Mnozí účastníci britské politické a mediální scény jen velmi obtížně vstřebávají výsledky referenda o vystoupení z EU. Diskuse se v některých končinách vychyluje směrem k pomatenosti a není snadné si utvořit věrný obrázek na základě povrchních výkřiků. To, co se dělo počátkem října kolem konference britských konzervativců, může posloužit jako příklad.

Ministryně vnitra Amber Ruddová připravila pro kabinet balíček návrhů, jak motivovat firmy k zaměstnávání britských pracovníků. Jeho součástí byl i návrh, aby firmy musely zveřejňovat počet zahraničních zaměstnanců. Návrh vzbudil dle očekávání negativní reakci podnikatelských svazů, ale hlavně šílenství v médiích a na sociálních sítích. Jen mírně extrémní byla reakce jednoho rozhlasového komentátora, jenž přečetl úryvek z Hitlerova Mein Kampfu, který prý obsahuje podobné myšlenky.

Ve stejnou dobu se také objevila zpráva, podle níž britské ministerstvo zahraničí oznámilo London School of Economics, jejíž experti pro ně pracovali jako konzultanti, že nadále budou ministerstvu moc radit jen britští občané. A na konferenci konzervativců přednesla předsedkyně strany Theresa Mayová projev, z něhož se nejcitovanější větou stalo: „Pokud si myslíte, že jste občanem světa, tak nejste občanem ničeho.“

Suma sumárum, brexit v Británii otevřel stavidla xenofobním, polofašistickým silám, jež začaly vzdalovat Británii civilizovaným standardům – tedy pokud byste poslouchali jen hlasy lidí, kteří se nemohou smířit s výsledky referenda.

Jak vypadají všechny tyto skandály při bližším pohledu? Ministryně vnitra z návrhu spěšně vycouvala, zdůrazňujíc, že to bylo jen jedno z řady opatření, jež předložila k diskusi. Jak moc byl tento návrh extrémní? Osvěžme si, že například u nás „zaměstnavatel může získávat cizince pouze na pracovní místa, která jsou zaměstnavatelem nahlášena ÚP jako volná nebo nově vytvořená a nelze je obsadit občany ČR. Zaměstnavatel před potvrzením žádosti o povolení k zaměstnání cizince na pracovní místo musí nabídnout toto volné pracovní místo příslušnému úřadu práce,“ shrnuje platné předpisy jeden poradenský web. „Úřad práce může, ale také nemusí vydat cizinci povolení k zaměstnání podle situace na místním trhu práce a za předpokladu, že se jedná o volné pracovní místo, které s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo dočasný nedostatek pracovních volných sil nelze jinak obsadit,“ uvádí. Teprve „pokud není ÚP schopen v dané lhůtě (do 30 dnů, ve výjimečných případech do 60 dnů) tato místa obsadit občany ČR“, povoluje zaměstnat cizince. Zaměstnavatel je taky povinen o nástupu a propuštění každého cizince úřad práce informovat – je na to formulář. Takže na zveřejňování počtu cizinců v jednotlivých firmách jsme teoreticky připraveni. Stát už ty údaje shromažďuje.

Tak vypadá praxe u nás – praxe, která tu málokomu připadá kontroverzní či xenofobní. Co se týče vyloučení cizinců z práce pro ministerstvo zahraničí, úřad prohlásil, že nic takového neexistuje a dosavadní praxe se nemění. LSE musela přiznat, že pro své tvrzení nemá žádný písemný důkaz – mělo se jednat o ústní informaci, a nedokázala říct od koho. Takže jde o tvrzení proti tvrzení, při nejhorším si někdo na ministerstvu zahrál na vlastní triko. Ale do všeobecného běsnění se to hodilo.

Všichni mají svou pravdu

A nyní k projevu Theresy Mayové. Výměna stráží v čele vlády a Konzervativní strany po úspěchu „Leave“ byla se svými intrikami, zradami a náhlými změnami štěstěny podívaná hodná renesančního dramatu. Pro nás asi bylo poučné, jak okamžitě premiér Cameron přijal politickou odpovědnost a jak rychle byla celá věc hotová. Výsledek – tedy několik aktérů brexitu v kabinetu, ale se zastánkyní setrvání v EU v čele – signalizuje, že „brexit znamená brexit“. Vláda si ale zároveň uvědomuje obavy těch 48 procent voličů, kteří hlasovali proti němu. Mayová konsolidovala moc velmi rychle a úspěšně. Konzervativci dosáhli v průzkumech lepší pozice, než kdy za Camerona. Pomohla jim v tom ovšem situace – Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) se bezprostředně poté, co dosáhla cíle, kvůli němuž vznikla, začala rozpadat a labouristé pod vedením Jeremyho Corbyna propadají levicové verzi trumpismu. Mayová na konferenci zamířila na mnohem větší cíl než jen vysvětlit, jak bude vypadat brexit. Rozhodla se využít oslabení soupeřů ke zteči na „velký střed“ britské politiky. A to pomocí všeho, co si z výsledku referenda vyvodila.

Proto byl její projev velké sousto a vzbudil velmi odlišné reakce podle toho, co byl kdo zvyklý očekávat. Takže například mnohé zaujal v titulcích zmíněný útok na světoobčanství, The Economist charakterizoval její projev slovem „neliberální“, což je termín používaný třeba v souvislosti s Viktorem Orbánem. Václav Klaus ovšem znechuceně zhodnotil její projev jako „definitivní rozchod této – mnohým z nás – tak drahé strany s dědictvím Margaret Thatcherové“. Všichni mají svou pravdu.

Ta věta o světoobčanech má zajímavý rodokmen – je variací na slova zakladatele anarchismu Pierra-Josepha Proudhona: „Pokud je celý svět můj bratr, pak nemám žádného bratra.“ Ale vyslechněme si ji v kontextu.

Mayová mluvila o rostoucích rozdílech ve společnosti: mezi mladými a starými, Londýnem a zbytkem Británie, mezi mocnými a úspěšnými a těmi ostatními. Vedle úspěchu si ceníme i ducha občanství, vazeb a závazků, díky nimž společnost funguje. „To znamená závazek vůči mužům a ženám, kteří žijí kolem vás, kteří pro vás pracují, kteří si kupují vaše zboží a služby.“ Poté, co zmínila, že k tomu patří i ochota platit daně a vyučit domácí pracovníky dřív, než si najmu laciné zahraniční, pokračovala: „Dnes se ale příliš mnoho lidí ve vlivných pozicích chová, jako by měli víc společného s mezinárodními elitami než s lidmi vedle z ulice. S lidmi, které zaměstnávají, s lidmi, které potkávají na ulici. Ale když si myslíte, že jste občanem světa, nejste občanem ničeho. Nechápete, co slovo občanství vůbec znamená.“

Snad nikdo nemůže pochybovat o tom, že toto uvažování je zcela v konzervativní tradici. Je to samozřejmě trochu jiný tón než tón Thatcherové, která proslula výrokem „Nic takového jako společnost neexistuje“ (byl často citován jako doklad jejího sociálního darwinismu, ale je také vytržený z kontextu – Thatcherová jím reagovala na svalování viny za všechno možné na společnost, na přesvědčení, že společnost má povinnost zajistit to či ono). Ale každý vůdce vstupuje do nějaké doby, na něco reaguje. Thatcherová se rozhodla postavit době, kdy nefalšovaný socialismus byl ještě některými brán zcela vážně, stát se výrazně a neefektivně podílel na průmyslu a daně byly velmi progresivní. Doba podle ní potřebovala stavět do popředí individualistické, aktivní ctnosti a vláda byla povinna dennodenně odrážet nejrůznější nároky, aby loď státu přežila. „Nevraživosti a rozdíly ve společnosti“, jichž se Mayová obává, Thatcherová bezmála vyhledávala.

Od té doby se mnohé z těchto myšlenek prosadily (aniž by to jejich někdejší odpůrci připouštěli), takže thatcherismus částečně zašel na svůj vlastní úspěch. Taky přecenil, do jaké míry může politika změnit kulturu. Thatcherová částečně vycházela vstříc názorům „mlčící většiny“, ale částečně ji chtěla změnit – anebo odmítala vnímat, že se ta veřejnost mění. Mayová podlehla největšímu projevu britského provincialismu, když zopakovala bajku o tom, že NHS, britské státní zdravotnictví, obdivují „v nejvzdálenějších koutech světa“. Jenže na posvátné krávě NHS si nakonec vylámala zuby i Thatcherová.

A ovšem, když nastoupila Thatcherová, globalizace nebyla ještě tak rozjetá jako dnes a finance neměly ještě takový vliv jako dnes. Finančnictví tehdy ještě nezatáhlo zemi do finanční krize, z níž se všichni kromě finančníků dodnes vzpamatovávají. V době vlády Thatcherové by právník z londýnské City ještě nemohl říct novináři to, co mu řekl v roce 2013: „Mnohým z mých klientů prostě moc nezáleží na tom, co si veřejnost myslí… Nepatří nikam a necítí se zavázáni žádnému národnímu projektu. Chtějí platit co nejnižší daně a chtějí být v bezpečí. To je všechno. Vysoce vzdělaný profesionál v londýnské City má mnohem víc společného se svým kolegou z Hongkongu, New Yorku nebo Ria de Janeiro než s nějakou monolingviní, monokulturní učitelkou či zdravotní sestrou odněkud z Birminghamu nebo Manchesteru. Pro novou globální elitu není solidarita založena na zeměpise nebo vázaná na stát.“

Mayová nemluví o nějakém ideologickém konstruktu. Mluví o těchto lidech. Oznamuje většinovému, průměrnému voliči, že jim nebude dávat přednost. Je to rozchod s thatcherismem? Je jím to, že Mayová mluvila bez uzardění o pracujících, o „férovosti“, o nutnosti platit daně?

Britští konzervativci spíš včas (už dřív) zahájili strategický ústup z pozic, na nichž se nyní nechali obklíčit američtí republikáni. Reaganismus a thatcherismus se narodily jako dvojčata a reaganismus si podržel jen kosmeticky upravené recepty od doby svého vzniku. Jejich degenerovaná podoba probleskla naplno v projevu prezidentského kandidáta Mitta Romneyho, který unikl z uzavřeného setkání se sponzory. Je známý jako „47 procent“ – to je procento Američanů, kteří podle Romneyho žijí ze státu, dostávají od něj víc, než sami vytvoří, a tudíž ho nezajímají. Republikánská strana se postupně natolik upnula na podnikatele, že pro zbývající většinu Američanů, kteří nebyli a nikdy nebudou podnikateli, neměla žádný program. Předcházela si je rigidní konzervativní sociální agendou. Po Romneyho prohře v oficiálním „poučení z krizového vývoje“ usoudila, že je třeba stranu kosmeticky učinit vstřícnější vůči imigrantům a mladým, a jede se dál. Představitelé strany nedokázali vidět mezeru, která je odděluje od aktivistické základny strany. Ta mezera je tak veliká, že ji využil Donald Trump. Zmocnil se základny a v jejím čele se rozhodl, že když už nemůže vyhrát volby, aspoň totálně zničí stávající stranický establishment a s ním poslední zbytky reaganismu.

Není nerozumné, že se britští konzervativci snaží tomuto osudu aktivně vyhnout a zároveň vtáhnout do středu voliče UKIPu a předejít vzniku nějaké britské Národní fronty či Alternativy po vzoru německé AfD. A mimochodem to v lecčems opisuje ideologický oblouk, který urazil Václav Klaus – začal s postojem, jež by se dal parafrázovat heslem „Friedman, ne Masaryk“, aby postupně s odkazem na „elementární solidaritu“ a „dnes tolik potřebnou stabilitu“ začal obhajovat etatistické kroky, objevil půvab národních myšlenek, sblížil se s kardinálem Dukou a našel respekt ke kremelskému stylu vládnutí. Oplakávání thatcherismu od něj není víc než sentiment.

Co dělat

Teď jde o to, co přesně hodlají toryové dělat. Mayová demonstrovala hodnotové postoje – mluvila o tom, že vláda může udělat mnoho dobrého, že konzervativci musí být i „stranou dělníků, stranou státních úředníků, stranou státního zdravotnictví“ (i když státní úředník se anglicky řekne doslova „veřejný služebník“, což zní trochu jinak). A když mluvila o tom, že každý musí platit „férový díl“ daní, ozval se zjevně spontánní potlesk. Výslovně se vymezila vůči „schématům socialistické levice i libertariánské pravice“. Ale Mayová šla dál a slíbila konkrétní ekonomickou politiku – preferenční pozornost „strategickým“ odvětvím. Tohle se skoro nikde žádné vládě moc nevedlo.

Nejrevolučnější součástí jejího projevu – a nejmarkantnějším dokladem, že bere brexit vážně – je ovšem ten důraz na občanství. Ukázal, jak daleko se rozešly názory kosmopolitních elit se starým konsenzem. Konstatování, že ne každý člověk na světě má právo přistěhovat se do Británie, je považováno ne už za odlišný, třeba překonaný názor, ale přímo za provokaci, za obžalobu. Kdo nevěří, čte anglicky a má čas, nechť si prohlédne na Twitteru hashtag #CitizenOfTheWorld. Lidé si přidávají do životopisu „občan světa“, tak jako dříve „Je suis Charlie“. Sdělení se pohybují od prostého „Thereso Mayová, hnusíš se mi“ přes výčet zemí, jež pisatel navštívil, po květnatá vyznání lásky k celému světu. Emocionální investice do konceptu světa bez hranic je tak silná, že utlumuje prosté logické myšlení. Britský „světoobčan“ uvězněný, bitý a znásilňovaný, řekněme, v saúdskoarabském vězení (to se občas stává) se velmi rychle začne dovolávat toho, že je občanem Británie a ne Saúdské Arábie.

Každopádně je třeba počítat s tím, že tak jako thatcherismus a Blairova třetí cesta našly odezvu i za hranicemi Británie, bude ho mít také nový konzervativismus Mayové. Znamení toho, že kyvadlo se odvrací od liberalismu, můžeme číst všude. Teď jde o to, kolik z liberalismu si ta neliberální reakce ponechá a zachrání.