Když před pěti lety v požehnaném věku zemřel Oto Habsburský, korunní princ a syn posledního rakouského císaře a českého krále Karla I., stal se jeho pohřeb evropskou událostí – a nevysloveně i jakýmsi loučením s habsburskou dynastií.

Přeci jen byl Oto poslední, kdo se ještě narodil jako nástupník trůnu. Nicméně po něm zůstalo sedm dětí, ve chvíli jeho smrti samozřejmě už všechno dospělí lidé, kteří vedou samostatné, zajímavé životy. Habsburkové tak dodnes tvoří vlivnou rodinu a jsou nepostradatelnou součástí evropské šlechty.

Oto s manželkou – princeznou Reginou – žili v Bavorsku v jakémsi exilu. Dlouho se jim rodily pouze dcery: Andrea (1953), Monika a Michaela (dvojčata, 1954), Gabriela (1956) a Walburga (1958). Až v šedesátých letech přišli na svět dva chlapci: Karel (1961) a konečně Jiří (1964).

Karel je dnes oficiální hlavou habsbursko-lotrinského rodu. Protože si vzal za ženu „pouze“ baronku (Francesca von Thyssen-Bornemisza), zatímco mladší Jiří vévodkyni (Eiliku Oldenburskou), záleželo na jejich otci, jestli nejen Karla, ale i jeho později narozeného syna Ferdinanda Zvonimíra (který podle starých kritérií jako syn pouhé hraběnky vzešel z „nerovnocenného“, morganatického svazku) uzná za následníka. Oto to nicméně udělal, a v pomyslném následnictví je tedy Jiří dnes až třetí v pořadí za Karlem a Ferdinandem Zvonimírem.

Většina Otových dětí si tak či onak uchovala společenskou nebo politickou váhu. Monika provdaná do Španělska za vévodu ze Santangela spravuje velké pozemky v Katalánsku. Jeden z jejích synů se angažuje v nedávno založené centristické straně Ciudadanos. Mladší sestra Walburga, vystudovaná právnička, žije ve Švédsku. Tady v letech 2006–2010 zasedala v parlamentu za konzervativní stranu Moderaterna. Profilovala se jako výrazná členka zahraničněpolitického výboru.

Velmi barvitý život vede Gabriela: vystudovaná výtvarnice se před patnácti lety přestěhovala do gruzínského Tbilisi, kde jí byla nabídnuta profesura na Akademii umění. Mezitím v Gruzii proběhla tzv. revoluce růží, která do prezidentského paláce vynesla bouřliváka Michaila Saakašviliho. Sochařka Gabriela vytvořila na památku revoluce v Tbilisi velký pomník, Saakašvili jí na oplátku udělil občansví a o dva roky později Gabrielu jmenoval velvyslankyní v Německu.

Jako gruzínská ambasadorka pracovala v Berlíně čtyři roky, až do Saakašviliho konce. Dnes, kdy je po politickém zvratu Saakašvili ve faktickém exilu (gubernátor ukrajinské Oděsy), už ani Gabriela v diplomacii není. Vrátila se nicméně do Tbilisi.

Hlava rodu, arcivévoda Karel, žije jako jediný ze sourozenců v Rakousku, konkrétně v Salcburku. Občanským povoláním agronom a lesník si udržuje neformální vliv v politice. V letech 1996 až 1999 byl poslancem Evropského parlamentu za rakouské lidovce, do strany však nevstoupil.

Mladší bratr Jiří k tomu říká postřeh, který zní kvazipanovnicky: „Ani já, ani bratr bychom asi nikdy přímo nevstoupili do nějaké politické strany. Bohužel dnes se politické angažmá chápe v užším smyslu, jako práce ve straně. Což je škoda, ideální je přeci dívat se po stranách, jejich nabídce, nápadech, jak řešit ten či onen vzniklý problém, a zasazovat se za ty návrhy, které slouží státu.“

O Karlovi znalci rakouské politiky tvrdí, že má dnes blízko k Norbertu Hoferovi, který by se už v prosinci mohl stát prezidentem za tzv. pravicově populistickou Stranu svobodných.

Asi nejvlivnější je ale právě nejmladší člen rodiny, Jiří (německy Georg, maďarsky György), vystudovaný právník, politolog a historik. Od roku 1993 žije v Maďarsku (nikoliv v Budapešti, nýbrž ve vesnici Šoškút vzdálené od metropole necelých třicet kilometrů).

„Do Maďarska jsem se přišel učit jazyk a už jsem zůstal,“ říká. Po třech letech v Maďarsku ho tehdejší socialistická vláda Gyuly Horna jmenovala mimořádným velvyslancem, tehdy hlavně s vyhlídkou, že v jednáních o vstupu země do Evropských společenství bude moci využít Habsburkových styků.

Jiří je považován za člověka blízkého Viktoru Orbánovi, jakkoliv popírá, že by byl jeho důvěrník: „Mám korektní a velmi dobré vztahy se všemi maďarskými stranami. A s Fideszem (Orbánova strana – pozn. red.) mám vynikající vztahy.“ Před šesti lety neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu za konzervativce – za legendární, v té době už však okrajové Maďarské demokratické fórum.

Dvacet let Jiří pracuje jako mediální manažer, zprvu v televizních společnostech, dnes je členem představenstva jistého maďarského vydavatelství, jež vlastní jeden celostátní deník a síť regionálních listů.