či onak, domovským místem tohoto výjimečného předmětu měla být kdysi Praha, respektive Karlštejn, kam byly po „ukazování“ v kapli kopí a celý soubor relikvií odváženy.

V oné Praze pro něj byla postavena kaple, která účelu, pro niž ji její ideový zakladatel určil, sloužila sotva pár let. Protože dějiny se odebraly směrem, kam Karel IV. těžko mohl dohlédnout. Přitom mu nejspíš na kapli, kterou nikdy nespatřil, nesmírně záleželo. A možná že to byl jeden z největších úkolů jeho života. Najít střed uprostřed města, které založil, a ten střed učinit posvátným.

Tak si na to třeba vzpomeňte, až pojedete přes „Karlák“ tramvají.