Otázka, kam směřuje Česká republika, přímo svádí k jednoslovné, respektive – podle pravidel – dvouslovné, odpovědi. Nicméně vezměme to trochu oklikou.

Po druhé světové válce napsal profesor moderních dějin na Hebrejské universitě v Jeruzalémě Jacob Talmon, že dějiny posledních sto padesáti let se mu jeví jako systematická příprava na prudkou srážku empirické a liberální demokracie s demokracií totalitní a mesianistickou. Tato srážka je podle něj podstatou krize dnešního světa.

Pokud se někomu zdálo, že s pádem komunismu skončily dějiny a liberální demokracie zvítězily s definitivní platností, pak v posledních letech, s finanční a dnes imigrantskou krizí, nabývá Talmonova analýza vývoje v Evropě (a dnes i v Americe) opět na aktuálnosti. Mesianistická demokracie ovládá ruskou společnost a útočí na staré i nové liberální demokracie napříč celou Evropou – kontrolovaná vláda hodnot a vyvažování zájmů je napadána ničím nekontrolovanou vládou emocí a zvůle. V některých zemích už demagogové a populisté sehnali pod svá křídla nepoučitelnou většinu.

Talmon nazíral tento problém od konce 18. století. Dogma svrchovanosti lidu, jak je na základě myšlenek filozofů osvícenství vytyčila Francouzská revoluce, můžeme interpretovat dvojím způsobem: v politickém smyslu jako nástroj ke kontrole a rozdělení moci, případně v „teologickém“ smyslu jako cestu ke spáse a lidskému vykoupení.

Zhoubný mesianismus

Myšlenky osvícenců – domyšleny do krajnosti – vedly ke svržení nejen starého režimu, ale i k rozvrácení zákonů a institucí, které svobodu člověka nepotlačují, ba naopak ji zajišťují. Když v roce 1791 Gracchus Babeuf prohlásil, že všeobecné, přímé a rovné hlasovací právo znamená právo lidu vetovat rozhodnutí parlamentu, ukázal cestu – v logice věci – k vládě nerozumnosti. Svrchovaná vůle lidu se v rukách revolucionářů změnila ve svrchovanou zvůli. Mesianistická víra ve spásu skrze lid, která prostupovala francouzské revolucionáře, skončila bezuzdným vražděním, jakmile se realita začala mesianistickým vizím vzpírat.

Mesianistickou fází vývoje si silněji či slaběji prošla většina evropských národů. Jednou z mála zemí, jež se zdála „tradičně“ imunní vůči volání sirén Francouzské revoluce, byl „hrdý Albion“ se svou prastarou tradicí parlamentu jako zdroje vší moci – než přišel brexit, kdy nezodpovědní politici v čele s Cameronem obešli parlament a iniciovali lidové referendum o spáse země mimo Evropskou unii (ovšem podpořené ruskými penězi, protože ani spása se bez propagandy neobejde).

Británie tento závan spásy skrze lid možná přežije, možná ne (skotské referendum je nabíledni). Také americká demokracie je v podobě prezidentského kandidáta Donalda Trumpa vystavena velkému mesiášskému pokušení a jinde v euroatlantickém prostoru už v tomto ohledu pokročili. Polská vláda se snaží „revitalizovat“ národ bojem s nezávislou polskou justicí a v samospasitelné politice zatím nejdál došlo Orbánovo Maďarsko. Bezmála padesátiprocentní úspěch jeho strany v parlamentních volbách v dubnu 2014, navíc podruhé za sebou, je v mírové a demokratické Evropě naprosto unikátní výsledek. (Maďarsko je jediná postkomunistická země mimo bývalý Sovětský svaz, kde si menšina lidí – 48 % – myslí, že vývoj po roce 1989 byla změna k lepšímu.)

Orbán obvinil dříve vládnoucí socialisty – podobně jako se Babiš pustil do české pravice –, že zemi rozkradli a přivedli ji zu grunt. Opíraje se o ústavní většinu v parlamentu, zavedl v zemi jakýsi softputinovský režim, který je kritický k liberálnímu Západu, omezuje některé svobody a snaží se „maďarizovat“ ekonomiku. Na jednom z předvolebních mítinků Orbán prohlásil: „Za poslední roky jsme světu dokázali, že jsme národem silných a statečných. Postavili jsme se proti našim protivníkům: světu financí, imperiálnímu kapitalismu… Mějme na paměti: nikdo kromě nás samotných si nepřeje, abychom se stali silnou a úspěšnou zemí.“

Co na první pohled vypadá poněkud paranoicky, je ve skutečnosti směs různých protiliberálních spasitelských národních a sociálních teorií z doby mezi dvěma světovými válkami, jež dnes obchází Evropu v nesourodé změti levičáckých a pravičáckých vizí, které – seč může – přiživuje Moskva.

Orbán vyhlásil, že je třeba skoncovat s liberálními principy a metodami organizace společnosti a vůbec s liberálním chápáním společnosti a budovat stát, který vychází z národních zájmů. Podle něj demokracie nemusí být nutně liberální. „To, že něco není liberální, ještě neznamená, že to není demokracie,“ tvrdí maďarský premiér a jmenuje Singapur, Čínu, Indii, Rusko nebo Turecko jako země, které jeho představám demokracie odpovídají nejlépe: „Nejsou západní, nejsou liberální, nejsou to liberální demokracie, ba možná ani demokracie, a přesto činí národy úspěšnými – v mezinárodních analýzách dnes září jako hvězdy.“

Orbán, blábolící páté přes deváté – podobně jako druhdy jiný národní spasitel Mussolini –, ve svém zmateném výkladu spojil země, jejichž systémy jsou sice naprosto rozdílné, přesto mají jedno společné: všechny uvedené státy prosperují nikoli navzdory liberalismu, ale naopak díky němu. Jejich prosperita, ať už skutečná, či jen relativní, není důsledkem jejich národní uzavřenosti, ba naopak – je založena na napojení domácí ekonomiky na světový trh, ať už jde o dosud plně nerozvinuté společnosti nízkých nákladů a příjmů, nebo o uvolnění dosud uzavřených, rigidních politických, respektive ekonomických, systémů.

Problémem Orbánových „ideálních“ zemí není liberalismus, ale naopak jeho nedostatek, jmenovitě pokud jde o Čínu. Prosperita, již zemím přináší liberální ekonomika, nemůže dlouhodobě fungovat v uzavřeném politickém systému. Obrovské vnitřní problémy, ekonomické, politické, sociální, které centrální rozhodování nedokáže řešit, narůstají v zemi geometrickou řadou a čínský systém nelze označit jinak než jako jeden velký útěk před problémy dopředu, který ovšem nemůže tamní ekonomika ani společnost dlouhodobě ustát. To zřejmě vede čínské vedení k tomu, aby začalo znovu utahovat šrouby – Čínu nečeká boom, nýbrž stagnace, a to ve všech ohledech.

Co se týká technologicky i jinak stále více zaostávajícího Ruska (snad kromě zbraňových systémů), které je závislé na vývozu a cenách surovin, jeho zařazení Orbánem mezi bájné prosperující „demokracie, které možná ani demokracie nejsou“ je úplně fantasmagorické. Orbán je takový středoevropský Chávez, jehož léčba „neliberálními demokraciemi“ je zaručená cesta k všestranné národní stagnaci.

Naši spasitelé

V Česku se mesianistického aspektu politiky, na který komunisté – snad lety unavení – jakoby rezignovali, ujalo hnutí ANO Andreje Babiše. Ten hlásá, že vše, co tu bylo před ním, byla jedna obrovská zlodějna (sám Babiš dodnes řádně neobjasnil, jak ke svému obrovskému majetku přišel).

A že je to jedině on, kdo dokáže zemi zabředlou v bahně korupce zachránit – přičemž ovšem tento ekonomický a mediální magnát řídí ministerstvo financí, a může tak ovlivňovat celý byznys ve svůj prospěch a v neprospěch konkurence. (Babiš nezačal po Listopadu podnikat na zelené louce jako jiní, měl před ostatními mnohaletý náskok díky svému působení v podnicích zahraničního obchodu, které byly de facto detašovanými pracovišti komunistické rozvědky. Ostatně celý Babišův byznys je postavený na výhodách, dotacích, netransparentních konexích, exkluzivním přístupu k exkluzivním informacím a na korumpování lidí, v politice, kultuře, médiích i v byznysu, tedy de facto na nekalé soutěži.)

O roli národního spasitele se vedle Babiše čím dál vehementněji hlásí i prezident Zeman, jemuž hraje do karet imigrantská krize. Zeman už zřejmě definitivně podlehl představě o své velikosti, která se den co den zračí v okouzleném pohledu jeho mluvčího Ovčáčka. Zeman, stále silněji projevující autoritářské sklony, věší lidu na nos bulíky o tom, že on jediný ví, jak na to, zatímco všichni ostatní jsou blbci.

Neví nic. Je to hazardní hráč, který hraje vabank, stejně jak mnoho jiných lidových vůdců před ním, jejichž „hájení národních zájmů“ pomocí popichování xenofobie a rozmíchávání emocí skončilo vždy katastrofou, politickou i ekonomickou. Zemanova orientace na Čínu, Rusko, Kazachstán apod., tedy země, jejichž představitelé jsou ještě ochotni s tímto velikánem mluvit, je obměna Orbánových visí „úspěšných“ demokracií, které ani demokracie nejdou. Jejich zdánlivá nebo i dočasná prosperita je futrována politikou a propagandou kombinovanou s represí.

Dobře to je vidět na vývoji nacistického Německa, jež bylo ve 30. letech na špici ekonomického, povšechně modernizačního vývoje. Mnoho věcí, které dnes považujeme za „své“, má původ právě v předválečné třetí říši – včetně plánů pěších zón v centru měst, cyklostezek, programů zdravé výživy, ekologie, protikuřáckých kampaní, obliby vegetariánství, bylinné léčby, pěstování nového vztahu k tělu, ozdravných pobytů u moře, v horách, v lázních nebo konzumu spotřebního zboží, ledniček, kamer, elektrických sporáků, fénů atd. Dálniční síť byla budována pro devět milionů osobních aut a pracující měli být chráněni rozvětveným systémem sociálního pojištění…

Díky neexistenci stranického systému a dělbě moci, nezávislosti médií, justice, policie, oddělení hospodářské a politické moci, suspenzi právního státu, rozbití opozice… ekonomická a politická efektivita nacistického Německa vzrostla násobně. Bylo to jako ve firmě, která jede na plné obrátky. Garantovaná mzda, pořádek, organizace. Celý tento nacistický zázrak, k němuž ve 30. letech vzhlížely s obdivem řady dobových Orbánů, Zemanů či Marin Le Penových, byla ovšem jedna obrovská totalitní bublina. Na konci 30. let stálo Německo na pokraji hospodářského krachu a válka byla skokem nad propast. Když bublina praskla, zůstaly po ní miliony mrtvých a země v rozvalinách.

Rusko je po všech stránkách nemocnou zemí – politicky, ekonomicky, sociálně, kulturně. Nijak nereflektovaná a opět i adorovaná zločinná sovětská minulost leží na ruské společnosti jako olověný příkrov. Problém Ruska není ani tak putinovská kremelská klika jako samotná ruská společnost – po „prohrané“ studené válce xenofobní, slyšící na propagandu, která zhoršení ekonomické situace svádí na vnějšího i vnitřního nepřítele. Přesně tak tomu bylo v Itálii a Německu po první světové válce a v Československu po světové válce v pořadí druhé.

Zatímco národní zájem Ameriky je silná a jednotná Evropa, která pomůže zajistit bezpečnost a ekonomickou sílu západního světa v obrovské konkurenci 21. století, zájem Ruska je zcela opačný – Evropa rozdělená a slabá. K tomu ovšem směřují všichni antiliberální národovci napříč Evropou, vehementně podporovaní Kremlem sponzorovanými servery. Zeman se díky své uražené ješitnosti zřejmě rozhodl rozmnožit jejich řady.

Kam jde tedy Česko? Nevím, protože navzdory tomu, že se dějinné situace různě variují, dějinné zákonitosti neexistují, jak věřili marxisté a podobní hvězdopravci. Národní nezávislost a prosperitu se nám podaří udržet tehdy, pokud proti národním spasitelům ubráníme tradiční instituce, nejen parlament či nezávislé soudnictví a policii, ale stejně tak i tradiční strany, autonomii univerzit, nekomerční kulturu či nezávislá média a volný prostor pro podnikání.

Protože jen pluralita a vzájemné vyvažování zájmu jsou schopné generovat lidskou aktivitu a využívat potenciál kreativity lidí v jejich vlastní prospěch, a tím i ve prospěch celé společnosti. Neexistence výše uvedeného je právě Achillova pata všech uzavřených systémů – Číny, Ruska, stejně jako Orbána či česko-slovenského Babiše, který by chtěl mít stát jako jednu (jeho) firmu, v níž by byli všichni zaměstnaní a závislí (na něm), spotřebovávali by jen (Babišovo) zboží a neunikla by ani myš.

Osud Česka ovšem bude záviset na tom, zda se periferii a jejím spojencům napříč celým kontinentem podaří Evropu rozbít. Hranice (národní a po nich hned obchodní a především mentální), které se po apokalypse evropských občanských válek minulého století pracně po dlouhá desetiletí odbourávaly, se mohou velmi rychle, prakticky ze dne na den, obnovit. A my jsme tam, kde jsme dlouhá desetiletí až po hlavu vězeli: v Evropě rozdělené mocenskými a velmocenskými hrátkami, v níž jsou nejvíc biti ti slabší. Tedy Česká republika a další, přes jejichž hlavy se ti velcí hráči vždy dohodnou.