Představme si alternativní vesmír. A v něm planetu Zemi č. 2, jejíž osud se vyvíjel přesně stejně jako té naší Země č. 1 až do roku 2015, kdy se na ní Donald Trump nerozhodl kandidovat na prezidenta.

Na Zemi č. 2 teď republikánský kandidát na amerického prezidenta, třeba senátor Marco Rubio, směřuje k vítězství v prezidentských volbách. Když ještě kandidoval v primárkách, v průzkumech, které ho stavěly jako hypotetického kandidáta proti Hillary Clintonové, vždy vítězil. Kampaň Clintonové se ho bála, to dnes víme z uniklých interních e-mailů.

„Umí dobře mluvit a zněl mnohem rozumněji, populističtěji a přístupněji než většina ostatních republikánů,“ napsala loni zástupkyně ředitele pro komunikaci kampaně Clintonové a přirovnala ho k mladému Baracku Obamovi. Skandály? To nejhorší, co na něj novináři našli, byly nezaplacené pokuty za parkování a jeden policejní záznam kvůli tomu, že jako devatenáctiletý pil v noci v parku pivo.

Clintonová naproti tomu zůstává historicky nepopulární, a navíc se na ni lepí proud špatných zpráv o Obamově administrativě – a její politická nabídka jsou v podstatě další čtyři roky Obamova prezidentování. Rusko instalovalo v Kaliningradu rakety schopné zasáhnout jadernou hlavicí Varšavu a Berlín, a Obama hraje golf.

V Sýrii jsou USA zcela mimo hru. Pokračuje vyšetřování falšování rozvědných informací o stavu boje proti ISIS v minulých letech. Reforma zdravotnictví, tzv. Obamacare, trpí „pojistnou spirálou smrti“: zvyšuje se pojistné (v některých státech o desítky procent), takže s klesajícím počtem pojištěnců se scvrkává i nabídka pojistných plánů.

Podle zprávy inspektora ministerstva pro vnitřní bezpečnost přes 1800 ilegálních přistěhovalců z rizikových zemí, kteří měli být deportováni, místo toho omylem dostalo americké občanství. Skandál s privátním e-mailovým serverem Clintonové o sobě stále nechává vědět. Zrovna minulý týden vyšlo najevo, že se při předávání vyšetřovatelům někde ztratily dvě krabice vytištěných e-mailů. Všechny tyto zprávy byly zveřejněny i na naší Zemi č. 1, jenže se tolik nezapustily do obecného povědomí, protože je mediálně přehlušuje řádění Donalda Trumpa.

Fiktivní Země č. 2 funguje podle pravidel, která známe a jimž rozumíme. Na naší skutečné Zemi č. 1 se naproti tomu odehrává noční můra, které nikdo pořádně nerozumí.

Zranitelný, ale Trump

Podle konvenčních pravidel měl být Donald Trump velmi zranitelný kandidát. Je politický amatér. Profesionalita je potřeba i na samotné vedení kampaně a tady se skutečně Trumpův amatérismus projevoval. Část jeho mluvčích jsou diletanti, kteří evidentně mnoho rozumu nepobrali.

V čele jeho kampaňové organizace se střídají šéfové dost rychle. Věrného „bojového psa“ Coreyho Lewandowskiho vystřídal zkušený lobbista Paul Manafort – tak zkušený, že musel odejít kvůli skandálu s prací pro někdejšího ukrajinského prezidenta Janukovyče a souvisejícím podezřením z porušení amerických zákonů. Místo něj nastoupil diumvirát zkušené průzkumnice veřejného mínění Kellyanne Conwayové a Stevena Bannona, až do té chvíle šéfredaktora protrumpovského webového serveru Breitbart. Odhození jakýchkoli pravidel o konfliktu zájmů a odstupu mezi politiky a médii je charakteristickou inovací trumpismu.

Druhou Trumpovou slabinou jako kandidáta je charakter a osobní historie. O Trumpovi toho bylo veřejně známo dost – o jeho problematických podnikatelských úspěších, o jeho třech manželstvích, o bezpočtu jeho soudních sporů, o jeho narcisismu a chvástání. Ale to méně lichotivé bylo známo jen tomu, kdo chtěl. Trump sám byl zručným manažerem svého osobního brandu a veřejnost ho znala takového, jak si přál, aby ho znala – podnikatelského génia a suverénní hvězdu televizní reality show.

K tomu, aby se ty další informace dostaly do obecného povědomí, je vždy potřeba určitý mediální tlak – jednotlivá média se musí předhánět v častém přinášení atraktivních investigativních reportáží, navazovat na sebe, až vznikne dlouhá ozvěna, díky níž vezme veřejnost fakta na vědomí. Loni, na počátku volební kampaně, se tak velká americká média až na čestné výjimky nechovala. Trumpa pojednávala jako kuriozitu.

A televizní stanice mu přenechávaly volný prostor – přerušovala vysílání kvůli dlouhým přímým přenosům z jeho mítinků, nedělních diskusních pořadů se směl zúčastňovat po telefonu, což jiným hostům televize neumožňují. Trump tak měl čas a prostor přesvědčit své příznivce, že byl čelným odpůrcem invaze do Iráku, za nímž dokonce vyslali z Bushova Bílého domu tajně delegaci, která ho měla pacifikovat. Skutečnost byla taková, že Trump jako správný oportunista byl (byť vlažným) příznivcem invaze, dokud šla dobře, a teprve později se stal jejím kritikem. Trump se taky mohl etablovat jako odpůrce imigrace, přestože ještě v roce 2012 kritizoval republikánského prezidentského kandidáta Romneyho za „příliš nevlídnou“ imigrační politiku. A tak podobně.

Díky neschopnosti protikandidátů se Trumpovi podařilo vybudovat si oddané hnutí příznivců a zmocnit se Republikánské strany a řady institucí stávající republikánské koalice. Jejich vůdci a funkcionáři, jakož i kongresmani byli ještě ve funkcích, ale mnozí ztráceli podporu členské základny. Dostali se tak do potupné situace.

Trumpa se štítí a bojí, ale své řadové příznivce potřebují. Musí se bát, že při listopadových volbách, kdy se volí i část Kongresu, příznivci dají hlas Trumpovi, ale republikánským kandidátům pod ním už ne. A tak dochází v tiskových prohlášeních na krkolomné slovní variace snažící se skloubit distanci s podporou. To či ono je „nepřijatelné“, od Donalda Trumpa se „distancuji“, což však „neznamená, že ho nepodporuji“, a podobně.

Donald Trump naopak má pocit, že on republikánské politiky nepotřebuje. Že je populárnější než oni. Jenže on je populárnější mezi tvrdou republikánskou základnou, nikoli mezi nerozhodnutými, středovými voliči, jež každý prezidentský kandidát potřebuje získat. Trump si myslí, že ne.

Že může Hillary porazit, aniž by se měnil, jen díky nadšení svých skalních příznivců a tím, že dostane k volbám „chybějícího bílého voliče“. To je mytická sociální skupina, která podle některých kontroverzních teorií při minulých volbách zůstala doma a připravila Mitta Romneyho o vítězství. Málokdo z lidí, kteří se tím profesionálně zabývají, to akceptuje.

Při primárkách si někteří protitrumpovští republikánští kampaňoví profesionálové stěžovali, že nabízeli médiím negativní informace na Trumpa, ale média o ně neměla zájem – prý zatím ne. To je běžná praxe, kampaně se snaží přihrávat médiím svůj „opoziční výzkum“ a média se rozhodnou, zda se věcí budou zabývat (a samozřejmě si ji sama ověří), anebo ne.

V tomto případě ovšem ti protitrumpovští republikáni získali pocit, že novináři záměrně nechávají Trumpa na pokoji při jeho cestě za nominací, aby ho o to efektněji mohli sejmout později. Každopádně máme dnes z uniklých e-mailů potvrzeno, že kampaň Clintonové si toužebně přála, aby kandidátem byl právě Trump. A nelze se ubránit pocitu, že právě tohle se odehrálo.

Novinové nálože

Kampaň se ustálila do stavu, kdy už všem došlo, že Trump se nezmění, ale Clintonová to nedokázala proměnit v nezpochybnitelnou převahu. Ani první debata obou kandidátů 26. září na tom mnoho nezměnila. Pak přišlo to, co leckdo, zejména zmiňovaní protitrumpovští republikáni, tušil, že přijít musí.

Donald Trump jako jediný prezidentský kandidát od počátku 70. let odmítal zveřejnit svá daňová přiznání. Zdůvodňoval to tím, že je auditován daňovým úřadem (což mu jednak ve zveřejnění přiznání nebrání, jednak o probíhajícím auditu neexistuje žádný důkaz).

Druhého října The New York Times zveřejnily Trumpova daňová přiznání ze států New York a New Jersey za rok 1995. Byly to jen dílčí dokumenty, ale obsahovaly šokující informaci, že Trump za ten rok vykázal ztrátu 916 milionů dolarů. Timesy to doprovodily spekulací, že díky daňovým pravidlům mohl Trump tuto kolosální ztrátu využít k tomu, aby neplatil dalších osmnáct let žádné federální daně z příjmu. Trump se mohl rozčilovat, vysvětlovat a vyhrožovat Timesům žalobami, jak chtěl, autenticitu dokumentů ale nepopřel a škoda byla způsobena.

Po Timesech odpálil svou nálož The Washington Post. Ten minulý pátek odpoledne, dva dny před druhou televizní debatou kandidátů, přinesl videonahrávku z jakési bulvární televizní show z roku 2005, na níž Trump v zákulisním rozhovoru moderátorovi (kterého vůbec neznal) vulgárně vypráví o svých sexuálních choutkách. Konkrétně o tom, jak se snažil svést jednu vdanou ženu. A pokračuje: „Vrhám se na ženy a začnu je líbat. Na nic nečekám. Když jsi hvězda, nechají tě to dělat. Můžeš dělat cokoliv. Popadnout je za k**du. Můžeš dělat cokoliv.“

Ne že by někdo mohl být doopravdy překvapen. Ale videonahrávka má jinou sílu, než když si jen o něčem čtete. Po několika hodinách komunikačního ticha vydal Trump omluvu-neomluvu („Omlouvám se, pokud byl někdo pohoršen“), v níž hned dodal: „Bill Clinton mi na golfovém hřišti řekl daleko horší věci.“ Poté vydal ještě stanovisko na videu, kde se omluvil jednoznačněji a slíbil, že bude bojovat dál.

Mezi republikány propukla panika, jež teprve plně obnažila, v jaké slepé uličce se strana nachází. Začaly se objevovat dohady, že kandidát na viceprezidenta Mike Pence uvažuje o odstoupení. Večer oznámil kongresman z Utahu Jason Chaffetz, že pro kandidáta své strany na prezidenta nebude hlasovat. A začali se k němu přidávat další. Šířila se atmosféra povstání. V sobotu jich bylo mezi všemi republikánskými kongresmany a guvernéry padesát sedm.

Byla to bezprecedentní situace – ani v roce 1964, kdy nominaci získal kontroverzní senátor Barry Goldwater (jenž pak drtivě prohrál), neodepřelo věrnost tolik republikánů. Jenže stále je to jen sedmnáct procent volených republikánských politiků v těchto pozicích. A pak, co teď? V tom vzbouřenci neměli jasno.

Někteří vyzývali k tomu, aby Trump odstoupil a do čela kandidátky se postavil Pence. Jenže to se ukázalo skrz naskrz neprůchodné – jednak Pence nebyl svolný, jednak v některých státech už začalo poštovní hlasování. Co teď? Vyzvat ke vpisování jiného jména na hlasovací lístky, což zákon umožňuje, ale málokdy to vede k úspěchu? A jakého jména? Anebo hlasovat pro někoho úplně jiného, třeba libertariánského kandidáta Garyho Johnsona? Vzbouřencům docházelo, že jsou k Trumpovi uvázaní.

V této atmosféře se v neděli odehrála druhá televizní debata kandidátů. Trump dal najevo, že nehodlá couvnout ani o píď, když těsně před debatou vystoupil na tiskové konferenci spolu se čtyřmi ženami, které v minulosti obvinily Billa Clintona ze znásilnění či sexuálního obtěžování, případně Hillary Clintonovou z toho, že je zastrašovala a pomáhala věc ututlat.

Pro většinu Američanů to byla doslova neuvěřitelná scéna – Trump už naznačoval, že by něco podobného mohl udělat, ale nikdo nevěřil, že to doopravdy provede. Na jedné straně je všeobecně jasné, že Bill Clinton je – jak to říci přijatelně – prasák. Obviněním, jež ho provázela, čelil pofidérními způsoby.

A Hillary na nich měla svůj podíl: v roce 1992 mimo jiné volební kampaň najala jejího starého známého, soukromého detektiva jménem Carl Palladino, který nevybíravými metodami umlčoval potenciální svědkyně. To, co Clintonovi prošlo v 90. letech, by mu dnes, kdy se v USA na sexuální násilí přikládá daleko přísnější metr, skoro určitě neprošlo. Na druhé straně americká společnost doufala, že tuto útrpnou éru má už jednou provždy za sebou. A jak relevantní jsou Billovy dvacet let staré skandály pro kandidaturu Hillary Clintonové? A musí si vyslechnout všechny nechutné argumenty, jimiž se ji Donald Trump bude snažit přesvědčit, že Bill Clinton je ještě větší chlípník, než on?

Ve výhodě, ale Hillary

Jenže lidé obklopující Trumpa to vidí jinak. Mnohým z nich asi vědomě či podvědomě dochází, že nemohou volby vyhrát. A tak se rozhodli aspoň uskutečnit velkolepou pomstu establishmentu, o níž léta snili. Kdoví, kolik z nich původně věřilo, že mohou získat moc, a kolik chtělo hlavně dát průchod svému opovržení Clintonovými, liberálními médii i špičkami Republikánské strany – prostě vším tím, co považují za zkrachovalý, vlastizrádný establishment.

V následující debatě potom Trump skutečně protáhl diváky vším tímto bahnem. Zároveň ale měl v dalších minutách debaty celkem solidní okamžiky. Hillary Clintonová je nesmírně neobratný debatér. Je nabiflovaná, ale chybí jí schopnost improvizace. Když přijde na téma, kde může Trump jen trochu zamaskovat nedostatek znalostí, je jeho konverzační styl přesvědčivější.

Trump řekl v debatě několik otřesných věcí. Když přišla řeč na Sýrii, odrecitoval čistou linii Kremlu, a ještě dokázal urazit svého viceprezidentského kandidáta. Jeho slib, že nechá Clintonovou po svém zvolení vyšetřovat a že bude ve vězení, způsobil mediální pobouření. Jenže to je právě moment, kdy to mediální protitrumpovská fronta přežene a ztratí věrohodnost. Trumpovi příznivci to totiž mohli slyšet tak, že Clintonová bude ve vězení, protože za prezidenta Trumpa budou zákony platit pro každého. A nejen oni – s rozhodnutím FBI nedoporučit trestní stíhání Clintonové kvůli jejímu e-mailovému serveru nesouhlasí 56 procent Američanů.

Jenže Trumpův ne tak docela katastrofální výkon v debatě nechává Republikánskou stranu v zoufalé situaci. Další dezerce a vzpoury teď nelze očekávat. Jenže zároveň Trump nemůže vyhrát. Média nepochybně nabíjejí na další dávku. Někteří tajemně naznačují, že se chystá něco ještě silnějšího než páteční nahrávka. Nikdo soudný to nemůže vyloučit.

Trump, člověk, kterému naprosto schází stud, se ale rozhodl dotáhnout celou svou šílenou kampaň až do konce. A pokud možno stáhnout s sebou pod hladinu Republikánskou stranu – jeho aktivita na Twitteru jasně sděluje, že vzbouřivší se republikánští politici jsou teď jeho hlavní nepřátelé.

Jeho poslední internetová reklama – umístěná kde jinde než na webu Breitbart – hlásá: My proti celému světu. Je v tom cosi z atmosféry posledních dnů v Hitlerově berlínském bunkru. „Je možné, že až tyhle volby skončí, bude Republikánská strana vypadat jako Berlín v roce 1945,“ řekl republikánský konzultant Steve Schmidt.