Kritika elit včetně těch intelektuálních se stává významným tématem veřejné diskuse. Lenka Zlámalová se ve své eseji „Krach elit“ (Týdeník Echo č. 28/2016) přiklonila k poměrně rozšířenému názoru, že žijeme v době pseudoelit, které se názorově odcizily většinové společnosti. Mimochodem, dříve se tomu říkalo zrada zájmů lidu. I když připustíme výhrady k politickým elitám, na adresu intelektuálů se s takovou kritikou nelze ztotožnit, a už vůbec ne ve vztahu k Tomáši Halíkovi, který ztělesňuje vzácný hlas politického moralismu v této zemi.

Alexandr Tomský zase oprášil populární představu, že „nejstrašnější revoluce a nejhorší režimy způsobili intelektuálové“ (MF Dnes z 30. 8. 2016). O roli intelektuálů lze jistě diskutovat, avšak řada z nich byla nejtvrdšími odpůrci těchto režimů. Proto nelze nesouhlasit s Petrem Honzejkem, jenž ve své stati (HN z 30. 8. 2016) zkritizoval populistickou výzvu Václava Klause k záchranné „vzpouře davů“ i přesvědčení Petra Robejška, že „moudrý“ dav má zdravější názor než elita. Zbývá jen dodat, že ten je nejen „moudrý“, ale i lehce ovlivnitelný. Ostatně, před „vzpourou davů“, před jejich uniformitou a nenávistí vůči všemu, co k davu nepatří, ve stejnojmenné knize prorocky varoval José Ortega y Gasset již ve 30. letech minulého století.

Idealističtí a kritičtí vzdělanci

V tomto kontextu nelze popřít ani roli několika vln levicových intelektuálů, jako byli Lenin, Trockij, Gramsci, Lukács, Adorno či Sartre, kteří v různé míře podlehli půvabu radikální kritiky kapitalismu. Ostatně, vliv posthegelovského myšlení a různých verzí marxismu včetně kritické teorie byl obrovský a od 20. do 70. let uplynulého století v podstatě formoval ideový svět evropských intelektuálů. Naopak dočasně okouzleni nacistickou ideologií byli i takoví myslitelé jako Martin Heidegger či Carl Schmitt. Rovněž je smutnou pravdou, že demagogy zmanipulovaný dav měl na svědomí velké tragédie moderní doby. Jak prorocky poznamenal již v roce 1895 Gustav Le Bon ve své Psychologii davu, dav netouží po pravdě, ale podléhá iluzím a klamu. Ten, kdo mu nabídne iluzi, ho ovládne, ten, kdo se ho snaží iluze zbavit, skončí jako jeho oběť. Na druhé straně však nesmíme opomenout osobnosti jako Hannah Arendtová, Karl Jaspers, Karl Popper, Isaiah Berlin, Alexandr Solženicyn či Czesław Miłosz, které se odvážně postavily totalitarismu.

I intelektuálové, tak jako každý z nás, se samozřejmě mohou mýlit. Ale bez jejich odvážných idejí, bez utopií politických i technologických by se civilizační rozvoj zastavil.

Poláci a Maďaři často čelili útlaku, ale měli až do moderní doby svou přirozenou politickou reprezentaci, původní šlechtu, byly to „panské národy“. Naše dějiny nelze vždy nazývat příběhem sebevědomé komunity, neboť od osvícenství jsme byli spíše „společnost osvobozených sluhů“ (Patočka), která se navíc neosvobodila sama, nýbrž zásahem osvíceného panovníka. A byli to intelektuálové jako Dobrovský, Havlíček či Palacký, kteří jí navraceli hrdost a formovali českou politickou duši. Na rozdíl od svých sousedů jsme však měli v moderní době štěstí na dva světově respektované intelektuály ve veřejném životě – T. G. Masaryka a Václava Havla –, kteří symbolizují v našem regionu tolik potřebnou liberální a demokratickou tradici. Za připomenutí stojí ve středoevropském kontextu unikátní Masarykův postoj, když v zájmu vědecké pravdy ve sporu o Rukopisy nemilosrdně zbořil národní mýtus. V jistém smyslu s tím koreluje Havlova pozice ve slavné diskusi s Kunderou o českém údělu, když mu vyčetl, že „od kritiky utíká k iluzi“, a odmítl patos výjimečnosti, který spisovatel přikládal pražskému jaru. Dle Havla není nic mimořádného na volání po svobodě a pluralitě, jež jsou v západních zemích běžnou věcí. Právě v těchto projevech kritického ducha a pozoruhodné odvahy se rodí velcí intelektuálové.

Při bližším zkoumání se ukazuje ještě obecnější rozpor mezi vyspělou kulturou a nevyspělou politikou, mezi ušlechtilou vizí a devastujícím kompromisem pouhých sběratelů moci. Pád komunismu, věk sametových revolucí byl vítězstvím intelektuálů, avšak poselství lidí jako Adam Michnik, Georgy Konrád či Václav Havel, jejichž největší politickou zbraní bylo vlastní svědomí, je dnes ve stínu xenofobních populistů a rozličných nacionalistů.

Populismus strachu

Dnes zažíváme jistý návrat zpět, zpětný pohyb, „backsliding“, chceme-li použít výstižný anglický termín. Nacionalistický duch, který byl zapomenutou minulostí, se plíživě vrací, populismus se stává převažujícím modelem politické komunikace a autoritářství obdivovanou formou vlády. Opět se ukazuje hluboká pravdivost slov maďarského intelektuála Istvána Bibóa, který již v roce 1946 v Bídě malých národů poukázal na „deformaci politické kultury“ ve střední a východní Evropě. Ta vyrůstá z pokřivené demokratické tradice, v jejíchž počátcích priorita národně obrozeneckých snah zastínila rodící se liberální jádro společnosti. To způsobila zvláštní pozice národně orientované šlechty a jí podporované kulturně-literární vrstvy na úkor liberální buržoazie a emancipované profesní inteligence. To vedlo k odmítání státu, jakož i zastupitelských orgánů, které jsou místem běžných demokratických procesů. Důsledkem byl vzestup problematických politických charakterů se sklonem ke „kolektivnímu hysterismu“. Typickými představiteli této politiky pak byli „falešní realisté“, kteří vyrůstali na vlně přízemního nacionalismu a zatlačovali do pozadí idealisty západního typu. Orbán, Fico, Zeman či Kaczyński jsou dnes zřetelnými reprezentanty tohoto modu politiky. Nesporná je snaha upevnit si moc bez respektu k ústavnímu rámci a k politické neutralitě demokratických institucí. V Polsku vidíme snahu personálně ovládnout Ústavní soud, jakož i veřejnoprávní média, v Maďarsku proběhla změna ústavy, která výrazně oslabila princip dělby moci. Naše přímá volba prezidenta měla za následek vítězství kandidáta, jehož pronikavé xenofobní poselství ho připravilo nejen o podporu tolerantní veřejnosti, ale groteskním způsobem dočasně i o prezidentskou standartu. Slovenská verze antiuprchlické propagandy pak zrodila ultranacionalistu Mariána Kotlebu, který hovoří o „židoglobalistech“ a otevřeně hlásá princip nenávisti. Region, kde se zrodily dva světové válečné konflikty, se tak opět stává laboratoří temných myšlenek.

Vidíme, že vedle běžného populismu, který nám slibuje, že problémy vyřeší a bude líp, se prosazuje mnohem nebezpečnější forma populismu – populismus strachu, který brutálně zneužívá existenciální strach k politickým cílům. Vyvolávání až absurdní fobie z migrantů je toho příkladem.

Střet populistů s intelektuály

V tomto prostředí se odehrává hlavní sociálně-politický střet současnosti mezi populisty a intelektuály o veřejný prostor, o nezávislost médií, o vztah k odlišným kulturám a náboženským přesvědčením. Je to fundamentální boj o charakter politiky, jinými slovy, je to konflikt zastánců hodnotové a tolerantní politiky s mocensky orientovaným populismem. Podstatou tohoto sporu je odhalit zastřenou podstatu populismu, ukázat, že nemá jiné než mocenské cíle. Emocionální sílu tohoto středoevropského konfliktu posiluje absence standardních stran západního typu, které jsou ideově ukotvené a kultivovaně usměrňují politickou energii veřejnosti. Ukazuje se, že liberální tradice ve střední Evropě stále nezapustila pevné kořeny, emancipovaná intelektuální vrstva je slabá a občanská společnost křehká. Avšak péče o tuto tradici posiluje autonomní občanskou společnost a přispívá k vytvoření liberálního mainstreamu, který je hrází proti populismu. Populismus má ve svých genech negativní poměr k intelektuálním elitám, neboť ty jsou, na rozdíl od těch populistických, schopny kritické reflexe. Nepřátelsky se staví i k liberální demokracii, která princip vlády většiny doplňuje respektem k menšinám a jejich pluralitním postojům. Demokracie je pro populisty pouze dopravní prostředek, když je doveze do konečné stanice, k moci, vystoupí a s chutí se ujmou autoritářského kormidla.

Dalším nebezpečným rysem je imitace populárních názorů, představ, předsudků, která se projevuje v mobilizaci lidu proti politice a politickým institucím. Jejich autonomii pak podrývá snaha o totožnost vládnoucích a ovládaných, úsilí o intimní dialog vůdců s lidem. „My jsme lid. Kdo jste vy?“ prohlásil na adresu svých odpůrců turecký prezident Erdogan. Populisté se rádi stylizují do role autentických reprezentantů zájmů většiny proti „zkaženým“ elitám, jejich snem je postavit vůli lidu nad zákon, a odstranit tak princip nedominance (non-domination), který tvoří podstatu liberalismu a demokratického republikanismu. Pro populismus je naproti tomu charakteristická identifikace s něčím proti něčemu, s většinou proti menšině, s masou proti elitám, s obyčejnými lidmi proti městským intelektuálům, což zjevně není projevem liberálního konsensu, ale jeho popřením. Další mantrou je morální relativismus založený na zpochybňování základních principů a pravd, důraz se klade na jedinečnost zkušenosti a na specifičnost každé situace. S tím souvisí marginalizace kritického myšlení, falzifikace faktů ve snaze přizpůsobit je svým cílům a nabídka přitažlivě jednoduchých řešení namísto složitých zákoutí demokracie.

Populismus byl a vždy bude součástí veřejného prostoru. Již Platón stál v údivu nad situací, kdy ti, kteří vědí, nekonají, a ti, kdo konají, nevědí, co činí. Tudíž preferoval vládu filozofů či vládu těch nejlepších před „theatrokracií“, vládou hlediště, kde publikum má pocit, že všemu rozumí, a pokud někdo pronese něco kritického na jeho adresu, nese to nelibě a zahrne básníka či herce pískotem a projevem nesouhlasu. Řekové se bránili takové vládě tím, že přišli s civilizačním konceptem výchovy (paidea) jako celostním formováním duše a charakteru, chtěli být především kulturní a společenskou komunitou. Ve velké vážnosti chovali nejen život politický, ale i život intelektuální, život filozofický. Tak se zrodilo prostředí, v němž se pěstovala politická a morální reciprocita, jestliže obec někomu poskytla vzdělání, on měl být připraven ji bránit a participovat na jejím politickém životě.

Univerzální hodnoty

Intelektuálové jsou především myšlenkovou komunitou, jíž je blízký morální univerzalismus. Jsou přesvědčení o obecné platnosti klíčových hodnot, jako je spravedlnost, svoboda či reciprocita. Sice je pravdou, že někteří mají sklony k idealismu, a tím i utopismu, ale obranou je schopnost autonomně interpretovat svět, klást si v demokracii tak zásadní otázky, zda máme moc, nebo zda moc má nás, a nastavovat jí tak zrcadlo. Ti nejlepší z nich nezůstávají jen v říši představ, jsou schopni nejen povrchní kritiky, ale v rozhodujících momentech i oběti, činu, který je přesahuje, a je tak nejvyšším výrazem lidské odpovědnosti a důstojnosti. Odpovědnosti, které většina často nerozumí, která ji však brání před mocenskou svévolí, před hrozící tragédií. Z toho je zřejmé, že intelektuálové nemusejí být – a zpravidla ani nejsou – v tom daném okamžiku v souladu s názory většiny. Primární je, aby byli součástí oné kreativní menšiny (creative minority), která dle Arnolda J. Toynbeeho stojí vždy u zrodu a vzestupu civilizací.

V demokracii politickou reprezentaci legitimizují volby, avšak  argument, že lid na rozdíl od vládnoucí elity nelze vyměnit, je ošidný a účelový, neboť anonymní veřejnost je manipulovatelná a početní výhoda ještě neznamená kvalitativní názorovou převahu. Bezejmenný dav může těžko čelit břitké pronikavosti intelektu. Ten se však nesmí obracet ke stejně smýšlejícímu publiku, ale snažit se srozumitelně komunikovat, ovlivňovat mínění většiny a odhalovat zjednodušující propagandu moci.

Nevděčná, ale nepostradatelná je role veřejných intelektuálů, jejich politický moralismus, preferující spíše hodnotové než politické cíle, je často poslední baštou odporu proti populismu a jeho politické formě, vládě povrchního názoru. Ostrakizace liberálních intelektuálů je dnes běžným jevem ve střední Evropě. Populismus se často prezentuje jako politická inovace, v jádru je však plodem určitého ideového vakua po pádu komunismu na straně jedné a diskreditace levicových ideologií, jakož i teorií o „konci dějin“ na straně druhé. Kromě toho nepřesvědčivost liberálních alternativ, jakož i politické ideje Evropy vytvořily prostředí jak pro Putinovu řízenou demokracii, tak pro neliberální demokracie v Maďarsku a v Polsku.

Lídři jako Orbán či Kaczyński hovoří o nutnosti „kulturní kontrarevoluce“ a tvrdí, že hodnoty stejně jako demokracie nejsou obecně platné, ale jsou podmíněné národně a historicky. Tyto výklady jsou samozřejmě falešné, neboť myšlenka Evropy již od svých počátků není nahodilá, národně podmíněná, nýbrž je univerzální, lidsky založená. Byla objevena řeckou filozofií, kterou zrodil svět demokratické polis, byla formována ideou Říma a římského práva a duchovní dimenzi jí propůjčilo křesťanství. Evropský univerzalismus je založen na takových principech, jako je Bůh, rozum, spravedlnost či svoboda. Nemají pravdu ti, kdo univerzalismus odmítají a tvrdí, že je to pohled odnikud, neboť relativizace jeho premis může být pohledem z pekla. Jeho popřením evropská idea ztrácí smysl, postrádá přesah a vyprazdňuje se v partikulárních zájmech a devalvujících sporech.

Řád politický a řád mravní

V antievropském sentimentu se často mísí touha být charismatickým „strážcem“ národní ideje s autoritářskými sklony, což logicky ústí v antiliberalismus a antiintelektualismus. Mnozí, kdo vzešli z tohoto prostředí, budou raději podněcovat virtuální „vzpouru davů“, než aby čelili kritické reflexi svého jednání ze strany opozice. Populistickým subjektům se dá pragmaticky bránit tím, že veřejnost a politické strany je udrží mimo koridory politické moci nebo že se jim podaří transformace z politického novotvaru v normální demokratickou stranu. Obojí představuje zatěžkávací zkoušku politické vyspělosti té které země, přičemž největší výzvou zůstává, jak dostat liberální vizi tolerantní společnosti z říše idejí do reálné politiky, do hlavního proudu.

Nesmírná je v tomto kontextu úloha médií, neboť loajální média jsou snem lídrů usilujících o širokou podporu. Média nesmí být poslušná ani neutrální, ale pravdivě kritická, musí formulovat nezávislé pohledy na základě důkladné analýzy faktů i kontextu událostí. Pouhá neutralita médií, dávají-li stejný prostor pravdivému líčení skutečnosti i účelovým lžím, může podlamovat demokracii; ostatně, naše diskuse o uprchlících či vnitrobritská diskuse o brexitu jsou toho dokladem. Terčem útoků se pak stávají ti veřejní intelektuálové, kteří čelí autoritám, vulgarizaci politiky i svůdné možnosti mocensky ovládat svět. Nicméně Richard Hofstadter v klasické studii Antiintelektualismus v americkém životě dospěl k přesvědčení, že právě intelektuálové jsou schopni být prostředníky mezi světem moci (world of power) a světem kriticismu (world of criticism). To je nemalý nárok i výzva zároveň.

Vzdělanci často stáli u zrodu států a politických společenství v osamělé opozici vůči držitelům moci, vůči většině a někdy i vůči celému národu, avšak dějinný vývoj jim nezřídka dal za pravdu. Byli to lidé, u nichž vítězilo svědomí ve sporu s rozumem, neboť každé potlačené svědomí je ztrátou morální a lidské autenticity. Politika však tíhne k realismu, podřizuje se účelové racionalitě argumentů, které ji přibližují moci. Ti, kdo hledají přízeň davu, ti, kdo se lidu podbízejí, jsou schopni tvrdit, že nejen lež, ale i pravda je výmysl lhářů. Vidíme dnes a denně, jak pod taktovkou populistů ideje pouličního davu minulosti jsou jako nebezpečná štafeta předávány virtuálnímu davu sociálních sítí. Tragédie uplynulého století byly nezřídka hvězdnými hodinami mas omámenými utopií, naší snahou musí být, aby toto století nepatřilo vládcům davu, ale poučené veřejnosti, vládě kritického intelektu. Jinými slovy aby bylo v rukou těch, kdo chtějí uvést do souladu řád politický s řádem mravním. 

(Autor je členem akademického sboru Oxfordské univerzity)