Kvalita českého univerzitního vzdělání upadá. V domácích poměrech pro to však žádné jasné důkazy nenajdete. Vysoké školy se sice dominantně financují z veřejných peněz, stát ale nenabízí žádné jasné a přehledné měření kvality vzdělání na jednotlivých školách. Do žebříčků vybraných fakult se sice v posledních letech pustila některá média, ani z nich však nezískáte jasný přehled, jak kvalitně vzdělaní lidé jednotlivé školy a fakulty opouštějí.

Existují však mezinárodní žebříčky a studie, z nichž se ten trend dá vyčíst. Lze v nich objevit i vysvětlení, proč kvalita škol upadla. Hlavním motivem je masovost. Ve snaze dostat se od totalitních poměrů, kdy bylo vysokoškolské vzdělání exkluzivním statkem pro úzkou společenskou vrstvu, k západnímu standardu, kde mířilo na univerzity mnohem více studentů, se prudce snížily nároky a laťky. Nedokázali jsme totiž jasně strukturovat školy podle nároků na skutečně náročné, výzkumné, na něž intelektuálně dosáhne jen malá část uchazečů, a na ty méně náročné, které poskytují praktičtější vzdělání a nehrají si na vysokou vědu, když na ni nemají profesory ani studenty.

„V Americe každý ví, jaký je rozdíl mezi absolventem Harvardu a bakalářem z lokální školy. Přesně to nám chybí,“ řekl mi před třemi lety v rozhovoru pro Lidové noviny nedávno zesnulý sociolog Ivo Možný z Masarykovy univerzity, jeden z předních expertů na vysoké školy. „To máte stejné jako s restauracemi. Máte kategorii levných restaurací a můžeme se bavit, která z nich je dobrá. A pak máme luxusní a můžeme o nich vést stejnou debatu.

Nemá ale smysl srovnávat levnou s luxusní. Neznám žádnou fakultu, která by si řekla: Půjdeme jen po výjimečných studentech. Už patnáct let vykládám, že univerzity by se měly jasně dělit na kategorie A (praktické), B (už se tam dělá i nějaký výzkum) a C (elitní, výzkumné),“ vysvětlil dále Možný. A dodal: „Jedna studentka si při své bakalářské práci vzala webové stránky všech fakult a zjistila, že přes devadesát procent z nich se prohlašuje za vědecko-výzkumné. Každý si to tam prostě napíše. Harvard se stal elitním tím, že prostě nevezme studenta, pokud v respektovaných testech nedosáhne určitý počet bodů.

Byť by byl ochoten na školném zaplatit cokoliv. Jako děkan jsem měl vizi mít takovou školu. Bral jsem deset lidí ze sta. To byla ještě alespoň nějaká výběrovost. Dneska berou až 40 procent. Je to i otázka učitelů.“ Od té doby, co profesor Možný tato slova vyřkl, se laťky dál snížily.

Přece si nevyhodím zdroj peněz

Pád kvality je zabudován v samé podstatě fungování univerzit. Do snižování nároků je tlačí to, jak jsou placeny a řízeny. Od státu dostávají peníze na každého studenta. V jejich zájmu proto je přijmout jich co nejvíc – bez ohledu na to, jaké mají intelektuální schopnosti. Neexistují žádné jasné laťky, které by definovaly, jaký student už se na příslušnou školu nemůže dostat, protože je příliš slabý. Když je některá fakulta zvyklá brát třeba sto nových studentů, přijme každý rok sto nejlepších z těch, kdo se přihlásí.

Jeden rok může být intelektuální úroveň úplně jiná než rok následující, přesto všechna místa obsadí. Kdyby to neudělala, byla by sama proti sobě. Přijde o peníze. Stejně tak nemá zájem, aby byly nastaveny náročné laťky na postup do dalších ročníků. Proč někoho vyhazovat, když mi přináší peníze?

Ty nejlepší světové univerzity, jež vévodí žebříčkům, přitom mají tradičně nepřekročitelné hranice pro přijetí podle všeobecně známých a světově respektovaných testů. Když někdo nedosáhne dostatečného počtu bodů, na univerzitu se nedostane, byť by měl ten rok štěstí na výrazně slabou konkurenci. Proto existuje celý ten lety propracovaný a v široké komunitě nejlepších univerzit respektovaný systém srovnávacích testů. Studentům dává celkem jasně najevo, na jakou univerzitu se svými intelektuálními schopnostmi mají.

Styl financování hraje zásadní roli. Nejlepší světové univerzity nejsou zdaleka tak závislé na státních penězích jako ty české. Mají výhodu, že dokáží finance získávat z různých zdrojů. Kromě příspěvků z veřejných rozpočtů, případně školného, které se na řadě nejlepších univerzit platí, to jsou příspěvky od sponzorů a také od absolventů. Na financování Oxfordu, který se tradičně dostává mezi nejlepší školy světa, přispívá řada bohatých lidí z celého světa.

Řada financiérů si chce přes spojení s věhlasnou univerzitou vylepšit vlastní jméno a prestiž. Dostávají za to místa ve správních a akademických radách, z nichž mají právo mluvit do řízení škol. Dobrá univerzita s dobrým jménem je dobrý byznys. A proto je zvyklá si tu kvalitu hlídat.

Spirála masovosti

My jsme se s otevíráním vysokých škol čím dál více lidem bohužel do tohoto stadia nedokázali propracovat. Naopak jsme sklouzli do dost nebezpečné spirály masovosti, již bude velmi těžké zastavit. S rostoucím počtem studentů je totiž potřeba rozšiřovat i profesorské sbory. Často není kde brát, tak se masově vyrábějí také doktorandi, kteří učí. To všechno už je z mezinárodních srovnání dobře vidět.

Ve světě vychází několik žebříčků. Zhruba pět jich patří k vysoce respektovaným. Používají sice rozdílnou metodiku sestavování, ale na prvních místech končí podobné univerzity. Jen v různém pořadí. Jedním z nich je žebříček Times Higher Education (THE). Aktuální číslo pro akademický rok 2016/2017 vyšlo koncem září. Výsledky škol měří podle řady kritérií od stylu výuky po vědeckou úroveň profesorů či schopnosti získat peníze a efektivně s nimi hospodařit.

Žebříčky jsou rozčleněny i na různé obory. Všechny české univerzity se v THE propadají. Poprvé od roku 2011 se žádná z nich nedostala do prvních čtyř set. Nejlepší je pražská Univerzita Karlova v páté stovce. Do první tisícovky se dostalo dvanáct českých univerzit. Všechny ostatní jsou až v druhé pětistovce. Do její první poloviny patří brněnské Vysoké učení technické, pražské ČVUT a Vysoká škola chemicko-technologická, brněnská Masarykova univerzita a olomoucká Univerzita Palackého. Zbývajících šest škol je v poslední čtvrtině světové tisícovky.

Další se tam nedostaly vůbec. Žebříčky se dělají proto, aby studenti, profesoři i sponzoři věděli, kde se jak učí a bádá. Mají spoustu různých variant včetně žebříčků reputace, kde se na rozdíl od objektivních měřítek v tvrdých žebříčcích hodnotí subjektivní dojmy, jako je třeba atmosféra a prestiž dané školy.

Tím, že u nás žádné pořádné žebříčky nejsou, se můžou studenti spolehnout buď na data z těch mezinárodních, nebo na pověst jednotlivých škol.

Magisterské rekordy

Poměry na univerzitách, znalosti a schopnosti, které absolventům dávají, dobře mapují dvě studie Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Education at a Glance 2016 sleduje, kolik chodí na univerzity a různé obory studentů. Kolik na ně mají peněz. Co univerzitní diplom absolventům přináší, pokud jde o šanci najít a udržet si práci, o výšku platu nebo životní spokojenost. Survey of Adult Skills (PIAAC) srovnává schopnosti dospělých číst a porozumět textu, počítat a využívat matematickou logiku a schopnosti řešit problémy ve složitějším prostředí podle různé úrovně vzdělání.

To, co je ze srovnání velmi dobře vidět, je masovost. Na vysoké školy už u nás nastupuje víc lidí, než je průměr vyspělých zemí OECD i Evropské unie. Do základních bakalářských programů přichází 56 procent populačního ročníku. Průměr OECD je 54 a Evropské unie 53 procent. Ve Velké Británii, která má s velkým náskokem nejlepší univerzity v Evropě, je to 54 procent. V Spojených státech – zemi s vůbec nejlepšími univerzitami na světě – 38 procent. V Německu 49 procent. Podstatně víc než u nás je to v Irsku se 77, Polsku s 68 nebo Dánsku s 66 procenty. Bakalářský titul na různé úrovni je ale ještě schopná zvládnout značná část společnosti.

Naše výjimečnost v masovosti přichází, když se podíváme na srovnání vyšší, magisterské úrovně, která by už měla být podstatně víc výběrová. U nás do ní nastupuje 27 procent populačního ročníku. Průměr vyspělého světa je 19 procent. Přesně tolik jde do magisterských programů ve Velké Británii. Ve Spojených státech je to 11 procent, v Německu 21 a ve Švýcarsku 22 procent. Na Slovensku je to ještě extrémnějších 37 procent, v Polsku dokonce 42 a v Portugalsku 36 procent. Univerzity žádné z těchto zemí na rozdíl od britských nebo amerických nepatří do světové špičky. Zjevně jedou na masovou produkci, rezignující na kvalitu – podobně jako my.

Ještě zřetelněji je to vidět u počtu těch, kdo nastupují do doktorandského studia. To už by měli být příští vědci a akademici. Elita elity. Ve vyspělých zemích se do těchto programů dostává v průměru 1,7 procenta populačního ročníku. U nás je to 2,9 procenta. Ve Velké Británii 2,3 a ve Spojených státech jen 1,7 procenta.

V sousedním Německu 3,9 procenta. To je ale naprostý extrém. Žádná z dalších vyspělých zemí nejde přes 2,5 procenta populačního ročníku. Doktorandi se u nás ve velkém vyrábějí právě proto, aby ty masy studentů měl kdo učit. Kdyby české univerzity na udělování profesur kladly podobné nároky jako ty nejlepší světové, měly by jich minimum.

Nejvyšší cena diplomu

Velmi pozoruhodným trendem je, že přes upadající úroveň se u nás vysokoškolské vzdělání vyplácí téměř nejvíc z celého vyspělého světa, pokud jde o výšku platu. Ten, kdo dosáhne na univerzitní diplom, si v Česku vydělá o 92 procent více než jeho vrstevník s maturitou. Průměr Evropské unie je přitom jen 55 procent.

Víc než u nás se diplom kapitalizuje jen v Maďarsku, kde zaručuje o 107 procent vyšší plat než u středoškoláka. Ve Velké Británii je rozdíl 48 a ve Spojených státech 68 procent. U kapitalizace diplomů jinak platí dělicí linie Západ-Východ. Ve východní Evropě vynáší podstatně víc než na Západě. V Polsku zajišťují bonus 68, na Slovensku 70 a ve Slovinsku 72 procent. V Německu 58, ve Francii 41 a v Dánsku jen 26 procent.

Když se za chvíli podíváme, o kolik jsou majitelé diplomů skutečně schopnější než ti, kdo ho nemají, zjistíme, že ve střední Evropě se hodně jede na formu. Zaměstnavatelé se tolik neumí přesvědčit, co jejich lidé skutečně umí, a formálně koukají po dokladu o vzdělání. Proto se také zatím stále velmi málo rozlišuje, jestli má člověk diplom z Harvardu, nebo z nějaké lokální, nepříliš kvalitní univerzity.

Z pohledu na platy je také zřejmé, proč se tolik lidí hrne do magisterských programů, přestože na to nemají intelektuální schopnosti. Bakalářský diplom zvedá plat oproti maturantovi o 58 procent. Magisterský či doktorský ovšem o 102 procenta. Velký rozdíl mezi příjmy bakalářů a doktorandů je charakteristický pro anglosaské země. Ve Spojených státech inkasuje bakalář bonus 60, ale magistr nebo doktorand 122 procent. Jsou však podstatně vzácnější než u nás. Ve Velké Británii je skóre 49 versus 71 procent.

Z mezinárodních srovnání je ale vidět, že pokud jde o skutečné znalosti, máme velmi úzkou elitu. Dospělých ve věku mezi 25 a 65 lety, kteří v jazykových a matematických schopnostech stejně jako v řešení problémů ve složitém prostředí dosahují nejvyšší úrovně, je méně než v ostatních vyspělých zemích. Přestože Češi jako celek vycházejí ze srovnání coby nadprůměrně schopní ve všech třech oblastech. Studie mimochodem upozorňuje také na to, co jde proti všeobecnému přesvědčení, že někdo má talent na jazyk a někdo na matematiku.

Tyto dvě schopnosti spolu naopak podle psychologických výzkumů velmi úzce souvisejí. Ten, kdo má dobré jazykové schopnosti, má většinou na vysoké úrovni i ty matematické a logické. My jako celek vycházíme nadprůměrně z obou kategorií. Průměrní jsme jen ve schopnosti řešit složité problémy.

Zároveň jsme ale zemí, kde rozdíl ve schopnostech těch, kdo mají základní vzdělání a univerzitní diplom, patří k nejmenším ve všech vyspělých zemích. A to v jazykových, matematických schopnostech i při řešení problémů. Vysvětlení jsou jen dvě a ani jedno z nich není moc lichotivé: buď jsou na vysokých školách tak nízké laťky, že jimi dokáží projít i lidé s nepříliš vysokými intelektuálními schopnostmi, nebo je tam oproti těm, kdo zdaleka tolik let nestudují, lidé nedokáží rozvinout.

Ze srovnání je dost pronikavě vidět problém českých univerzit. Průměrnost a formálnost. Nechuť se srovnávat, soutěžit a jasně měřit výkony a schopnosti. Dokud budou univerzitám chodit peníze na hlavu a jakýkoliv diplom bude vynášet slušný plat, bude hodně vysokých škol fungovat jako velkovýrobna polovzdělanců. To nás k sofistikovanější ekonomice a vyšší civilizační úrovni nevytáhne. Trend se ale neotočí dřív, než se změní zvrácená motivace. Každý dělá to, co je pro něj výhodné. Pro univerzity je momentálně výhodné být tou masovou výrobnou polovzdělanců.